Ve všech případech (s výjimkou Libanonu) stojí proti sobě společnost a stát. Státní orgány a politika jsou řízeny více či méně mocným autokratem, společnosti charakterizuje větší či menší nesvoboda a bída. Aktuální situace není všude stejná, záleží na lokálních podmínkách: např. jak moc je vláda vnímána jako legitimní (nejvíce v Jordánsku), jak moc státní moc prostupuje společností (nejméně v Jemenu), nakolik se stát uchyluje v případě problémů k represím (o první příčku soupeří Libye se Súdánem), a tak by se dalo pokračovat.
Vraťme se ale k Egyptu, v němž jsou protesty jednoznačně nejzávažnější. Od počátku masových národních protestů zde vykrystalizoval jako hlavní požadavek vzbouřeného lidu – odchod vládce. Protesty pokračují i přes Mubárakovy snahy rádoby reformními kroky protesty utišit. Požadavek se nemění: zmiz!
Pokud chcete nahlédnout do víru dění, pro „live“ novinařinu zabruste na al-Džazíru, Guardian nebo BBC. Chcete-li se napojit na poprask na blogosféře, vztahující se k událostem, který vás nasměruje i na aktuální tweety, jděte za Andrew Sullivanem. Zážitky z první ruky výborně popisuje The Arabist. Co se týče českých médií, viz post scriptum.
Veřejná debata na západě, která se kolem nepokojů strhla, se odvíjí hlavně podél osy stabilita/demokracie. Ti, co preferují první ideál, varují před Muslimským bratrstvem a vskutku znepokojivou vidinou vypovězení více než třicetiletého míru mezi Egyptem a Izraelem. Ti na opačném pólu zase tvrdí, že nelze věčně stavět naše hodnoty na oltář našim zájmům (pěkné hodnocení situace na v arabském světě, opírající se o tyto hodnoty, nabízí Arab Human Development Report).
Já tíhnu jednoznačně k druhému pólu a zastánce stability považuji za krátkozraké. To, že je Muslimské bratrstvo nejlépe organizovanou opoziční silou v Egyptě je fakt, možnost uzmutí moci z jeho strany a černé zítřky Egypta úplně vyloučit nelze (i když dnešní bratři nejsou teroristé, pořád to jsou islamisti a např. ženy by to pod jejich knutou měly hodně těžké). Stejně tak je však pravdou, že protesty do této chvíle postrádají jakýkoli náboženský prvek a liberální/sekulární síly jsou v Egyptě obecně také silné. Mnozí si vypomáhají analogiemi s Íránem 1979 (někdy i fundovaně), sociální situace obou případů je však do značné míry odlišná (více také zde).
Co bude dál, to nikdo neví. Možností je vícero. Jisté však je, že jde o historické události, které Blízký východ nezažil po desetiletí.
P.S.: K českým médiím: nemám větší přehled, ale co jsem viděl, to byla bída. Na ihned.cz kupříkladu počátkem týdne naskočil titulek o dvou milionech protestujících – to přitom tehdy byla dost nadsazená informace, která se objevila asi na hodinu na al-Džazíře, než byla stažena. Nebo se na hlavní stránce téhož webu objevilo video, ukazující, jak policejní auto vjíždí do demonstrantů – 3 dny poté, co bylo na YouTube. Co hůř, Hospodářské noviny stejně jako Mladá Fronta před víkendem vsadily na příběh honu na cizince (nebo rovnou honu na reportéry). Ti opravdu měli vážné problémy, ale až ve chvíli, kdy Mubarak poslal proti demonstrujícím tisíce svých pohůnků vyzbrojených klacky a šutry. Do té doby – a zase potom, co proti těmto protestujícím-žoldákům zasáhla armáda – se naopak objevovaly zprávy o atmosféře solidarity, na Tahríru už se odehrála i svatba. Takže zavádějící zprávy o tom, jak se “rozzuření Egypťané obracejí proti cizincům”, a vůbec při zpravodajství o takto významných událostech nasazení titulku “Z Egypta s pistolí u hlavy” (MfD), vypovídá hodně o kvalitě zahraničního zpravodajství našich “seriózních” médií (a to obecné hodnocení je pak ke smůle těm několika českým novinářům, kteří v zahraničí odvádějí výbornou práci).
Obrázek: Uprooted Palestinians
1 komentář:
Diky za text. Sám sleduji situaci v Egyptě na CNN. Skvělé bylo Zakariovo GPS, kde vystoupily těžké váhy amerických think-tanků i regionální odborníci.
Okomentovat