Bush: z Oválné pracovny rovnou do vazby?

Když minulý týden George W. Bush ve svém závěrečném projevu hájil odchozí administrativu a když se v ten samý pátek ex-ředitel CIA Michael Hayden postavil za "enhanced interrogation techniques" včetně waterboardingu, ani jeden netušili, jak se obrazně zuby nehty brání novému trendu. V americkém tisku totiž mezi tím došlo k zvláštnímu posunu. Otevřeně a s každodenní frekvencí se na obou pobřežích začala diskutovat otázka stíhání bývalých vysokých představitelů odcházející administrativy. Aby toho nebylo málo, celý trend byl zároveň podpořen vládními úřady - v úterý vydal Výbor pro spravedlnost Sněmovny reprezentantů 500stranovou zprávu mapující obvinění z mučení, rendicí, neoprávněného odposlouchávání atd. Zpráva vyzývá k zahájení trestního stíhání, aby byla všechna tato dobře zdokumentovaná podezření ověřena před soudem. Doplňuje tak zprávu Senátního výboru pro ozbrojené síly, který vydal podobnou zprávu v prosinci. V té byla naznačena trestní odpovědnost vrcholných bushových kolegů včetně Donalda Rumsfelda.
Ve čtvrtek byl nový trend zpečetěn, když kandidát na nového ministra spravedlnosti Eric Holder odmítnul užití waterboardingu s tím, že se rovná mučení.

Jaké jsou možnosti stíhání bývalých vysoce postavených představitelů Bushovy administrativy? Jednak je možné je postavit před běžný soud a trestně stíhat jako obyčejné občany. Tato varianta se zdá být ale extrémní, rozdělující společnost, zasahující do vod "doktríny politických otázek", tvrdící, že některá rozhodnutí jsou politická rozhodnutí, nemají být proto přezoumávána soudy. Ostatně osoby, které se dopouštěly těchto excesů, dostaly retroaktivní imunitu zákonem The Military Commissions Act of 2006 a není jasné, jestli by se tato vztahovala i na vysoké vládní představitele (imunity z mezinárodního hlediska by se už na _bývalé_ vysoké státní představitele podle rozsudku MSD Kongo proti Belgii z 11.4. 2000 nevztahovaly).

Další možností je založení "komise pravdy a usmíření", kam by se zajištěnou imunitou mohli předstoupit všichni zúčastnění a dobrovolně popsat události, jak k nim došlo, kdo vydával komu jaké rozkazy, kdo je plnil a kdo to odmítal. Toto je tradiční mechanismus užívaný po celém světě zeměmi v tranzici, které se potřebují nenásilně vypořádat se svou minulostí. Smyslem by bylo zjistit přesný historický záznam událostí bez obav, že by byl někdo stíhaný a otevíraly by se staré rány.
Další variantou, která přichází do úvahy je tzv. blue-ribbon panel, komise expertů s pravomocemi vyslýchat, pátrat v archivech opět s cílem sepsat závěrečnou práci nastiňující "chain of command", vazby mezi aktéry, odpovědnosti.

Poslední možností je verdikt vnějšího tribunálu, ať už mezinárodního tělesa, což se zdá být právně i politicky vyloučené, nebo národního soudu fungujícího na bázi tzv. univerzální jurisdikce (právní možnost soudit nejvážnější zločiny i bez vazby na soudící zemi). O toto se v případě Donalda Rumfselda dvakrát pokoušela německá justice. V roce 2004 D.R. málem nedorazil do Německa na konferenci, protože zde na něj čekala podobná obvinění jako ta dnešní. V roce 2007 bylo bez výsledku ukončeno i druhé stíhání proti Rumsfeldovi.

I kdyby se nakonec nepodařilo dotáhnout do konce žádnou z nabízených možností, už nyní je učiněn precedent v tom, jak otevřeně a detailně se propírá prošetřování těch "nejvyšších" na veřejnosti. Pro budoucí generace by bylo dostatečným dědictvím Obamovy administrativy, kdyby se jí podařilo nastavit do budoucna mechanismus, který by formalizoval podobná šetření, znemožňoval utajování důležitých memorand a udílení si imunit k schování nejdůležitějších osob do bezpečí.