Stredoeurópske fórum 2010

Při čtení Hubertových upoutávek na akademické akce, kterých se v nedávné době zúčastnil, mě občas přepadá trudnomyslnost nad tím, že u nás, promiňte mi ten výraz, "chcípl pes". Realita naštěstí není tak zlá - naposledy mi padl do oka program Stredoeurópského fóra, konajícího se příští pátek a sobotu v Bratislavě. Kromě lokálních celebrit (Michnik, Schwarzenberg apod.) zaujme zejména vystoupení Zygmunta Baumana. Nejedná se sice o klasickou "akademickou" akci, jako spíše o diskuzní setkání osobností, jež by se daly označit za veřejné intelektuály - nad čímž zřejmě nejeden absolvent brněnské "empiricko-analytické" školy ohrne nos. Avšak nemohu si pomoct, takové akce mi někdy připadají přínosnější, než konference, na nichž akademici prezentují v zásadě banální závěry zahalené do mysteriózně sofistikovaného vědeckého jazyka.

Vyšel říjnový Bulletin Centra pro lidská práva a demokratizaci

V aktuálním Bulletinu najdete nejen novinky z oblasti mezinárodní trestní spravedlnosti, Evropské unie a České republiky, ale navíc i velmi zajímavý text o studiu lidských práv v Benátkách, na který bychom vás rádi upozornili.

Tématem říjnového čísla je udělení Nobelovy ceny za mír čínskému disidentovi Liou Siao-po. Tato událost rozvířila nejen debaty na téma lidských práv v Číně, ale také otázku vztahů mezi USA a Čínou, respektive americké zahraniční politiky. Text Lukáše Hodera naváže na zářijový Bulletin a ukáže riziko přílišného tlaku ze strany USA na Čínu nejen v oblasti lidských práv. Tento problém si uvědomují jistě i tvůrci americké zahraniční politiky a je tak na místě jistý pesimismus ohledně možností současné americké administrativy Baracka H. Obamy. Bude chtít pragmatický prezident USA ohrozit křehké vztahy s Čínou kvůli lidským právům?
Bulletin si můžete přečíst zde.

Chomsky kárá Obamu

Sice čerpám ze zdroje již značně vyčpělého, ale přeci jen, snad to někoho po téměř půl roce od publikace ještě zaujme podobně jako mě. Noam Chomsky, proslulý lingvista a údajně nejvlivnější světový intelektuál, není vůbec nadšen z prezidenta Obamy, dokonce jeho úřadování přirovnává ke druhému Bushovu období. A to už jsou na slavného levičáka hodně silná slova. Rétoricky je současný prezident sice mnohem milejší, ale substance se příliš neliší. Zajímavé útržky z rozhovoru:
"In Europe, there was almost euphoria, partly because Obama wasn’t Bush. The Bush administration was coming straight out and saying literally, “you do what we say, or you are irrelevant.” Obama says, “we are partners we are friends, we will listen to you,” and so on and so forth. There is no “irrelevant.”"
Následuje Chomskeho oblíbené téma - Izrael a Palestina a poté i pár názorů na současnou krizi:
"The anger reached the point where Obama had to do something because there was just too much popular anger. So there was a rhetorical shift. Obama started talking about bad bankers, and there were some mild proposals like the Volcker Rule, which of course the banks didn’t like. The bankers didn’t waste a minute in sending instructions to him. (..) If Obama continued to talk like that and act like that, they were just going to shift their funding to the opposition. And they started to do it. (..) Obama got the message. Within a few days, he gave an interview to the business press. Speaking specifically of the heads of Goldman Sachs, JP Morgan Chase, and other big banks, he said that I know these guys, they’re really good people."

Osobně mi přišlo, že tazatel Chomskeho moc netestoval, pár informací přímo volá po nějakém odkazu na zdroj. Četl jsem od Chomskeho jen jednu knihu, ale tohle mi na ní vadilo - ať má názor, jaký chce, ale informace by měly být podložené. Já jsem zůstal na pochybách, zda skutečně podložené jsou.
Jinak od svého marockého spolubydlícího, absolventa MIT, kde Chomsky přednáší, jsem se dozvěděl, že je to velmi milý pán a dokonce odpovídá na maily.

Celý rozhovor si můžete přečíst tu, a jako dárek pro ty, kdož dočetli až sem - aktuální čísla časopisu Harvard International Review zde.

Foto: chomsky.info.

Pro politické filosofy

Kdyby měl někdo zájem o kapitolu z připravované knihy "The Grounds of Justice" Mathiasse Risseho z Harvardu na téma "Original Ownership of the Earth", klikejte zde. Vrátil jsem se z jeho kulatého stolu a úplně rozumný z toho nejsem, Pavel Dufek či Ondra Císař by si to užili jistě víc. Ale opět musím připojit krátkou poznámku k celému semináři. Hlavoun z Harvardu předem pošle text, který si účastníci debaty mají přečíst, pak jen 20 minut něco povídá či doplňuje a posléze do něj hodinu a půl šijí zdejší profesoři či doktorští studenti. Korektně, ale docela ostře.

A pozor!! Úplně náhodou se mi teď podařilo narazit na volně dostupné znění připravované knihy (bratru 560 stran textu), můžete stahovat...

L. Friedman: Politologové příliš lpějí na metodologii

Po přednášce Richarda Posnera jsem zažil další právnický akademický svátek, na "Conversations in Law and Society" přijal pozvání Lawrence Friedman, jeden ze zakladatelů hnutí Law and Society a vůbec nejcitovanější moderní americký historik. Profesor Friedman již přes čtyřicet let přednáší na Stanfordu a hojně publikuje, zejména v oblasti historie a sociologie práva, mezi jeho nejznámější knihy patří The Horizontal Society.

Osmdesátiletý profesor, který se asi nejvíce proslavil zavedením pojmu "legal culture" do odborného diskurzu, působí na svůj věk velmi čile a stejně tak mu to i myslí. V přátelském dialogu s Lauren B. Edelman, proděkankou právnické fakulty v Berkeley a významnou právní socioložkou, vícekrát prokázal, že otřepané rčení o smíchu a dlouhověkosti možná nebude úplně od věci. Kdyby na podobné přednášky chodili bývalí majitelé bezpečnostních agentur, tak přednáškový sál spadne.

Friedman nejprve pohovořil o svých akademických začátcích, právo si vybral ze stejného důvodu jako asi většina z nás - prostě vylučovací metodou. Ačkoliv sám stál u zrodu hnutí Law and Society (užívá pojmu movement, tak se mu v překladu přizpůsobuji), není si úplně jistý, jestli by sociologie práva měla být v nějaké větší míře nutně součástí výuky na právnických fakultách. Ostatně studenti jdou na práva hlavně, aby se naučili, jak praktikovat, nikoliv hloubat o tom, odkud právo pochází a jaký je jeho význam.

Friedmanovi se v jedné větě podařilo vystihnout, o co v celé své kariéře usiloval - o nalezení spojitosti mezi změnou společnosti a změnou práva. Obdobně výstižně charakterizoval svůj úzký vztah k dějinám - historie mu poskytuje kontrolní skupinu k moderní společnosti a právu, proto je takovým příznivcem historických a komparativních studií.

Friedman dále upozornil na zajímavý trend posledních dvaceti let, kdy se právnické fakulty stále více stávají součástí univerzit a ztrácí svoje do značné míry autonomní postavení. S tím souvisí i tlak na publikace - nestačí být skvělým právním praktikem či přednášejícím, měřítkem výkonu je počet článků v prestižních žurnálech.

Na závěr pár postřehů z právní historie - 19. století bylo ve srovnání se stoletím 20. mnohem represivnější, výraznou změnu představoval moderní individualismus a boj za občanská práva. Zatímco v 19. století společnost uznávala, že špatné věci se prostě stávají, ve 20. století si něco podobného nepřipouštíme a očekáváme, že o nás bude postaráno, ať už díky pokroku v medicíně či díky sítím sociálního státu.

A na úplný závěr odpověď na dotaz z publika: "Political scientists are too obsessed with methodology, it is just a tool."

Má stížnost SZ na výsledek voleb šanci na úspěch?

Rozdělení Prahy na více volebních obvodů pro účely letošních komunálních voleb zafungovalo dokonale - jak Věci veřejné, tak koalice Strany zelených a SNK ED sice překročily pětiprocentní zákonnou uzavírací klauzuli, ale na mandát nedosáhly. Zelení i VV nyní deklarují záměr napadnout výsledky voleb u soudu - má taková stížnost reálnou šanci na úspěch?

Předpokládejme, že strany návrh podají k Městskému soudu v Praze (který je k jejímu projednání příslušný) a ne k Nejvyššímu správnímu soudu, jak dosud poněkud zmateně tvrdil např. předseda SZ Ondřej Liška. V opačném případě NSS návrh odmítne, aniž by se jím věcně zabýval.

Ani od městského soudu bych si však na jejich místě příliš nesliboval. Zelení (a po jejich vzoru i mnohá média) se hodně chytají jedné trochu nešťastné pasáže rozsudku, v němž NSS přezkoumával opatření, kterým k rozdělení Prahy na volební obvody došlo - NSS zde uvedl, že nelze dopředu předjímat přesný výsledek voleb a dovozovat, jak jím budou navrhovatelé poškozeni. Zelení i VV nyní mohou tvrdit: teď už je zřejmé, že jsme byli rozdělením na volební obvody tvrdě biti. Předmětná pasáž však v rozsudku vůbec nemusela být, na jiných místech totiž NSS v podstatě konstatuje, že jisté poškození menších stran v důsledků vytvoření volebních obvodů a navýšení přirozené uzavírací klauzule je v komunálních volbách přípustné. Příliš si nedovedu představit, že by proti těmto závěrům městský soud šel. Krajské soudy jsou ve volebních věcech obecně extrémně zdrženlivé (David Kosař by zřejmě řekl, že na rušení výsledků voleb nemají "koule") a pokud má v tomto případě městský soud na zlatém tácu naservírovaný návod, jak návrh zamítnout, tak bych se hodně divil, kdyby jej nevyužil.

Jinak řečeno, bitva se podle mého názoru rozhodla již v srpnu před NSS. Z tohoto důvodu příliš nerozumím tomu, proč tehdy nepodala žádná ze stran ústavní stížnost. A že by se důvody k jejímu podání našly! Rozsudek NSS rozhodně není perfektní, s mnoha jeho vývody lze polemizovat. Spíše bych přitom souhlasil s jistou zdrženlivostí NSS v hodnocení toho, zda nedošlo k navrhovateli namítanému narušení poměrnosti volebního systému. Úvahám o tom, kde končí hranice poměrného systému a kde začínají hranice systému většinového či smíšeného je lépe se na soudní půdě spíše vyhnout, vždyť ani politologové v tom nemají vůbec jasno. Daleko problematičtější je část rozsudku vztahující se k otázce narušení (ústavně garantované) rovnosti volebního práva. NSS shledal více než 15% rozdíl v počtu registrovaných voličů mezi nejmenším a největším obvodem jako ještě přípustný - takový závěr (a zejména argumentace, kterou je podpořen) je však dosti sporný.

Posner vs Stanford

Po chvilkové odmlce se opět hlásím s akademickým zpravodajstvím. Poštěstilo se mi dostat na přednášku Richarda Posnera, známého amerického soudce a profesora University of Chicago Law School. Jednasedmdesátiletý Posner patří k zakladatelům směru Law and Economics, tedy subdisciplíně, o které se v ČR moc nemluví. Tuším, že bohužel zajímá maximálně Libora Duška na CERGE a plzeňskou kliku okolo Tomáše Sobka.

Posner napsal skoro čtyřicet knih (několik jich je k půjčení i na FSS na poličce v kanceláři 426) a podle The Journal of Legal Studies je vůbec nejcitovanějším právním vědcem všech dob. Co víc, všechny knihy i rozhodnutí Posner údajně píše sám, k bestsellerům jistě patří Sex and Reason. Posner je elitista jak vyšitý, s vyznamenáními vystudoval Yale a Harvard, pracoval na Nejvyšším soudu či ministerstvu spravedlnosti, učil na Stanfordu a nyní již přes čtyřicet let v Chicagu. Uvažovalo se o něm i na post soudce Nejvyššího soudu, ale na to má příliš kontroverzní názory - postavil se například za legalizaci marihuany a LSD. Chcete-li se o Posnerovi dozvědět více, podívejte se na Project Posner, databázi jeho soudních stanovisek, případně doporučuji blog, na kterém přispívá formou dva autoři o jednom tématu s laureátem Nobelovy ceny za ekonomii Garym Beckerem. Na konec semestru pěkně potrápil studenty mého kurzu Posnerův názor na trest smrti, který publikoval právě na zmíněném blogu.
Není se co divit, že v Berkeley na Posnera čekal přeplněný přednáškový sál, davy posluchačů stály na schodech, prostě něco jak na hodině Marka Čejky. Posner se představil s příspěvkem na téma "The Rise and Fall of Judicial Self-Restraint", v němž prezentoval dílo nejvýznamnějších teoretiků soudcovského sebe-omezení Thayera, Holmese, Brandeise, Frankfurtera a Bickela. Judicial Self-Restraint v totální zkratce říká, že soudci by měli aplikovat, nikoliv tvořit právo. Posner konstatoval, že tato doktrína zemřela spolu s Bickelem v roce 1974, přičemž trpěla následujícími problémy: fatálním nedostatkem empirických studií, slabým teoretickým základem, stoupající oblibou jiných doktrín a také praxí - po aktivním Warrenově působení v čele Nejvyššího soudu se nemohlo zničehonic zatáhnout za brzdu, takže soudní aktivismus pokračoval, což jaksi s doktrínou sebeomezení moc neladilo.
V rámci Thomas M. Jorde Symposium (delší rozbor tu) vystoupily ještě dvě další právní celebrity s koreferáty k hlavnímu příspěvku. Larry Kramer, reformní děkan na Stanfordu, mluvil zbytečně dlouho a v zásadě řekl, že o Judicial Self-Restraint by se nemělo pojednávat jen od konce 19. století, ale už o století dříve. Plus vícekrát použil obrat "Judge Posner misunderstood"... To Pamela Karlan, významná liberálka a rovněž profesorka na Stanfordu, pronesla strhující a vtipný projev, v němž na rozdíl od Posnera došla k závěru, že Judicial Self-Restraint žije, pouze v jiné formě.
Závěrečné slovo měl Posner, a nezklamal. Prohlásil (velmi volně převyprávěno, pochopitelně se vyjádřil mnohem zaobaleněji), že mu může být docela jedno, co si o tom myslí akademikové, případně co si o problému mysleli lidé v 18. století, protože on je tady soudce.
Pokud byste měl někdo o debatu zájem, sledujte California Law Review, kde by se všechny příspěvky měly objevit.

Lidská práva v České republice

Centrum pro lidská práva vydalo Bulletin o lidských právech v České republice v angličtině. V Bulletinu mohou zahraniční čtenáři získat přehled o hlavních lidskoprávních událostech v ČR za poslední dobu. Bulletin obsahuje kromě dalších texty o výjimce ČR z Listiny základních práv EU, o rozpuštění Dělnické strany Nejvyšším správním soudem, o případu protiprávních sterilizací či o přijetí vězňů z Guantánama na Slovensku.

Bulletin si můžete přečíst zde.

Kolik svět dluží?

Moře dat, velmi přehledně uspořádané, prostě the Economist ve vší parádě!

Miroslav Kalous: Arabští občané a jejich státy (k létu 2010) – druhá část

V příspěvku z posledního zářijového víkendu („první část“) jsem upozornil na výzkum veřejného mínění arabských občanů. Tento příspěvek („druhá část“) se zabývá další studií, která je tentokrát o arabských státech. Obě témata nespojuje jeden název náhodou: jsou totiž vzájemně neoddělitelná a jedno s druhým souvisí.

Studie arabských států – The Arab State: Assisting or Obstructing Development? – vyšla v Carnegie Endowment a napsal ji Paul Salem. Ten má osobní zkušenost s prací komise, která dohlížela na vznik jednoho z Arab Human Development Report, a toto profesionální nebo názorové zázemí určuje východiska také jeho aktuální studie: Salem arabské státy hodnotí na základě kritérií dobrého vládnutí a lidských práv. Ukotvení analýzy v univerzálních lidských hodnotách demonstruje dobře jeden ze závěrů studie: Rozvojové cíle tisíciletí („osm konkrétních rozvojových cílů, které se na Summitu tisíciletí zavázalo splnit do roku 2015 všech 191 členských států Organizace spojených národů“,) podle Salema naplní většina zemí, které těží ropu; naopak pravděpodobně jich nedosáhnou Jemen, Súdán, Somálsko, Džibuti, Irák a Palestina (i když by mě zajímalo, jak by v tomto odhadu dopadl Somaliland nebo Puntland, tzn. Somálsko bez své jihovýchodní části, pouze o níž se však většinou referuje). Většina středně bohatých arabských zemí Maghrebu (viz oblast na mapě) a Mašriku (viz oblast na mapě), odhaduje Salem, některé cíle splní, některé ne. Ale to jsme trochu předběhli.

V úvodu studie zazní některá tvrdá a tuhá fakta: 60 % populace arabských států (tedy asi 190 miliónů lidí) je mladší 25 let; nezaměstnanost je podle oficiálních (tedy značně podhodnocených) čísel na průměrné úrovni 14 %, přičemž např. v Jemenu činí v současnosti až 40 %; v chudobě žije 40 % obyvatel (chudoba asi bude definovaná spolu s OSN jako život s ne více než 1 dolarem na den); kolem 30 % lidí je negramotných. V kategoriích dobrého vládnutí Světové banky na tom jsou arabské státy dost bídně: pokud jde o Hlas a odpovědnost, region je nejhorší na světě; v kategoriích Politická stabilita a absence násilí, Efektivita vlády, Regulační kvalita, Vláda práva a konečně Kontrola korupce je region druhý (po subsaharské Africe).

Studie dále ukazuje několik typologií, které lze použít k analytickému popisu arabských států: vývozci/dovozci ropy; velmi/středně/málo bohaté země (resp. high/middle/low-income countries); monarchie/republiky; autoritativní státy/demokracie (power-sharing democracies); země, které prošly vážným konfliktem/země, ve kterých k takovému konfliktu nedošlo. Salem si těmito typologiemi vypomáhá ve zbytku analýzy, která víceméně sleduje uvedená kritéria Světové banky. Opět, chcete-li, přečtěte si sami; já už pouze vypíchnu pár zajímavostí (spíše pro ty, kteří se oblastí moc nezabývají, jelikož nejde o žádné novinky):

· ať už monarchie nebo republiky, autoritativní arabské státy výrazně soustřeďují moc do rukou jedné osoby, hlavy státu (s tím souvisí dynastické tendence, které teď vzhledem k okolnostem – chystanému nástupu Mubaraka juniora, Kaddáfího juniora a Saleha juniora k moci – dostávají náležitou pozornost; viz článek v The National Interest);

· politická participace se v posledních dvou dekádách zvýšila a většina zemí pořádá parlamentní a lokální volby – samozřejmě tento fakt se neobejde bez hodnocení, nakolik jsou volby otevřené a fér (v převážné většině málo, pokud vůbec) a jakou váhu v systému zvolené orgány hrají (malou, pokud vůbec nějakou);

· nárůst politické participace jde ruku v ruce se značným nárůstem počtu organizací občanské společnosti (těch je podle Salema dnes v arabském světě 130 000) – opět, pohled na zdánlivě povzbudivý fakt naneštěstí poupraví zasazení do kontextu polities arabských států;

· výsledkem předchozího podle Salema je, že „ačkoli arabský stát zůstává vysoce autoritativní a nesměřuje ke skutečné demokratizaci, pohybuje se ve stále více komplexním a rozrůzněném politickém a socioekonomickém prostředí“ (s. 9);

· proč jsou přesto nominální politická participace a relativně slušný výskyt bezmocných občanských organizací důležité? „Od 50. do 70. let inteligence a mnoho dalších v arabské společnosti považovali autoritativní diskurs za legitimní, ať už ve vojenské/nacionální nebo revoluční socialistické podobě. Dnes prakticky všechny politické strany uznávají, alespoň v principu, nadřazenou legitimitu demokratické, participační a práva respektující vlády.“ (s. 22);

· události z 11. září 2001 a naraci „války proti terorismu“ řada států využila k posilnění, resp. posilnění legitimity, represivních zásahů vůči opozici (tomu se častečně plánuji věnovat v doktorátu);

· Salem upozorňuje, že příznivé výsledky arabských států v Transparency International Corruption Perception Index, který uvádí míru korupce pociťovanou občany/obchodníky, jsou zavádějící, jelikož ke korupci dochází na mnohem vyšší („holistické“) úrovni;

· ženy zůstávají největší marginalizovanou skupinou v arabské společnosti;

· vzhledem ke slabosti národních identity a občanství, sub-národní identity nadále představují vážnou výzvu pro arabské státy (problém pěkně rozebírá Raymond Hinnebusch ve svém příspěvku v knize Fawcett, L.: International Relations of the Middle East; knížka je v knihovně FSS).

Populismem za rozpočtovou odpovědnost

Boj za rozpočtovou odpovědnost se stal mantrou řady nových politických stran a hnutí. A to jak v České republice, tak i za oceánem. Tím ale podobnost zdaleka nekončí. U nás i v USA jsou tato nová uskupení charakteristická také odklonem od velkých stran, revoluční rétorikou a populistickými řešeními. České Věci veřejné i americké hnutí tzv. Tea Parties tak představují nejen reakci na ekonomické problémy svých zemí, ale i silný protest proti zkorumpovanému establishmentu. Má nový reformní populismus původ pouze v ekonomické krizi? Ukazuje tento útok na „zkorumpovaný establishment“ konec ideologických střetů charakteristických pro západní politické debaty posledních dekád? Více na Finmag.

Ondřej Šlechta: Rusko a USA - udržet zdání tajících ledů

Ruský prezident Medveděv podepsal 22. září dekret, zakazující Rusku prodej těžké vojenské techniky, včetně raketových systémů S-300, do Íránu. Ve stejný den vyjádřily Spojené státy zájem na tom, aby se pobaltské země (Lotyšsko, Litva, Estonsko) připojily ke Smlouvě o konvenčních ozbrojených silách v Evropě (Treaty on Conventional Armed Forces in Europe, dále jen CFE), což Rusko požaduje od doby, kdy pobaltské státy získaly samostatnost. Jde o výsledky řady úspěšných rusko-amerických jednání, obě události ovšem obsahují řadu problematických a nevyjasněných bodů, včetně možnosti „zadních vrátek". Více na Revue Politika.

Spring, Graham, Bendikova: Missile Defense Criticism of Sen. DeMint is Off Target

The Obama Administration has stated on numerous occasions that there is “no way, no how” the New START treaty, a nuclear arms control agreement between the Russian Federation and the United States, will limit U.S. ballistic missile defense options. However, ongoing exchanges of opinions on this question show that the issue is far from clear.

See The Foundry blog.

Michaela Bendíková vystudovala mezinárodní vztahy na FSS MU a v současné době působí jako stážistka v Heritage Foundation, vlivné konzervativní nadaci ve Washingtonu. S kolegy dlouhodobě kritizují smlouvu Nový START, kterou prezident Obama a prezident Medvedev podepsali v Praze v dubnu 2010.