Zdeněk Kříž, Ivo Pospíšil: Válka pro 21. století

Editoři sborníku "Ozbrojené konflikty v mezinárodních vztazích po skončení studené války" doc. Zdeněk Kříž a dr. Ivo Pospíšil představují celý projekt a knihu a píší, proč si ji máte koupit.

Představovala studená válka, resp. její ukončení nějaký zásadní milník ve vedení ozbrojených konfliktů? Zodpovězení této otázky bylo ústředním výzkumným tématem projektu, kterého se ujala skupina odborníků z katedry mezinárodních vztahů a evropských studií FSS MU v rámci grantového projektu „Ozbrojené konflikty v mezinárodních vztazích po skončení studené války“, podpořeného Grantovou agenturou ČR. Tým spoluřešitelů kolem sebe soustředil další výzkumníky mladší generace a na základě jejich spolupráce vznikla publikace Ozbrojené konflikty po konci studené války.

 

Počet ozbrojených konfliktů se celosvětově po konci studené války znásobil a změnila se „trajektorie“ jejich vzniku. Ve většině případů dochází k ozbrojeným konfliktům působením vnitrostátních příčin, ať už etnických, náboženských, či ekonomických, mezinárodními se takové konflikty stávají přeléváním do sousedních zemí nebo v důsledku mezinárodní intervence, ať už multilaterální, či unilaterální.

Nové uspořádání světa
 

Ostatně střet mezi multilaterálním a unilaterálním, resp. atomizovaným pojetím mezinárodních vztahů se projevil rovněž v oblasti ozbrojených konfliktů: rozpad vzorců chování mezinárodních aktérů po konci studené války se nepochybně týkal též konfliktů. Především se změnila samotná role Rady bezpečnosti OSN. Namísto úderného exekutivního orgánu, jak byla projektována, se z Rady bezpečnosti stává orgán normativní, jehož rezoluce jsou tu více, tu méně opatrné, a ergo respektované mezinárodním společenstvím.

Tento prostor mezi normováním a vynucováním vyplnili v průběhu posledních dvaceti let jiní aktéři: především Spojené státy americké se svými spojenci, jednajícími jak unilaterálně, tak prostřednictvím Severoatlantické aliance (NATO). Organizace spojených národů se svými misemi a operacemi nastupuje až poté, co byl v podstatě největší konflikt mezi válčícími stranami již utlumen, nebo v oblastech, které nejsou v zájmové sféře mocností.

Pravidla pro válku
 

Změnami prochází také právní regulace ozbrojených konfliktů, které se nevyhýbají určité vnitřní paradoxy. Posouvají se měřítka a hranice toho, co je považováno za legitimní a především legální použití ozbrojené síly, nezřídka se mezinárodní aktéři uchylují k renesanci institutů a instrumentů, které se po druhé světové válce zdály již překonané, a v té souvislosti se mění i pojetí státní suverenity.

Na druhé straně právo upevňuje své pozice například v oblasti trestání zločinů podle mezinárodního práva. Do ozbrojených konfliktů a jejich právního hodnocení pronikají stále častěji mezinárodní soudy, a to nejen Mezinárodní soudní dvůr, ale také soudy lidskoprávní. Proces judicializace politiky se nevyhnul ozbrojeným konfliktům ani v domácím prostředí: domácí exekutivy v liberálních demokraciích se stále častěji dostávají ve svém jednání v ozbrojených konfliktech pod kontrolu soudní moci, jak dokládají mnohá rozhodnutí Amerického nejvyššího soudu, britské House of Lords či Izraelského nejvyššího soudu. Více pozornosti se věnuje také tzv. postkonfliktní tranzici a rekonciliaci, politickému a právnímu usmíření uvnitř konfliktem rozložených společností. Tyto změny jsou přirozeně určitým způsobem reflektovány také v teoriích mezinárodních vztahů a vědou o mezinárodních vztazích.

Co vás čeká
 

To vše se snaží předkládaná kniha v menších či větších detailech postihnout, přičemž je rozdělena tematicky do dvou částí. První část se zabývá uvedením do problematiky ozbrojených konfliktů, seznamuje čtenáře se základní terminologií a typologií v této oblasti (Petr Suchý). Další kapitoly reflektují ozbrojené konflikty v teoriích mezinárodních vztahů (Pavel Pšeja, Zuzana Vránová) a specificky se věnují proměnám koncepce tzv. spravedlivé války – bellum iustum (Eva Duřpektová). Zabývají se rovněž změnami v mezinárodních vztazích, změnami v jednání aktérů mezinárodních vztahů a tradičních institutech pojících se k vedení ozbrojených konfliktů, jako jsou mírové mise a operace OSN (Jana Urbanovská) či stanovování a prosazování mezinárodních embarg a dalších forem retorzí či represálií (Martin Chovančík). V druhé části této publikace jsou zařazeny kapitoly, které se věnují proměnám práva a právních institucí, a to jak v rovině obecné (Ivo Pospíšil, Lukáš Hoder), tak v oblasti mezinárodní trestní spravedlnosti (Ľubomír Majerčík). Několik kapitol rozebírá již zmiňovanou roli soudů v hodnocení legality ozbrojených konfliktů (příspěvky Ivo Pospíšila, Petra Preclíka, Huberta Smekala a Ľubomíra Majerčíka) a celá kniha je uzavřena kapitolou věnující se procesu postkonfliktní obnovy a usmiřování (Katarína Šipulová).

 

 

Ivo Pospíšil je vedoucí Analytického odboru Ústavního soudu ČR a odborný asistent Katedry mezinárodních vztahů a evropských studií FSS MU.

Zdeněk Kříž je docent na Fakultě sociálních studií MU.

Občas se nezadaří

Zajímavé kraťoučké zprávy, které by vás třeba minuly:

Z EUObserver: "None of 357 Danes passed when participating in last year’s EU concour, a recruitment competition selecting staff to all institutions of the European Union, reports Politiken. Danish Europe minister Nicolai Wammen is Friday launching a new initiative to attract more talented young Danish academics for the jobs in EU administration."

A z Euroskopu: "Čeští vědci zůstávají na posledních místech v úspěšnosti svých žádostí o evropské granty. Jejich úspěšnost u žádostí o granty od Evropské výzkumné rady (ERC) je 4,8 procenta, evropský průměr je zhruba 15 až 17 procent. (..) například maďarští vědci mají u žádostí o evropské granty dvanáctiprocentní úspěšnost a rakouští až dvaadvacetiprocentní. (..)

Nízká úspěšnost v získávání evropských grantů je podle Haňky způsobena možná také tím, že mladí čeští vědci se na fakultách a ve vědeckých ústavech potýkají s problémy s publikováním. Aby měl vědec úspěch, musí ukázat pro získání evropského grantu nejméně osm světových publikací, na nichž se ovšem nebude nikdo další podílet. V Česku je však běžnou praxí, že mladí vědci nepublikují jen pod svým jménem, ale uvádějí jako spoluautora školitele či jiné kolegy." S oním požadavkem osmi samostatných publikací mě dost překvapili, žil jsem v domnění, že třeba v lékařských vědách se jinak než kolektivně nepublikuje. Týmové publikace se staly normou ale i ve společenských vědách, EU podporuje všelijakou mezinárodní badatelskou spolupráci, což jaksi myšlence samostatného publikování moc neodpovídá.

Let's the Blame Game Begins

Jak vypadá politická situace ve Washingtonu? Špatně. Obama sice ve své druhé inaugurační řeči a v projevu o stavu unie ohlásil ambiciózní plány v sociální oblasti a investicích, republikány ovládaná Sněmovna reprezentantů mu to ale prostě nedovolí, takže zákopová válka může pokračovat bez ohledu na důsledky pro americkou ekonomiku. Nejde jen o plány do budoucna, ale hlavně o akutní vyřešení rozpočtu a tzv. sequestration v armádních výdajích. Jak se píše v americkém tisku, už to nevypadá na domluvu, ale spíše na boj o "kdo za to může".

K vyhlídkám Obamy do druhého volebního období viz můj text na Finmag.

A k ilustraci atmosféry ve Washigntonu je dobré dodat, že zákopová válka se nevede jen mezi demokraty a republikány, ale i mezi pravičáky navzájem. Tedy konkrétně mezi establishmentem GOP (Karl Rove a lidé okolo něj) na jedné straně a Tea Party grassroots atd. na straně druhé. Nejde o nic jiného než o moc, peníze, superPACs a další specialitky americké politiky (např. možnost anonymizovat sponzory kampaně skrze neziskovky), vůči kterým je česká debata o anonymních akciích jen dětská hříčka. O vyhrocení situace napovídá například foto "SS Karl Rove, aka Heinrich Himmler" (viz níže), které do světa poslala jedna z organizací Tea Party. P.S.: Po pár hodinách se omluvili.

J.Daniel: Slabý stát a silné struktury. Politická ekonomie rozděleného Libanonu

Politická ekonomie rozděleného Libanonu

Když světová média referovala o říjnovém atentátu na Visáma Hasana, interpretovala tuto událost skrze konflikt v sousední Sýrii. Již méně si ale všímala toho, jak tento násilný akt reflektuje hlubší pozadí frakcionalizace libanonské společnosti a do jisté míry i samotnou podstatu libanonského státu.

Velitel informační sekce libanonských Vnitřních bezpečnostních sil Visám Hasan byl sunnitský muslim, což znalce libanonského politického hřiště vzhledem k jeho působišti nejspíše nijak nepřekvapí. Vnitřní bezpečnostní síly jsou jednou z několika libanonských bezpečnostních složek, ale jedinou, kterou ovládají protisyrsky orientovaní sunnité. Jako prakticky každá součást státu v zemi jsou totiž i bezpečnostní služby rozděleny mezi jednotlivé politické, zpravidla nábožensky definované vlivové skupiny. Toto rozparcelování státu není v Libanonu ničím novým a je nedílnou součástí jeho historické zkušenosti, která byla ovšem pouze posílena některými současnými politikami. Asi nejlépe tento stav popisuje americký politolog Joel Migdal, který jej definoval jako silné neformální společenské struktury vládnoucí ve slabém státě (a místo něj).

Samostatný Libanon, na jehož podobě hranic se výrazně podepsala francouzská koloniální správa, vznikl v roce 1943 jako výsledek dohody mezi sunnitskými a křesťanskými politiky, kteří obsadili hlavní politické instituce země na základě náboženského klíče. Toto rozdělení šlo nicméně daleko za relativně známý příklad nejvyšších postů prezidenta, premiéra a předsedy sněmovny a týkalo se i národní banky, významných pozic v armádě a především počtu míst, které mohly jednotlivé náboženské skupiny získat v parlamentu.

Dohoda sice zajistila velmi křehkou stabilitu nábožensky výrazně rozdělené země, ale zároveň pouze upevnila moc elit, jež se etablovaly již během 19. století. Jejich členové totiž díky zisku sektářským systémem garantovaných míst ve státní správě dostali přístup k dalším zdrojům peněz a vlivu, který mohli dále distribuovat svým klientům z řad vlastní náboženské skupiny. Rigidní politický systém nedokázal reagovat na společenské a demografické změny probíhající po získání nezávislosti a do konečné krize se dostal s příchodem palestinských milicí na přelomu šedesátých a sedmdesátých let. S ubývající legitimitou státních institucí nicméně pouze posílila role významných politických rodin, které – samy pevně ukotvené ve státních institucích – postupně přejímaly některé státní role a budovaly si vlastní ozbrojené síly.

Válka a rekonstrukce

Po vypuknutí občanské války v roce 1975 se země v podstatě rozpadla na řadu „kantonů“ spravovaných jednotlivými milicemi, které byly organizovány podle náboženského a/nebo politického klíče. Některé z těchto entit pak dokázaly vybudovat určitý ekvivalent státu disponující vlastní byrokracií pro správu území a výběr daní, sociálními a komunitními službami a samozřejmě vnitřními i vnějšími bezpečnostními složkami. Nejznámějším příkladem, který přetrval až do dnešní doby, je samozřejmě šíitský Hizballáh, ale podobně fungovaly i křesťanské nebo drúzské skupiny.

Občanská válka a následná mírová dohoda z Taifu z konce osmdesátých let tak sice znamenala jistou změnu poměru sil mezi jednotlivými náboženskými skupinami (a také upevnění syrské dominance nad zemí), ale přinesla jen málo změn do samotné podstaty klientelistického systému. Jednotlivé milice byly sice (až na zmíněný Hizballáh) rozpuštěny, ale jejich vedoucí figury se, pokud byly ochotny uznat syrskou přítomnost v zemi, vesměs aktivně zapojily do nového politického systému.

Klientelistický a frakcionalizovaný systém byl pak ještě upevněn během poválečné rekonstrukce provedené pod taktovkou sunnitského premiéra Rafíka Harírího, jenž se rozhodl soustředit především na ekonomickou obnovu země, zosobněnou velmi nákladnou přestavbou válkou zničeného centra Bejrútu, jež byla provedena premiérovi blízkou firmou Solidere. Společně s tím Harírí provedl řadu neoliberálních ekonomických reforem, které měly stabilizovat špatný stav libanonských financí prostřednictvím rozsáhlé privatizace veřejných služeb. Jejich poskytování se kromě soukromých společností ujaly často různé nadace, organizované na náboženské bázi a úzce navázané na vlivné figury stejného vyznání ve státní správě.

Rozparcelování státu

Neoliberální politika tak jen potvrdila a do jisté míry prohloubila pokračování klientelistické politické praxe a rozsáhlé oficiální i neoficiální korupce. Podle některých názorů také zkomplikovala poválečné usmíření, neboť jednotlivé náboženské komunity zůstaly i nadále separované a různým způsobem navázané na své patrony poskytující jim přístup k rentě. Je dobré připomenout, že z tohoto ekonomického systému také výrazně profitoval Hizballáh, který se stal pro šíitskou komunitu, tradičně v libanonské společnosti nejchudší, zásadním poskytovatelem sociálních služeb sahajících od zdravotnictví a školství přes urovnávání konfliktů třeba až ke svozu komunálního odpadu. Netřeba dodávat, že se úměrně s tím zvedla i jeho popularita.

S odchodem syrských vojsk z Libanonu v roce 2005 a Cedrovou revolucí pak zintenzivnil i mocenský boj vedený elitami „uvnitř“ samotného státu. Spory o obsazení místa vedoucího bezpečnosti bejrútského letiště mezi prosyrskými a protisyrskými bloky v roce 2008 pak například vyústily v obsazení poloviny hlavního města ozbrojenci Hizballáhu, spory o volbu dozorčí rady národní energetické společnosti v létě 2011 pak vedly k několikaměsíční paralýze politického života. Každé místo generující vliv a rentu se v rozděleném státě počítá. Není pak asi překvapením, že právě sunnitské a protisyrské Vnitřní bezpečnostní síly a Visám Hasan letos v létě odhalili „plány na destabilizaci země“, do nichž byl údajně zapojen prosyrský ministr informací Michel Samaha.

Libanonská zkušenost ovšem ukazuje některé zajímavé paralely i pro politický vývoj v ostatních zemích. Dokládá, jak daleko může dojít „kolonizování státu“ nestátními mocenskými strukturami a jak se z jeho institucí může stát pouhý zdroj pro generování renty jednotlivým mocenským elitám a kolbiště pro neomezený boj o vliv a posty. A v neposlední řadě také poskytuje vodítko k tomu, co může nastoupit po odbourání struktur sociálního státu. Mohou to být samozřejmě síly „volného trhu“, ale stejně tak i radikální náboženské organizace.

(článek vyšel v časopisu A2, www.advojka.cz)

Výsledky soutěže "Volby a politický marketing"

Časopis Global Politics ve spolupráci s PMG-CEE a pod záštitou Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity vyhlásil na podzim soutěž o nejlepší studentský odborný text na téma: „Volby a politický marketing“. Byly vybrány tři vítězné práce:

Fidži: Neúspěšný případ volebního inženýrství (Ivan Jarabinský) - autor zkoumá reálný dopad volební reformy na volby do Sněmovny reprezentantů na Fidži z roku 1997, respektive zda reforma splňuje účel, ke kterému byla navržena. Z analýzy pak vyplývá, že se jedná o silně problematickou reformu volebního systému, jejíž přijetí nemělo požadovaný efekt.

Možnosti a limity reformy volebního systému do PS PČR z roku 2008 (David Kopecký) - jsou představeny tři hlavní zvažované varianty reformy z roku 2008 a analyzovány jejich možné účinky na český stranický systém. V rámci práce pak autor na základě vlastních výpočtů prezentuje volební model pro každou z variant, který pracuje s daty z posledních voleb do PS PČR. Dané výsledky jsou poté diskutovány ve světle předložených teoretických východisek.

Aspekty úspěšného brandu – případová studie TOP 09 v letech 2009–2011 (Jan Hejtmánek) - text se zaměřuje na posouzení úspěšnosti brandu politické strany TOP 09 a dle předloženého teoretického rámce shledává, že si TOP 09 v období od svého vzniku v roce 2009 do prosince 2011 poradila velmi dobře se všemi aspekty a výzvami budování nové politické značky.

Akademické psaní

Je to dlouhé a špatně napsané, co to je? Ano, uhodli jste, článek v odborném časopisu.
Zdá se, že jisté pochyby o kvalitě akademického publikování lze nalézt i ve Spojených státech, kde jsou ještě na rozdíl od nás ušetřeni anglicismů.
Ukázka z článku Rogera Alforda "Why is Academic Writing So Bad?" (najdete v něm i odkaz na podobný povzdech Stephena Walta):
"First, legal scholarship is formulaic. There is an order and predictability to legal writing that stifles creativity. You know the recipe: (1) Introduction with obligatory road map; (2) Background section for the neophyte; (3) Excruciating description of the problem; (4) Unrealistic normative solution; (5) Standard conclusion. This formula rules the day. Add ingredients, mix hastily, half-bake to 25,000 words, and then publish."

Evropské projekty

Dalibor Dědek, ředitel firmy Jablotron, se ve svém pozoruhodném sloupku pro Hospodářské noviny (Financování z Evropské unie - požehnání, nebo prokletí?) vyjadřuje ke zkušenostem s "evropskými penězi". Článek silně doporučuji přečíst celý, malé lákadlo: 

"Zpočátku jsem zahořel touhou poznat, jak vlastně rozdělování peněz na vědu funguje. Tak jsem se několika prvních jednání účastnil. S překvapením jsem zjistil, že vědci bravurně ovládají taktiku přihlášek do různých výzev k čerpání peněz. Byl jsem svědkem toho, že dokázali kvalifikovaně určit potřebné člověkohodiny a procentuální rozdělení nákladů bez toho, aby si vůbec definovali reálný cíl projektu. Když jsem nad tím nechápavě kroutil hlavou, bylo mi vysvětleno, že pro správné vyplnění přihlášky je důležitější rozumět kritériím, podle kterých úředníci vyhodnocují žadatele. Cílům že stejně úředníci nerozumí a ty že se prostě dopíší tak, aby jim vlastně nikdo nerozuměl."

Měl jsem tu čest (?) přicmrndávat při přípravě dvou velkých evropských projektů, jichž se spoluúčastnily prestižní univerzity a spolupracovali s námi slovutní profesoři. Čistě z akademického pohledu na mě působily návrhy docela nepřesvědčivě, tudíž z mé doposud velmi omezené a nereprezentativní zkušenosti mám bohužel stejné pocity, které přesně vyjádřil pan Dědek. Sebeposilující se kmenová společenství (akademikové, úřednictvo, politikové) tráví svůj čas čím dál většími ptákovinami a stojí to čím dále více prostředků...

Obamova bublina

Obama byl vícekrát kritizován za to, že zásadní rozhodnutí pochází z dílny jeho nejbližších poradců a ostatní nejvyšší politici jeho administrativy do toho často nemají co mluvit. K jaké změně došlo pro druhé funkční období? Bublina okolo Obamy se trošku zvětšila, ale taky utužila. Své poradce z Bílého domu posunul na další klíčové funkce (CIA) a ostatní pozice rozdělil mezi lidi, kteří žijí v trochu větší bublině jménem Washington, D.C. Prezident, viceprezident, ministr zahraničí, ministr obrany, poradce pro otázky národní bezpečnosti i jeho zástupce totiž přišli z Kongresu... a jak poznamenává skeptický Rothkopf: "Capitol Hill... is ... a place not known as a hotbed of creativity in any area other than petty infighting."

A jak dodává Thomas E. Ricks, je to tedy vcelku "originální" administrativa, bez akademiků, bez známých právníků, bez výrazných lidí z byznysu, bez vojáků...

Foto: Wiki

Zajímavý, krátký, skvěle napsaný

Přesně tato slova v mých očích charakterizuje článek Davida Brookse z NY Times s názvem The Philosophy of Data, v němž se známý komentátor zamýšlí nad "dobou datovou", kdy máme záplavu čísel i o věcech, o nichž jsme nikdy nic vědět nechtěli. Brooks přiznává, že doposud patřil spíš k datovým skeptikům, kteří myslí, že kvantifikovat vše nelze, a kteří vítají prostor pro intuici, nicméně to se podle něj může v příštích letech změnit. Napomohly tomu prý i výzkumy vlivu množství peněz utracených za volební kampaně ve vztahu k jejich výsledkům, tedy téma relevantní i pro naše končiny. 

"(..), nearly every person who runs for political office has an intuitive sense that they can powerfully influence their odds of winning the election if they can just raise and spend more money. But this, too, is largely wrong.

The data show that in state and national elections that are well-financed, television ad buys barely matter. After the 2004 election, political scientists tried to measure the effectiveness of campaign commercials. They found that if one candidate ran 1,000 more commercials than his opponent in a county — a huge disproportion — that translated into a paltry 0.19 percent advantage in the vote.

After the 2006 election, Sean Trende constructed a graph comparing the incumbent campaign spending advantages with their eventual margins of victory. There was barely any relationship between more spending and a bigger victory."

Zajímavá možnost studia

Naší katedře se podařilo dojednat s Faculty of Law, Economics and Governance na Utrechtské univerzitě atraktivní studijní program - Master in European Governance. Jedná se o tzv. double degree, což znamená, že absolvent získá titul jak z MU, tak z UU. První rok se tráví v Brně, druhý v Utrechtu, součástí programu je tzv. výzkumná stáž. 

Bohužel, program je zpoplatněn (a zřejmě mnohé bez znalosti pozadí překvapí, že si účtujeme víc než slovutný Utrecht), na druhé straně, českým studentům se otevírá reálná možnost získat titul ze špičkové evropské univerzity. Co si vybavuji nějaké žebříčky, tak UU skončila nejvýše z evropských univerzit mimo Spojené království a dostala se v globální (tedy americké) konkurenci do nejlepší světové padesátky. 

Více informací naleznete zde, případné dotazy klidně směřujte na mě (hsmekal@fss.muni.cz). 

Termín pro přihlášky vyprší 1. dubna 2013, tedy za necelé dva měsíce.

5 let Politica Mundi

Dle mých počtů dnes blog PM slaví páté narozeniny.

Jelikož jsem na blog začal psát trochu později, tak bych text o magických okolnostech vzniku či vzpomínku na těžké začátky přenechal otcům zakladatelům. Takže jen stručně...

Čísla

Na blogu se za pět let myslím objevila řada zajímavých textů a psali velmi zajímaví hosté a blogeři. Od světoběžníků z Heritage Foundation, přes docenty domovské FSS MU, až po cestovatele po Francii, Rusku, Sýrii, USA, Číně, Tanzánii, Walesu, Turecku, atd.

Dle Google Analytics (začalo se až pár měsíců po začátku) navštívilo blog asi 25 tisíc unikátních návštěvníků, což je pěkně číslo. A co se nejvíc zobrazovalo? Asi zde bude mít velký vliv náhoda a taje vyhledávání na internetu... (např. specifické slovo nebo angličtina v nadpisu). V top 10 je post Honzy Daniela o brazilských favelách, můj odkazový post na článek o internetu, a dále i Hubert Smekal s textem Let's discuss it?! a Tereza Kubíčková se svým  dobrodružným cestopisem. V první desítce se umístili i Marek Čejka, Hubert Smekal (znovu), Michael Brtnický, Tomáš Profant a konečně i jeden můj post, který jen neodkazuje někam.

A co se týče dalších statistik? Nejslavnějšími bloggery jsou Marek Čejka, Hubert Smekal a Ľubo Majerčík, jejichž jména jsou mezi deseti nejčastěji použitými klíčovými slovy, která na blog čtenáře přivedla. (Více veselých klíčových slov zde.) Zdaleka nejvíc se lidé na Politica Mundi koukali skrze prohlížeč Firefox, pak Chrome, a pak teprve Explorer.

Kam dál?

Můj první post byl o tom, jak Jiřímu Paroubkovi redaktoři HN v roce 2008 připomněli jeho výrok z roku 2005, kdy prohlásil, že "do osmi let" (tedy do roku 2013) by klidně v ČR zavedl školné na VŠ. Když tento bod chyběl ve strategických materiálech jeho strany, vymlouval se na to, že to původně myslel jen "obrazně"...

Tento můj první post ale taky ukazuje tématickou rozmazanost blogu. Ten je sice oficiálně o mezinárodních vztazích (okruh již tak dost široký), ale i tak se zde občas píše o volbách, metodologii, lidských právech (vnitrostátních), koncertech atd. To ostatně už v roce 2010 pěkně shrnul Míra Kalous. Je to tak, nicméně zbytečná specializace nemá cenu, na PM je dobrá rozmanitost, i když právě ta se jaksi omezeným počtem přispěvatelů postupně vytrácí. V tomto by se blog pro další pětiletku měl změnit. Uvidíme, jak to půjde.

A na závěr...

... ještě krátká douška. Mně osobně nejvíc bavily posty, které jsem psal o filmech a politice. Třeba o Batmanovi, Ghost Writerovi nebo Poutech. A pak ještě 3 kousky o ohýbání oblouků (2008, 2010 a 2012). A pak i o mé knize, kde jsem správně usoudil, že mnohem úspěšnější bude autor její obálky, který se mezitím dostal mezi světovou typografickou smetánku, než samotná knížka.

Chvála kopírování

Zaujala mě velmi příznivá kritika knihy od Marcuse Boona "In Praise of Copying" z vydavatelství Harvard UP, tudíž jsem si podíval na její stránku, abych zvážil zakoupení pro fakultní knihovnu. A pak mě ještě mnohem více zaujala autorova douška:

“Given the topic and stance of In Praise of Copying, I wanted the text to participate openly in the circulation of copies that we see flourishing all around us. I approached Harvard to discuss options and they agreed to make the book available as a PDF online. The PDF is freely available to anyone who wants to download it, but it does come with a Creative Commons License that sets some intelligent restrictions on what you can do with it. Although generosity is a wonderful thing, this isn’t especially intended as a utopian gesture towards a world in which everything is free. It’s recognition of the way in which copies of texts circulate today, a circulation in which the physical object known as the book that is for sale in the marketplace has an important but hardly exclusive role. A PDF of a book is not an illegitimate copy of a legitimate original but participates in other kinds of circulation that have long flourished around the book-commodity: the library book; the photocopy or hand-written copy; the book browsed, borrowed or shared. We all know these modes of circulation exist, as they continue to do today with online text archives.

Perhaps these online archives just make visible and more ‘at hand’ something that was happening invisibly, more distantly, but continuously before. At the same time, something new is going on. The physical book today is one copy, one iteration of a text among others. What that means for publishers, writers, readers and other interested parties is something that we are working out—on this webpage and elsewhere.”—Marcus Boon

Knihu můžete stahovat zde. Snad zbudou peníze, abych knihu pořídil i v její fyzické podobě.