Karadžič na cestě do Haagu

Význam mezinárodního trestního soudnictví byl v posledních dvou týdnech ilustrován hned třemi událostmi najednou. Prokurátor Mezinárodního trestního soudu (ICC) obvinil 14. července prezidenta Sudánu Omara al-Bašíra (1. hlavu státu vůbec) ze spáchání genocidy a dalších zločinů, což byl vítaný dárek k oslavě deseti let od vzniku ICC na papíře 17.7.1998. O čtyři dny později byl zadržený třináct let prchající Radovan Karadžič, jenž momentálně čeká na vydání do Nizozemí. (Zastíněny tak byly čerstvé problémy ICC, které by si za jiných okolností vyžádaly podrobnější zkoumání, viz zde a zde.)

Zadržení Karadžiče bylo pro mnohé překvapující, protože v posledních letech se výzvy představitelů Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii (ICTY) soustřeďovaly především na zatčení Ratka Mladiče podporujíc tak legendy o údajné nabídce imunity Karadžičovi za jeho podporu Daytonu Richardem Holbrookem. Ironií osudu je také, že k vydání Karadžiče dojde zřejmě v době, kdy je ve vládě Srbská socialistická strana založená Slobodanem Miloševičem.

Karadžičovo zadržení představuje pro ICTY na jednu stranu velkou podporu legitimity a splnění jeho historického poslání, na druhou stranu je to prokletí pro instituci, která nestíhá. Jeho původní mandát včetně financování byl stanoven na rok 2009, respektive 2010 včetně odvolacích řízení. Podle posledních zpráv sám tribunál odhadoval, že toto vymezení minimálně o rok překročí (podobně jako tribunál pro Rwandu), tyto odhady nicméně ještě nepočítaly se zadržením Karadžiče. Jakkoli se jeho proces neprotáhne na pět let, podobně jako Miloševičův (minimálně pro to, že ICTY od té doby zapracoval na svém zefektivňování + jeho znalost jugoslávských událostí pokročila, čili není třeba prokazovat vše od začátku), zároveň nelze odhadovat proces kratší než rok a půl na první instanci. Nemluvě o tom, že se předpokládá, že budou v nejbliží době lapeni poslední dva prchající - Mladič a Hadžič.

Řešením by sice bylo převést proces na vnitrostátní úroveň, k čemuž už dnes hojně dochází (aktuálně bylo postoupeno 13 obviněných k bosenskému, chovratskému a srbskému soudu), tento krok ale nepřichází v úvahu v případě jednoho z hlavních podezřelých. Vyjadřovali se tak jak představitelé ICTY, tak by to bylo problematické z pohledu jeho procesních pravidel. Oběma dočasným tribunálům proto nezbude, než přesvědčit Radu bezpečnosti o prodloužení svých mandátů a zároveň vystupňovat úsilí v dohledání posledních prchajících podezřelých (zde si naštěstí minimálně kvantitativně stojí ICTY lépe oproti rwandskému tribunálu, kterému momentálně chybí 13 obviněných). V tomto se naštěstí může spolehnout na Evropskou unii, jejíž podmiňování přístupových rozhovorů spoluprací s tribunálem určitě přispělo k polapení Karadžiče a dalších před ním.

S Karadžičem za mřížemi bude určitě odůvodnění dalšího financování ICTY daleko přesvědčivější než bez něho. Čímž se uzavírá dilema tribunálu předestřené dříve, zda představuje Karadžič vítanou podporu nebo nečekanou přítěž. Představuje sice kouli u nohy tribunálu, zároveň je ale součástí řešení problému, který sám vytvořil.