Týden dal

Týden dal zejména Řecko a monumentální unijní intervenci pro boj s krizí, většina odkazů tedy nutně směřuje právě tímto směrem. Začínáme ovšem něčím zábavnějším.
Srovnání členských zemí OECD ukazuje, že nejvíce hodin za rok odpracují Jihokorejci, následováni Řeky (!) a Chilany. Následuje pětka zemí bývalého Ostbloku vedená Českou republikou. Nejméně hodin za rok tráví v práci Nizozemci, Noři a Němci. "Lenošní" Francouzi odmakají (?) o více než sto hodin ročně více než druhá část evropského integračního motoru.
Pokračovala pro-proti debata The Economist o fair trade (Bhagwati - Columbia vs Woods - Oxford).
Erik Voeten komentuje zvolení Libye do Rady OSN pro lidská práva. Ben S. Bernanke: The Economics of Happiness. Profesor ekonomie z Princetonu Uwe E. Reinhardt: Companies: What Are They Good For?. Petr Drulák: EU a národní zájmy. Míra Mareš napoví: Koho letos volit?
Další evropské vize: PROJECT EUROPE 2030. A report to the European Council by the Reflection Group on the Future of the EU 2030. Dvojtakt harvardského realisty S. Walta: Whither Europe (and NATO)? a The end of the world as we know it?

A slibované krizové okénko - Řecko, euro, Evropa, širší souvislosti pohledem znalých: pokud byste chtěli přečíst jen jeden článek o řecké krizi a jejích dopadech, pak doporučuji Nialla Fergusona z Harvardu: The End of the Euro.
Další harvardský machr Dani Rodrik tvrdí, že ze tří fenoménů - globalizace, demokracie, národní stát - mohou zároveň existovat jen dva.
Pěkně udělaná audio slideshow Financial Times: The EU rescue plan explained.
Robert Samuelson: The Welfare State's Death Spiral. Pesimista Nouriel Roubini: Return to the Abyss. Profesor z Berkeley Barry Eichengreen: Europe’s Historic Gamble. 2x informovaný Charlemagne: Financial fortress Europe a Europe's 750 billion euro bazooka. Na samý závěr pokračuje ve skeptickém tónu Richard Haass: Goodbye to Europe as a high-ranking power.

Stálo to za to?

Na druhém sympoziu o české zahraniční politice, které se konalo na MZV v Černínském paláci, jsme spolu s Helenou Bončkovou přednesli příspěvek na téma české výjimky z Listiny základních práv EU, jehož závěr si můžete přečíst níže. Kompletní verzi naleznete v budoucnu v publikaci, kterou chystá Michal Kořan.

Naše výhrady vůči české „výjimce“ a postupu jejího sjednávání se zakládají na vícerozměrném posouzení situace. Jednak konstatujeme, že ve skutečnosti se nejedná o výjimku v pravém slova smyslu. Dále poukazujeme na to, že hlavní problém, kterým prezident Klaus argumentoval – prolomení Benešových dekretů – „výjimka“ neřeší. Co více, není vůbec jisté, jestli česká výjimka začne platit. Jinými slovy, tvrdíme, že Česká republika si vyvzdorovala příslib velmi pochybného praktického významu. A jaká byla cena? „Výjimku“ jsme nezískali na rozdíl od Velké Británie a Polska v čelním střetu s ostatními státy při vyjednávání Lisabonské smlouvy, ale využili jsme téměř vyděračské taktiky, kdy jsme prosadili výjimku dodatečně, v situaci všeobecné únavy způsobené protahující se ratifikací, kdy si většina států hlavně přála již proces dokončit. Rovněž z hlediska vnitrostátního lze mít závažné připomínky k demokratičnosti a legitimitě procesu, protože prezident si příslib výjimky prosadil navzdory ústavními většinami schválené Lisabonské smlouvě. Nelze nikterak dovodit, že by parlament dal k ratifikaci s výjimkou souhlas. Nastalá situace, kdy přímo nevolený prezident nejenže brání vůli Parlamentu, ale dokonce ji mění bez jeho svolení a bez hlubší diskuze, nám přijde stěží přijatelná.
Vedle vnitřních nedostatků má celý „výjimkový proces“ samozřejmě i vnější přesahy. Ve vztazích se sousedy se zcela zbytečně otevřelo vyhasnuté téma a na úrovni Unie si budujeme nepěkné renomé státu, který zapleveluje agendu zbytečnostmi a k tomu nevyjednává přímo, ale různými úskoky bokem. Navíc, těžko se unijním partnerům orientuje v natolik rozštěpené politické scéně, kterou Česká republika v současnosti prezentuje.
Naší optikou musíme nutně odpovědět na dotaz, zda zachování obrazu prezidenta republiky jako bojovníka proti Lisabonské smlouvě stálo za všechna výše zmíněná negativa, záporně.
Bohužel, náš příspěvek nepřináší žádné světlo do další zajímavé otázky – věděl prezident republiky a jeho tým, že vyjednaná výjimka nemá takový charakter, jak se posléze prezentovalo ve sdělovacích prostředcích? Ani negativní, ani pozitivní odpověď nejsou příliš potěšující – volba mezi nedostatkem odbornosti vrchních pater české zahraniční politiky a vědomou mediální mlhou nepředstavuje právě povzbuzující alternativy. Vlastní prohlášení Václava Klause po říjnovém bruselském summitu spíše svědčí ve prospěch varianty přecenění významu české výjimky: „Neplatnost Listiny pro Českou republiku (sic!) nevede ke snížení úrovně sociálních jistot našich občanů. Platnost Listiny by úroveň svobod našich občanů naopak snižovala.“. Zhruba rok před tímto výrokem přitom Ústavní soud konstatoval: „V současné demokratické Evropě bylo dosaženo v obdobích po druhé světové válce a po pádu totalitních režimů počátkem devadesátých let minulého století mimořádné úrovně v ochraně lidských práv; Listina práv EU tento systém nijak neproblematizuje, ale naopak – v oblasti své působnosti – vhodně rozšiřuje, a jednotlivec, v jehož prospěch je celá struktura budována, z ní může jen profitovat.“ (Pl. ÚS 19/08, bod 198). Jinak řečeno, v České republice Ústavní soud říká X, Parlament v důsledku toho činí Y, jenže prezident říká non-X a koná non-Y.

S Koránem a samopalem za svobodu Evropy

Malý náhled na osud Arabů a muslimů, kteří bojovali po boku Spojenců na bojištích světových válek.

Před více než deseti lety jsem se vydal do Francie na verdunské bojiště. Kromě stále patrných kontur měsíční krajiny, rozbombardovaných pevností a zbytků zákopů, z nichž na jednom místě ční bodáky zasypaných vojáků, mě zaujaly i zdejší hřbitovy. Na většině z nich jsou prosté kříže se jmény francouzských vojáků. Nedaleko verdunské kostnice, která je zřejmě nejznámější připomínkou těchto jatek, je však i jiný hřbitov: tam jsou náhrobky popsány arabsky a nedaleko od něj se nachází pomník padlých vojáků s nápisy v hebrejštině. O válečných osudech arabských a židovských vojáků jsem tehdy příliš nevěděl. Stejně tak o spojení muslimů či Arabů s druhou světovou válkou ke mně dolehlo jen několik informací, jako například že bosenští muslimové měli divizi SS a bojovali na straně Němců a že jeruzalémský muftí z předválečné Palestiny se stýkal během války s Hitlerem. Pokračování zde

Kompenzace informačního deficitu

Kvůli napráskanému programu jsem bohužel nemohl prezentovat svůj pravidelný přehled doporučeného čtiva, tož tak činím bez ladu a skladu s jistým zpožděním.
Bohužel musím začít tragickou zprávou o úmrtí profesora Freda Hallidaye (další nekrolog a Hallidayovy články zde). Měl jsem tu čest poznat muže s encyklopedickými znalostmi osobně, na uvítanou se mnou prohodil pár slov česky (kromě toho zvládal asi třicet dalších jazyků...). Jeho kniha 100 Myths about the Middle East je k dispozici u mě v kanceláři.
Hallidayovy přednášky, stejně jako stovky jiných, můžete sledovat na stránkách LSE, neuvěřitelný zdroj.
Vřele doporučuji: krátká vizualizace o tom, jak vypadal evropský letecký prostor, když je prosytil sopečný prach, vypovídá o mnohém.
Řeč Václava Klause na Humboldtově univerzitě - trochu promarněná příležitost, nic moc nového prezident neříká, za jeho vrchol na toto téma stále považuji vystoupení před ÚS. Doufám, že se ke kritice dostanu v průběhu týdne, proto jen krátce - celkově zajímavé, podnětné, bohužel s tradičními zesměšňujícími nálepkami a tentokrát i s logickými nesrovnalostmi.
Obtíže definování zločinu agrese v předvečer konference k Mezinárodnímu trestnímu soudu.
František Mikš: Krize české politiky a její skutečná příčina. Ban Ki-Moon o odzbrojení - nezáživné, jak jen to generální tajemník OSN umí. Vtipný Economist o současné mapě Evropy (ČR místo Belgie). Moderovaná debata o Fair Trade - pro a proti - Woods (Oxford) vs Bhagwati (Columbia). Kam se poděl Sarkozy? Studenti tráví studiem méně času než dřív. Krásný americký graf o vztahu ceny benzínu a počtu ujetých kilometrů. Vše, co jste chtěli vědět o televizorech v amerických domácnostech. Nejoblíbenější destinace pro imigraci. Sledování porn-tube a dopad na pornoprůmysl, ehm. Is There a “Moral Molecule”? Velmi zajímavý příspěvek o neuroekonomii, nepěkně zneužitelná záležitost (aneb budou nám v obchodech podávat oxytocin?). Nejrozšířenější jména v USA, takže za chvíli to máme i u nás, těším se třeba na Abigail Sobotkovou. Buruma: The Powerlessness of the Powerful. Zakaria: Why Pakistan keeps exporting jihad. The Web Doesn't Spread Freedom. George Friedman: The Global Crisis of Legitimacy. Joseph R. BIDEN Jr.: Advancing Europe’s Security. Francouzská obhajoba zákazu burky.
Tuna příspěvků k Řecku a euru: Economist, Charlemagne, P. Boone a S. Johnson, Krugman, Walt, Samuelson, Stiglitz, Rogoff; docela mě děsí, že to všechna velká jména vidí docela bledě...

Zahraniční politika českého státu na rozcestí

Má Česká republika zahraniční politiku? Podle některých odhadů se bilaterální vztahy ČR s mnoha evropskými zeměmi za poslední roky až z 80 procent přesunuly na úroveň Evropské unie nebo dalších mezinárodních organizací, kandidatura Česka do Rady bezpečnosti OSN ztroskotala podobně jako předsednictví Rady EU a programové prohlášení současné české vlády Jana Fischera na jakoukoliv konkrétnější proklamaci zahraniční politiky raději rezignuje zcela. Česká republika udržuje mezinárodní vazby na odborné a úřední úrovni, nominuje experty do poradních orgánů mezinárodních organizací a pečuje o dobré vztahy se sousedy, nicméně cílevědomé směřování zahraniční politiky prakticky neexistuje. Jaký může být ostatně stav zahraniční politiky státu, jehož přední odborníci na mezinárodní vztahy píší politické pamflety vyzývající k nenásilné revoluci proti celému politickému systému (Petr Drulák) nebo si nad stavem zahraniční politiky alespoň výrazně zoufají (Michal Kořan)? Česká republika je již řadu let řádným členem EU a NATO a nový stmelující cíl společného snažení, který by nahradil „cestu zpět do Evropy", doposud nedokázala najít. V otázce nalezení dlouhodobé podoby zahraniční politiky Češí stojí na rozcestí... Více na Revue Politika.

O nejasnosti hranic legislativních kompetencí v EU

Možnost legislativní iniciativy v oblasti bývalého třetího pilíře (spolupráce v trestním právu a v policejních otázkách) je poslední zbytek kompetence členských států předkádat návrhy legislativních aktů. Lisabonská smlouva ji sice omezila tím, že vyžaduje nejméně čtvrtinu států, které se pod návrh podepíší, nicméně v praxi to nebrání tomu, aby návrhy z pera členských států vznikaly, což potvrdil začátek tohoto roku, kdy byly podány inicitativy v oblasti tlumočení a překladů v trestním řizení a evropského ochraného příkazu. Vývoj obou materií však ukazuje, že tato možnost podílet se na vytváření norem není bez problémů.

Nejprve se pozastavme u evropského ochraného příkazu. Je to opatření, které by mělo sloužit k tomu, aby osoba, v jejíž prospěch bylo vydáno ochranné opatření (naopak jiné osobě byl uložen zákaz styku či přiblížení se do některých míst, typicky bydliště chráněné osoby), mohla požívat ochrany i v jiných členských státech. Záměr bohulibý, problémem však je, že ne všechny státy mají ochranná opatření zakotvena výhradně v trestním právu. Alternativou je jak civilní, tak v některých případech správní právo. Článek 76 SFEU však omezuje iniciativu členských států právě a pouze na kapitoly 4 (Justiční spolupráce v trestních věcech) a 5 (Policejní spolupráce).

Co tedy nastalo? Dle mého názoru situace, kdy členské státy jsou ultra vires, tedy překročily rámec svých pravomocí Smlouvou jim svěřených. Stejného názoru je nyní i právní služba Komise, jejíž stanovisko ale nepochopitelně přišlo velmi pozdě. Ironické je, že podala-li by návrh Komise, tento problém odpadá, jelikož její pravomoc pokrývá celý rozsah návrhu. Nicméně pro předsednické Španělsko se jedná o prioritu v justiční oblasti a materii tlačí jako buldozer. Nebýt "soptění", pravděpodobně by byl minulý týden na Radě nad návrhem vyhlášena politická shoda.

Jaký je další možný vývoj? Z dlouhodobé snahy Komise posilovat svoji legislativní pozici (viz známé rozsudky ESD 176/03 a 440/05) lze usuzovat, že Komise bude obdobně chtít chránit své hájemství. Lze tedy očekávat, že bude li návrh Radou schválen (přes výhrady některách států, které ale vzhledem k novému rozhodování kvalifikovanou většinou nemají šanci návrh blokovat), podá Komise žalobu k ESD. Na tom bude, aby věc rozhodl, přičemž právě vzhledem k výše zmíněné judikatuře bude zajímavé, jak se k věci postaví.

Druhý návrh členských států netrpí právní vadou, ale přesto se neobešel bez kontroverze. Iniciativa ke směrnici totiž vychází ze staršího návrhu rámcového rozhodnutí Komise k téže problematice. S ohledem na nový právní režim pod Lisabonem muselo dojít k podání návrhu ve formě směrnice. Členské státy, které byly blízko dohodě nad textem, chtěly projednávání urychlit a vytvořily vlastní návrh, který je založen na textu, ke kterému se došlo při jednáních v rámci Rady. Komise však považovala tento text za málo ambiciózní a podala protinávrh, který vycházel z původního textu rámcového rozhodnutí.

Došlo tak k existenci dvou návrhů na stejné téma, ale různého obsahu. Situaci v zásadě vyřešil Evropský parlament, který si k připomínkování zvolil návrh členských států. Komisní návrh tak nyní je ve stavu "klinické smrti".

Snaha Komise omezovat legislaticní iniciativu člesnkých států v jediné oblasti je zjevná a do budoucna s ní je nutno počítat. To by však nemělo členským státům bránit v tom, aby podněty k právním aktům vytvářely. Právě naopak, měly by se aktivně držet tohoto práva podílet se na vytváření legislativy.

Odborný seminář o Mezinárodním trestním soudu

Centrum pro lidská práva a demokratizaci IIPS MU a FSS MU Vás zvou na odborný seminář Mezinárodní trestní soud - perspektivy souzení mezinárodních zločinů, který se uskuteční 3. května na Fakultě sociálních studií MU. Cílem semináře je reflektovat dosavadní práci Mezinárodního trestního soudu v předvečer Revizní konference v Ugandě.

pondělí 3. května 2010
FSS, MU; místnost P52

Další informace a kompletní program semináře si můžete přečíst zde.

Registrace: Tereza Kubíčková (tkubicko@mail.muni.cz)
Web: www.iips.cz

Ondřej Šlechta: Černomořská flotila zůstává na Krymu

Vítězství proruského prezidenta Viktora Janukovyče na Ukrajině má první plody. Ukrajina pronajala Ruské federaci přístav Sevastopol o dalších pětadvacet let a výměnou za to si zajistila výraznou slevu při odběru ruského zemního plynu. Ukrajina vyjednala slevu sto dolarů z ceny, počítané za množství 1000 metrů krychlových zemního plynu. Pokud bude cena nižší než 330 dolarů za 1000 krychlových metrů, sleva bude tvořit třicet procent z dané částky. Pro informaci, průměrná cena, za kterou odebírají plyn země Evropské unie, dnes činí zhruba 300 dolarů za tisíc krychlových metrů. Celkově by Ukrajina mohla ušetřit 3 až 4 miliardy dolarů ročně.

Smlouva o pobytu černomořské flotily měla vypršet v roce 2017. Prodloužení ruského pronájmu Sevastopolu je potvrzením porážky „oranžových“ sil. Byl to především exprezident Juščenko, který se k další přítomnosti Rusů na Krymu stavěl negativně. Protiruský Juščenko chápal ukrajinskou emancipaci na Rusku jako alfu a omegu své politické kariéry, ale promrhal svůj politický potenciál a následně prohrál volby. Přitom za krymskou kauzu dnešní Ukrajina nemůže. Její kořeny spadají do éry Chruščova, který poloostrov „oddělil“ od Ruska a daroval Ukrajincům. Přitom ruské námořnictvo v současné době nemá černomořskou flotilu (pod kterou spadá i kaspické loďstvo) kam umístit a dostavba nové základny v Novorossijsku je v nedohlednu.

Dohody mezi Medvěděvem a Janukovičem v Charkově jsou na první pohled porážkou Západu. Ve skutečnosti by ale prohloubení konfliktu mezi Ukrajinou a Ruskem mělo destabilizující dopad na středoevropský region a z pohledu energetické politiky na celou Evropskou unii. Podle řady průzkumů zhruba 60% Ukrajinců považuje Rusy na nejbližší spojence a nechce vstupovat do NATO. Bylo by kontraproduktivní Ukrajincům integraci v atlantických strukturách vnucovat, což už dnes chápe nejenom Německo s Francií, ale i USA. Pragmatická dohoda je především porážkou ruských nacionalistických kruhů, seskupených kolem moskevského starosty Lužkova, nebo teoretika „Eurasie“ Alexandra Dugina, kteří přišli o významný mobilizační argument. Aby však došlo k jejímu naplnění, bude v nejbližších dnech a měsících klíčové, zda se podaří urovnat konflikty ohledně transferu plynu přes Ukrajinu. Proto je na místě otázka, zda se Janukovyč bude nadále profilovat jako pragmatik, nebo zda ve své vstřícnosti Moskvě překročí hranici servility. V druhém případě může čekat ještě výraznější aktivizaci ukrajinských nacionalistů a může se spolehnout, že odpověď ruských jestřábů by na sebe nenechala dlouho čekat. To by na stůl opět vrátilo otázky možného rozdělení Ukrajiny a riziko opakování až příliš dlouhých zimních večerů z ledna 2008.

Autor studuje historii na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem a mezinárodní vztahy na Vysoké škole mezinárodních a veřejných vztahů Praha. Je redaktorem Revue politika a externím spolupracovníkem týdeníku Reflex. Zabývá se mezinárodní bezpečností.

Nemáte co číst?

Titáni světové politiky: Brzezinski k Polsku a nedávné tragédii; Gorbi o STARTu: The Ice Has Broken.
Harvardský realista Stephen Walt se táže: What's the matter with the world today?
Richard C. Levin, rektor Yale University, o vzestupu asijských univerzit (a rozdílnosti indického a čínského přístupu ke špičkovým institucím).
Zajímavý graf - podíl mladých (15 až 24 let) na míře nezaměstnanosti v zemích OECD - nejhůř jsou na tom mladí Švédi a Noři, nejlépe Němci a Portugalci.
I na toto téma lze dělat seriózní kvantitativní výzkum... Hugo M. Mialon: The Economics of Faking Ecstasy.
Výkvět profesorů z Georgetownu, Stanfordu a Berkeley se domnívá, že ve způsobu regulace internetu by se USA měly inspirovat v EU.
Trocha HR-related záseků: Ne zrovna oslavný článek o známém španělském soudci Baltasaru Garzónovi ve Financial Times. Jan-Werner Mueller (Princeton): The Ethics of Citizenship Tests. Christopher Caldwell: Freedom to discriminate. Henry Louis Gates Jr. (Harvard): Ending the Slavery Blame-Game. Havlův volební program - asi takový, jaký byste čekali.

Eliška Příběnská: Jak hledat ubytování v Tanzánii

Vybírat si domek v Dar Es Salaam, bývalém hlavním městě Tanzánie, není lehké. Každá čtvrť má svého dalariho, tj. makléře, který by správně měl vědět o všech volných domech v okolí, o tom, který dům má kolik pokojů a jaké vybavení. Problém s dalarim je ten, že většinou ví kulový, ale vždycky chce peníze. Bere 70 korun za každý dům, který ukáže, ať už se zákazníkovi libí nebo ne.

Na Ubungu dělá makléře starý vrásčitý děda. Povídám mu několikrát, že se chci nastěhovat ihned, nejlépe do tří dnů. Pružně nasedl za mě na motorku - tři lidi na jedné motorce je na Ubungu běžné, jmenuje se to styl mishkaki, což znamená špíz. Přijedeme ke krásné kované bráně, dům je bílý a vysoký a má dvě patra postavená šikmo nad sebe. Připomíná domy v Rakousku, má terasu a kamenné schodiště nahoru. "Druhé patro může být vaše", povídá děda. Do druhého patra není přes terasu moc vidět. "Můžeme nahoru?" ptám se. "Až zítra, až tady bude majitel". Druhý den vyhlížíme majitele asi hodinu, což se dalo očekávat. Konečně přijde a vítězoslavně chrastí klíči. Vystoupáme nahoru po kamenném schodišti, které se vine kolem celého domu, a vynoříme se na jakémsi travnatém plácku za domem, který je na úrovni druhého patra.

Druhé patro od travnatého plácku dělí obrovská hluboká propast. Majitel vítězoslavně zachrastí klíči. "Sakra," říkám si, "kde jsou dveře?" A ptám se, "dobře, ale kde jsou dveře?" Majitel chrastí klíči a povídá: "Je to úplně jednoduché, vy zaplatíte nájem, a já tady udělám dveře a vchod." Začíná mi svítat. Obejdu zeď druhého patra, nahnu se přes propast a nahlídnu za roh. Slavné druhé patro nemá ještě ani střechu, ani zdi uvnitř! Je to jen betonová podlaha a jedna boční betonová zeď, ve které majitel plánuje za moje peníze udělat dveře. Dalarimu se zase povedl dobry vtípek. "Do tří dnů se chci nastěhovat", připomínám mu jemně, když nasedám na motorku. Myslím, že nepochopil, proč se nám to bydlení nelíbí. Snad můžeme dva tři roky vydržet!

Tento post je převzatý z blogu Aikaasante, který ze svého pobytu v Dar Es Salaam píše Eliška Příběnská. Autorka na FSS MU vystudovala mezinárodní vztahy.