Proti opakování referenda

Některé to možná překvapí, ale jsem proti opakování irského referenda o Lisabonské smlouvě. Domnívám se totiž, že z pohledu evropské integrace napáchá jednorázové řešení více škody než užitku. Něco jako na národní rovině ústavní zákon bez ústavního ducha o zkrácení volebního období Poslanecké sněmovny. Jsem spíše pro dlouhodobá řešení postavená na jasných principech, které se neotřesou při prvním negativním závanu a vidině okamžitého zisku.

Zaprvé, myslím, že Lisabonská smlouva nestojí za nedemokratické řešení typu opakování referenda. Lisabon byl jednou demokraticky odmítnut, což by nemělo změnit ani pár ujištění pro Iry. Nepřijetí Lisabonu navíc není pro EU taková katastrofa. Jak jsem již vícekrát avizoval, plně souhlasím s profesorem Fialou, který kritizuje Unii za nerespektování základních zásad politického cyklu - chybí věrohodná fáze evaluace, hned se hledá nové řešení, aniž by se pořádně otestoval stav současný. Stačí si přehrát roky velkých novelizací Římských smluv - 1987, 1993, 1999, 2003, euroústava, Lisabon - to je najednou dynamika! Mistry nových iniciativ jsou zejména Francouzi a ti, jak známo, mají v Unii velké slovo. Navíc evropské instituce trpí pocitem potřeby sebepotvrzování formou tvorby norem, z čehož také nejsem úplně nadšen. Líbil se mi český přístup k předsednictví - raději méně aktivit, ale pořádně, než stále něco začínat a nedělat to poctivě.

Teď k jádru - druhé irské referendum o Lisabonu s pár odpustky pro Iry výrazně problematizuje váhu a důvěryhodnost nejdůležitější fáze vyjednávání. Vytváří se další vstup pro ovlivnění konečného výsledku - máme špatné vyjednávací podmínky - nevadí, strčíme smlouvu lidem, s kampaní se moc nepřetrhneme, referendum skončí negativně, takže se nám otevírá prostor pro pokračování vydobývání ústupků jinými prostředky. Nerozhoduje se tedy čistě v relativně fér prostředí mezinárodního vyjednávání, kde samozřejmě hrají roli faktory jako velikost státu, délka členství, HDP atd., tudíž prostředí není úplně rovné, na druhé straně všichni členové sedmadvacítky disponují právem veta, které mohou kdykoliv uplatnit, takže se zabraňuje významným excesům a diktátu. Využívání dalšího kanálu ovlivňování ex post - například domácího referenda - již dost komplikovanou situaci dále znepřehledňuje. Domácí neschválení jednou mezinárodně dohodnutého vybočuje z rámce férové mezinárodní spolupráce - být neschopný vyjednavač a vydírat celek domácím problémem nepovažuji za nejšťastnější. Navíc, když už klade požadavky na změny jeden, bylo by divné, kdyby se nepřipojili další - k dosažení kompromisu totiž potřebujete ústupky, takže každý má něco, co mu úplně nevyhovuje a přál by si to pozměnit.

Zároveň je však potřeba promyslet mechanismus, jak se s problémem vypřádat do budoucna - ideální řešení pochopitelně je, aby se domácí problémy co nejtransparentněji odbyly již před vyjednáváním - stanovily by se ultra red lines, za které prostě jednotlivé státy nepůjdou (pokud by šly, domácí parlament či referendum by je mohly převálcovat) a dále se určily red lines, které by se sice překročit neměly, ale pokud se najde nějaký výhodný handl v rámci typických evropských balíkových jednání, pak lze přimhouřit oko. Ohledně těchto předem stanovených limitů by měla být vedena debata v parlamentu, s prezidentem a s veřejností, aby stát odjížděl na vyjednávání s jasnými mantinely. Když lidové hlasování, tak předem a o národních pozicích. Pochopitelně, jedná se o naviní sen...