Deborah L. Rhode: Lawyers and Leadership

Za svůj kratičký pobyt jsem již stihnul navštívit přednášku Deborah L. Rhode, ředitelky Center on the Legal Profession na Stanfordu a nejcitovanější akademičky v oblasti právnické etiky. Leitmotivem prezentace s názvem "Lawyers and Leadership" (zajímavý a čtivý paper ke stažení tu) byla kritika vzdělávání právníků v oblasti etiky a leadership (omlouvám se, ale překládat to jako vůdcovství či něco podobného mně moc nejde přes klávesnici).
Malá ochutnávka: "Lawyers’ leadership responsibilities are a dominant theme in extracurricular programs, commencement speeches, and alumni awards, but the topic is missing in action in day-to-day teaching. Ironically, of the mission statements available on law school websites, 38 include fostering leadership, but only two of these schools are actually offering a leadership course." (s. 3).
Docela zajímavé mi přišlo, že oproti mínění klasika Petera Druckera současný výzkum ukazuje, že 70 % vůdcovských schopností je vývojem osobnosti získaných, nikoliv geneticky daných. Další vzdělávání by tedy mělo mít smysl.
A na závěr perlička: "In one random sample of adult men, 70 percent rated themselves in the top quarter of the population in leadership capabilities; 98 percent rated themselves above average." (s. 14).
Profesorka Rhode zjevně věděla o čem mluví, vedle akademických vavřínů si obdivuhodně vedla i v praxi, pracovala např. pro soudce Nejvyššího soudu T. Marshalla.

Bay Area Echoes

Celý akademický rok 2010–2011 strávím na univerzitě v Berkeley a kladu si ambiciózní cíl pravidelně vás obšťastňovat informacemi o tom, jak vypadá život na druhé nejlepší škole světa (podobné žebříčky jsou pochopitelně zavádějící, kvalita jednotlivých oborů se výrazně liší, navíc různé žebříčky produkují různé výsledky v závislosti na akcentovaných kritériích). Zahájím obecným pojednáním o University of California, Berkeley a městečku samotném, další týdny budu přidávat tu specifičtější (o centru, kde působím), tu obecnější témata (o zdejší hudební scéně, o bydlení, jídle). Teď bych sice mohl denně vyplodit pár odstavců, ale sportovci ví, že začátek neradno přepálit. Místy přidám zpravodajství z přednášek a akcí, kterých je tu požehnaně.
Na úvod se více než sluší velmi poděkovat Fulbrightově komisi, bez jejíž štědré podpory bych se sem rozhodně nevypravil. Názory v rámci série Bay Area Echoes jsou čistě mé, nepředstavují stanovisko Fulbrightovy komise, ani americké vlády či kohokoliv jiného.
Následující informace čerpám z informačních materiálů Berkeley a z Wikipedie, kde se články o městu i univerzitě skutečně vydařily (akademici prominou). Pokud by vás náhodou užíral náznak pochyb, tak vězte, že stotisícové městečko Berkeley skutečně nese od roku 1866 jméno chytrého anglikánského biskupa, o němž jste se učili na gymnáziu. Leží v severní Kalifornii, kousek na východ od San Francisca a na svém jižním konci přímo sousedí s Oaklandem. Rozvoj městečka na začátku 20. století přibrzdily požáry a zemětřesení, ale v období druhé světové se přísun lidu zase obnovil, protože do Bay Area proudily davy pracovníků ve válečném průmyslu. V 60. letech zasáhlo skoro celé Spojené státy lidské zemětřesení a v SF a okolí se nacházelo přímo jedno z epicenter. V samotném Berkeley hipíci a radikální levičáci bojovali o jeden místní park, až tehdejší guvernér Ronald Reagan poslal na místo Národní gardu, aby situaci vyřešila.
V posledních desetiletích Berkeley nijak neexpanduje, a to zejména kvůli velmi vysokým cenám nemovitostí, které patří vůbec k nejvyšším v zemi.
U demografického vývoje bych se chvilinku zastavil - v roce 1890 tady žilo 5 tisíc obyvatel, o dvacet let později již osmkrát tolik! Mezi léty 1950 až 1970 sčítání ukazovalo čísla nad 110 tisíc, avšak poté počty klesaly na současných 101 tisíc, z nichž má být 60 % bílých, 16 % Asiatů a 14 % černých. V Berkeley se hodně jezdí na kole a chodí pěšky, místní v tom spadají do úzké národní špičky.
Politicky tenduje celá oblast silně doleva a charakterizuje ji výrazná míra aktivismu, jež se projevuje zejména v organizování všemožných protestů (například proti odváděcí stanici mariňáků).
Panuje tu středozemní klima se suchými léty a vlhkými zimami (průměrná teplota v lednu kolem 9 stupňů, v září kolem 19), velké rozdíly teploty vás překvapí hlavně přes den. Zatímco dopoledne vycházím ve svetru, za další dvě hodiny je to zralé na koupák. Nejtepleji tu bylo naměřeno 42 stupňů (rok 2000), nejchladněji -4 (1990). Vždy k večeru se na město valí hustá mlha.
Z hlediska turistického místopisu patří k nejzajímavějším místům univerzitní kampus a hippie-oblast kolem Telegraph Avenue. Nadšenci mohou zajít do Caffe Mediterraneum, kde bylo roku 1959 údajně vynalezeno caffe latte.
Bohužel už nemám sil na úvod k UC Berkeley, beztak je příspěvek již dostatečně dlouhý, proto posílám jen apetizér v podobě Youtube kanálu univerzity se stovkami přednášek, snad si najdete i tu svou.

Boj o Írán: Vyhraje politika nebo byznys?

Evropské země přitvrzují svůj postup vůči Íránu. Hlavní slovo má, jako již tradičně v ekonomických otázkách, Německo. To je nejen největší evropskou ekonomikou, která tvoří přibližně jednu pětinu HDP unie, ale také největším zahraničním investorem v Íránu (dokonce i před Tureckem či Saúdskou Arábií), alespoň to uvádějí oficiální íránské statistiky. Jak se „německá Evropa“ postaví k neochotě íránského režimu jednat o svém jaderném programu?
Více na Finmag.

Obama plní očekávání

Přestože zahraniční politika zpravidla nebývá hlavním tématem amerických prezidentských kampaní, stalo se jakýmsi dědictvím prezidenta Bushe a světa po 11. září 2001, že otázky mezinárodních vztahů se vklínily mezi kandidáty diskutovaná ekonomická témata. Barack H. Obama také díky řadě zahraničněpolitických iniciativ namířených proti politice Bushovy vlády zvítězil a již téměř dva roky má možnost své sliby plnit. Postup americké administrativy v Iráku, politika vůči íránskému jadernému programu i postoj k mezinárodnímu právu jsou však nejen odrazem Obamových představ jakožto kandidáta na prezidenta, ale také důsledkem mezinárodního prostředí, ve kterém se USA pohybují. V tomto smyslu Obama nemohl směřování USA zcela změnit a svou zahraniční politikou do značné míry plní skeptická očekávání, která na jeho velké reformní plány reagovala. Vice na webu Revue Politika.

Second Life v Europarlamentu

Evropský parlament už netuší, čím by euroobčany zaujal, a proto se rozhodl vytvořit něco jako Second Life - hru, ve které budete moci hrát za europoslance, studenty či novináře a brouzdat se prostorami budov v Bruselu i Štrasburku. Osobně se domnívám, že pokud poslanci nebudou mít orčí hlavy a novináři obouruční meče, budou budovy dosti osamělé. Každopádně jsem na hru docela zvědav a asi si ji vyzkouším. Už jen proto, abych zjistil, jakou cílouvou skupinu může tato hra s miliónovým rozpočtem mít:).

http://magazin.ceskenoviny.cz/zpravy/evropsky-parlament-chysta-internetovou-hru-za-temer-7-milionu-kc/517485

Rada pro lidská práva OSN: zevnitř dobrý, zvenku tanky

Ve vlahé benátské výhni jsem se v sobotu 17. července 2010 zúčastnil Diplomatické konference k Revizní konferenci Rady OSN pro lidská práva, kterou pořádalo konsorcium EIUC (European Inter-University Centre for Human Rights and Democratisation). Počasí, které ve mně oživilo vzpomínky na Kuala Lumpur, vedlo k diplomaty k občasnému porušení přísného bontonu, ale stále je to lepší, než když postarší gentleman vypadá po konci příspěvku jak Roman Šebrle v cíli patnáctistovky.

Na setkání se představili zástupci akademické sféry, ministerstev zahraničních věcí Evropské unie, Komise EU a reprezentanti z lidskoprávních struktur Organizace spojených národů. Vedle hodnocení dosavadního fungovány Rady OSN pro lidská práva a debatování stanovisek k revizní konferenci, která se uskuteční příští rok, přišla ke slovu i kritika ne vždy harmonické souhry členských států Evropské unie na půdě OSN. Konkrétně se poukazovalo například na rozkol uvnitř EU ohledně hlasování k rezoluci nedávných kontroverzních izraelských aktivit.
Zatímco zástupci OSN se snažili fungování Rady bránit a představitelé ministerstev zahraničí si občas povzdechli nad nejednotným vystupováním zemí EU, tak akademikové místy diplomatické okovy setřásli a vystoupili s kritikou.
Guy Haarscher se zaměřil na střet „západního“ pojetí svobody projevu s „nezápadním“ pojetím náboženské svobody a poukázal na šikovné využívání jazyka práv proti zastáncům možnosti kritizovat náboženské symboly. Kdo kritizuje, je rasista, a porušuje zásadu tolerance vyznání a práva věřících.
Nejtřaskavější expozé přednesl jednoznačně Manfred Nowak, jenž se zcela oprostil od své dvojaké pozice insidera (zvláštního zpravodaje OSN pro mučení) a profesora vídeňské univerzity a prezentoval velmi otevřený pohled na fungování instituce. Spoluautor zprávy o Guantánamu charakterizoval Radu pro lidská práva jako návrat do 70. let a upozornil na nebývale skeptickou atmosféru mezi zvláštními zpravodaji. Nowak patří spolu s Philipem Alstonem (zvláštní zpravodaj OSN pro popravy) k neoblíbeným návštěvníkům v jakékoliv zemi, přičemž neváhá ostře kritizovat ani velmoci typu Spojených států či Ruska. Nowak mimo jiné proslul pokusem pohnat před mezinárodní spravedlnost Donalda Rumsfelda, bývalého ministra obrany USA, jenž údajně povolil mučení v amerických zadržovacích zařízeních. Nowak zahájil ostře – konstatováním, že takovou míru frustrace, jaká panuje mezi zvláštními zpravodaji OSN, ještě nezažil. Jejich zprávy totiž meritorně státy moc nezajímají, většinu projednávání „zabije“ posuzování, jestli zpravodaj nepřekročil své pravomoci nebo neporušil Code of Conduct, čímž státy takticky ukrajují z času, který by mohl být věnován jejich kritice. Nowak rovněž pokáral zástupce nevládních organizací, aby více spolupracovaly a snažily se být více slyšet.
Vícero vystupujících vyzvalo (nepřítomnou) Komisařku OSN pro lidská práva Navi Pillayovou, která by měla hrát výraznější roli hlasatele lidských práv na světové úrovni a ne pouze úlohu jakéhosi sekretariátu Rady pro lidská práva. Velvyslanec Lichtenštejnska u OSN Christian Wenaweser, jenž vypadá jak Mourinho a k tomu se i významně angažuje u Mezinárodního trestního soudu, navíc podotknul, že vzhledem ke zdvojnásobení rozpočtu Kanceláře Komisařky OSN pro lidská práva tato zatím moc muziky nepředvedla (no, řekl to trochu diplomatičtěji…).
Nowak a Andrew Clapham se obuli také do universal periodic review (alias „jůpíár“), obvykle vynášené jako největší výdobytek Rady oproti předchozí Komisi. Podle obou hodnotící zprávy postrádají expertní charakter a navíc, když jsou prováděny trojicí jiných států (aktuálních členů 47hlavé Rady), tak se výrazně projeví solidarita mezi zeměmi, protože si všichni uvědomují, že příště budou stát ony na lavici prověřovaných. Clapham s Nowakem se přikláněli pro větší roli zvláštních zpravodajů, kteří by měli přinést i požadovaný odborný prvek. Zejména Nowak často zdůrazňoval objektivitu a nestrannost zpravodajů, což však má také svou odvrácenou stranu. Zatímco zrovna v Nowakovy morální kvality věřím, při navýšení počtu zpravodajů třeba o padesát by již ona kvalita a nestrannost rozhodně nebyla zajištěna. Navíc se přiznám k jisté podezřívavosti k požadavku reprezentativního geografického zastoupení, který by jistě do sboru přinesl i řadu zástupců států s ne právě reprezentativními lidskoprávními výsledky.
Dále hlasitě zazněly též zvěsti o divergenci „Ženevy“ (Rada) a „New Yorku“ (Valné shromáždění).
Pro vysvětlenou – na revizní konferenci k Radě pro lidská práva, která se uskuteční příští rok, bude projednávána vedle činnosti Rady zejména otázka jejího statusu (jestli by měla povýšit do role orgánu OSN nebo zůstat pod Valným shromážděním) a pracovních metod.
Z velkých jmen se vedle Nowaka benátské diplomatické konference zúčastnili například i nestor lidskoprávní nauky Peter Baehr či ředitel Ženevské akademie mezinárodního humanitárního práva a lidských práv Andrew Clapham.

Foto: Guardian.

Michael Brtnický: Studium arabštiny v Damašku

Damašek, toto „bijící srdce arabského národa“, se stal v posledních letech mimořádně populární destinací pro studenty arabštiny z celého světa. Není divu, pro výběr studia v Damašku hovoří řada argumentů. Sýrie, včetně hlavního města, je stabilní, pro cizince velmi bezpečnou zemí, což je jedna z příjemnějších tváří zdejšího policejního státu. Geograficky, nemluvě o desítkách zajímavých míst v Sýrii samotné, je Damašek ideální základnou pro objevování regionu, ať už je to velmi blízký Libanon a Jordánsko nebo jihovýchod Turecka a stále oblíbenější irácký Kurdistán. Hranice s Izraelem jsou sice uzavřené, není však problém židovský stát navštívit cestou přes Jordánsko. Nespornou výhodou Sýrie a Damašku jsou výrazně nižší životní náklady než například v Bejrútu či Ammánu.

 

Dmašek se po nástupu Bašára Asada do funkce prezidenta stal kosmopolitnějším místem než za časů jeho otce, deklarované otevírání se Sýrie světu je nejpatrnější právě na ulicích hlavního města. Zájemci rozhodně nebudou trpět nedostatkem internetu, západního zboží, stylových restaurací a kaváren a také výstav výtvarného umění a koncertů. Někteří jistě uvítají množství restaurací a obchodů v křesťanské čtvrti, které nabízejí alkohol, včetně lokálních piv (aš-šark z Aleppa pochází z pivovaru československé výroby). Pozitivním zjištěním je, že (staré i moderní) centrum Damašku je „uchoditelné“ pěšky a orientace není po několika dnech žádným problémem. Oproti Káhiře netrpí Damašek takovou přelidněností a také přejít ulici není neřešitelný problém, tedy většinou. Z osobní zkušenosti musím uvést, že Damašek není „láskou na první pohled“, a čímž déle v něm pobýváte, tím více si ho oblíbíte.

 

Naprostá většina studentů se věnuje moderní spisovné arabštině (al-fushá), odlišné od hovorových dialektů jednotlivých arabských zemí (lahdža). Z tohoto hlediska je velmi příhodné, že syrský dialekt (‘amija) není až tolik vzdálen spisovnému jazyku a fushá je pro Syřany relativně srozumitelnou záležitostí, na rozdíl od dialektů arabských států v severní Africe. Pokud plánujete v Sýrii pobývat déle (tzn. roky), tak se samozřejmě vyplatí i studium dialektu, jenž je jazykem každodenní komunikace.

 

Studentům se nabízí několik možností. Oblíbené jsou kurzy na Damašské univerzitě, kterou jsem zvolil i já. Damašská univerzita organizuje měsíční intenzivní kurzy (pět dnů v týdnu, čtyři 45 minutové vyučovací hodiny) moderní spisovné arabštiny, v úrovni od začátečníků (bez znalosti písma) po velmi pokročilé (kde účastníci čtou a diskutují nad předloženými texty). Organizace kurzů je dobře zvládnuta, vyučující jsou kvalitní a ke studentům vstřícní. Nevýhodou je velmi ostré tempo, jak množstvím probírané gramatiky, tak potřebné slovní zásoby, které se po jisté době může stát frustrující. Také cena kurzů je relativně vysoká (okolo 7500 Kč/měsíc). Univerzita rovněž slouží jako vynikající socializační mechanismus, kde máte možnost poznat ostatní zahraniční studenty. Proto není vůbec od věci absolvovat zde jeden měsíční kurz a dále pokračovat ve studiu jiným způsobem.

 

Druhou možností je Institut výuky arabštiny pro cizince (ma’had), který pořádá tříměsíční kurzy. Kolegové, kteří ma’had navštěvovali, si občas stěžovali na neodpovídající motivaci vyučujících a příliš pomalé tempo výuky, na druhou stranu jsou kurzy na ma’hadu výrazně levnější. Nemám však osobní zkušenost a jak to v podobných případech bývá – každému vyhovuje něco jiného. Pro frankofonně orientované studenty jistě stojí za zvážení i program pořádaný Institut francais du Proche-Orient.

 

Další možností jsou soukromé jazykové agentury, kterých v současnosti existuje v Damašku hned několik. Obvykle nabízí výuku fushá i ‘amíja a cenově se pohybují někde mezi univerzitou a ma’hadem. Jejich kvalita se různí, většinou ovšem nabízejí úvodní lekci zdarma. Jazykové agentury doplňuje velké množství vyučujících, kteří nabízejí soukromé hodiny. Soukromé lekce jsou takřka nezbytným doplněním kurzů na univerzitě a prakticky všichni studenti této možnosti využívají. Mnoho syrských studentů z nejrůznějších oborů se také rádo pocvičí v cizím jazyku (především angličtině), na oplátku s vámi budou rádi konverzovat arabsky.

 

Téměř všichni zahraniční studenti bydlí ve starém městě, především v křesťanské čtvrti Báb Túma. Pohříchu tato oblast starého města ztrácí svůj arabský charakter, proto stojí za úvahu další části starého města (což byl můj případ), případně i bydlení v jiných částech Damašku. Je téměř nemožné domluvit si bydlení před příjezdem do Sýrie, nicméně neměl by být problém nalézt trvalé bydlení přímo na místě po pár dnech strávených v hotelu, obvykle nedaleko starého města v Súk Sárúdža. Během pobytu s Sýrii je třeba věnovat pozornost velkému množství byrokracie, s krátkodobým povolením k pobytu a obnovováním platnosti víz však nebývají problémy. Nutné jsou i testy HIV v místním zdravotním středisku.

 

Výběr Damašku pro studium arabštiny mohu na základě mých zkušeností vřele doporučit. Pro české studenty bohužel v současné době není možné využít pro studium v Sýrii stipendium. Doufejme tedy, že se podaří dále rozvinout úvahy o zapojení zemí participujících na Evropské politice sousedství do programu Erasmus, čímž by se situace v tomto směru českým studentům výrazně usnadnila.

 

Autor je interní doktorand na Katedře politologie a evropských studií, FF UP, Olomouc.

 

The Power of D’oh!

Pro letní anglické číslo časopisu Socioweb jsem si dovolil napsat text o seriálu Simpsonovi z hlediska politiky - The Power of D’oh! The Simpsons and the Representation of Politics in American Popular Culture.

Z editorialu dr. Pata Lyonse: The spotlight changes in the next article as Lukáš Hoder addresses using a critical qualitative perspective how products of American popular culture have a global effect. The specific question posed is how The Simpsons representation of reality might influence popular conceptions of politicians and the political system at the global level? Academic analyses of international successful cultural products such as Harry Potter and The Simpsons may aid understanding of global politics. This ‘critical geopolitical’ perspective argues that the global influence of The Simpsons lies its ability to (a) shape how international audiences perceive contemporary American society and (b) what specific social, political and economic issues to think about.