Thomas Jefferson a Spojené státy Evropské

Pro příznivce podcastů dva tipy, a to rovnou v souvislosti s předchozím příspěvkem a aktuálním "okupačním hnutím" v USA. První je pořad GPS (Global Public Space), který vede Fareed Zakaria. Asi znáte ze CNN. Kompletní video podcast pořadu zkrouhli, ale audio je stále kompletní. Naposledy (16. 10.) se věnovali "Occupy Wall Street". Krásná debata o tom, co bylo dřív, kuře nebo vejce. Sice se na začátku debatovalo o "populistickém" charakteru hnutí "Occupy Wall Street" nebo jeho podobností s Tea Party, o posunu veřejné debaty o nenasytných bankéřích před dvěma roky k debatě o národním dluhu a krachu Řecka dnes, atd. Primární téma bylo ale jasné: Má hlavní vinu za obrovský rozdíl v příjmech 1 % Američanů oproti zbytku a nevídané nenasytnosti kapitalismu za poslední dvě dekády nepovedená regulace (zkušený finančník Forbes) nebo hamižnost jednotlivců, kteří pravidel využili (nobelista Krugman)? Krugman argumentuje, že bankéři jsou ti, co na tom všem vydělali, a jsou to oni, kteří by měli platit. Forbes oponuje, že regulace je zde zásadní faktor a "easy money" nabídnuté FEDem prostě vždycky někdo využije... ať už v 90. letech, v 70. letech nebo dřív ve 20. století. "Příležitost dělá zloděje."

Druhý tip je poněkud intelektuálský, aneb téma "Occupy Wall Street" v rámci "moot" debaty otců zakladatelů Jefferson v. Hamilton a v souvislosti s tématem federalismu, demokracií, atd. Skvělý podcast The Thomas Jefferson Hour nabízí debaty odborníků na Jeffersona, kteří se "vtělí" do jeho kůže a mluví hlasem pana prezidenta. Kritizují procentralizačního Hamiltona, obdivují "Occupy Wall Street" za jejich odpor vůči systému, který je potřeba jednou za pár dekád protřást revolučním hnutím ("from time to time American people wake up and reclaim their sovereignty"), atd. Je to jízda.

Mimochodem, nepřipomíná současná situace v EU staré americké kolonie v 18. století? Po poměrně velkém odporu jednotlivých států neúspěšné konfederace proti nečekaně centralizačnímu návrhu ústavy, která byla nakonec schválena, se otevřely dveře ještě větší centralizaci. Po revoluci byly státy totiž tak zadlužené, že hrozilo, že už jim nikdo nepůjčí. Nový ministr financí Hamilton navrhl zřízení centrální banky, která by sjednotila dluh všech států a federální dluh a mohla tak konsolidovat celý proces splácení a řízení dluhu. Proti byl ministr zahraničí Jefferson, který odmítal centralizaci, nechtěl Ameriku zatáhnout do mezinárodní politiky a preferoval systém soběstačných států. Prezident Washington nakonec rozhodl, že banka bude... a zbytek příběhu už známe. Sleduje někdo debatu v Bruselu a rozumí někdo charakteru těch "valů" a krizových fodnů EU? Nemá snad EU de facto už jednotný dluh? Nebude mít dluhová krize v Evropě stejný důsledek jako v Americe před dvěma stoletími?

Oni, 1 procento

Názorný graf z the Economist, který napovídá, že hnutí Occupy Wall St není ve svém pocitu, že 1 % nejbohatších se zcela vymklo normalitě, úplně vedle. Cca v roce 1994 se prostě něco stalo a nabírá to na síle.

Hokej s Šalitem

Hodně Čechů se mě v uplynulých dnech, kdy se znovu – a tentokrát již opravdu reálně – začalo mluvit o propuštění izraelského vojáka Gilada Šalita, ptalo, jak je možné, že je Izrael ochoten přistoupit na tak nevýhodnou dohodu o výměně jednoho prostého desátníka za více než tisíc vězňů, z nichž řada má krev na rukou. Odpovídal jsem, že se na tento případ není možné dívat naší českou, či středoevropskou optikou. Na Blízkém východě najdeme množství pro nás nepochopitelných paradoxů a toto je jeden z nich.

 Každý národ má své hrdiny – někde jsou to vzhledem k tradici země vojáci, jinde třeba náboženské autority a v některých zemích zase hokejisté a jiní sportovci. Hokejisty nezmiňuji s nějakou přezíravostí a myslím si dokonce, že je stále o něco přirozenější uctívat jako hrdiny lidi, kteří bojují za obrovské sumy na kluzišti, než na bitevním poli. Mimochodem – i v Izraeli se hraje lední hokej a někteří přistěhovalci z bývalého Sovětského svazu ho prožívají podobně, jako většina Čechů. Přesto si nedovedu představit, že by smrt izraelských hokejistů vyvolala podobnou reakci jako u nás. Podobně tak smrt českého vojáka v Afghánistánu nepřinese kromě pár článků a zpráv žádnou mimořádně velkou pozornost. Pokračování na Blízkovýchodních stránkách 

Proti proudu

Odpřednášeno, stovky stran přečteny, desítky emailů zodpovězeny, pár tisíc znaků napsáno, je čas na zábavu... 

Celý svět unisono odsoudil Ukrajinu za proces s bývalou premiérkou Julijí Tymošenkovou. Nespokojené hlasy se nesly jak z východu, tak ze západu. Kritizovali svorně novináři, včetně třeba the Economist, kritizovali politikové. Všude v běžných médiích jsem se ale dočetl prázdné proklamace o tom, jak byl proces zpolitizovaný apod., ale nikde pořádnou argumentaci, v čem konkrétně soud pochybil. Přišlo mi, že se prostě novináři a politikové vyjádřili, aniž by rozsudek četli. Hlavní argument zněl - Janukovyč chtěl vyřadit Tymošenkovou z politického boje. Klidně, může to být pravda (a zřejmě je). Ale pokud skutečně "plynová princezna" porušila zákon a soud uložil stanovenou sazbu? Měli by být politikové beztrestní? Samozřejmě, kdyby před soud naklusala komplet ukrajinská elita, tak asi půjdou do kamene všichni, ale to ještě neznamená, že by politikové neměli za své činy stanout před soudem. Mně by třeba nevadilo, kdyby se trochu před pány a dámami v talárech proklepli naši někdejší potentáti, kteří stále tahají za nitky. A bude se stejně vehementně protestovat, když se náhodou v soudní síni octne Berlusconi a půjde sedět?

Ano, horlivost ukrajinského soudu je do očí bijící. Ano, je nefér, že se soud zaměřil jen na jednu osobu a nečistí ukrajinskou politickou scénu plošně. Ale pokud je daný zákon dostatečně rozumný a Tymošenkové provinění vůči němu dostatečně vyargumentovaná? Pak bych spíš ukrajinský soud povzbudil v zemanovském duch "padni, komu padni" k pokračování, než silně kritizoval. 

Kratičká diskuzní poznámka - zkusmá aplikace strategického přístupu k soudům: předpokládejme, že  Janukovyč jedná jako racionální aktér. Pokud chce zachovat (formálně) demokratický systém, pak ví, že jej očekává volební nejistota. Tedy může prohrát a jeho politický oponent mu připravit stejný osud, jako on hypoteticky Tymošenkové. Protože nechce skončit v pruhovaném, nechystá takový scénář ani svým soupeřům. Jinými slovy - Janukovyč je hybatelem případu, jen pokud a) není racionální, a/nebo b) nevěří v možnost volební porážky. Samozřejmě, je to na dřeň osekáno, realita bude nepochybně mnohem barvitější. 

Dočetl jsem se, že ve státní správě jsou k vidění roční apanáže až ve výši dvou miliónů korun. Přeji si, aby stát přitáhl ty nejlepší lidi, a motivační odměny považuji za způsob, jak tohoto cíle dosáhnout. Ale trochu mi vadí, že na důležité posty, kde se asi berou podobné částky, dosáhnou třeba i lidé z pochybných univerzit, jimž píše seminárky nadřízený. A ještě něco - nepředpokládám, že by ministr bral méně než jeho podřízený - na kolik se tedy vyšplhá roční odměna ministrů?

Nové číslo Foreign Policy se věnuje tématu American Exceptionalism, namátkou přispěli např. Walt, Clintonová či Friedman.

A víkendové odlehčení - zajímavá přehlídka politických grafiti, zejména z arabského světa.

Gruzínská zahraniční politika vůči EU a NATO

Katedra mezinárodních vztahů a evropských studií FSS MU vás zve na diskusi o zahraniční politice Gruzie vůči EU a NATO, které se zúčastní Její Excelence Nina Nakashidze, velvyslankyně Gruzie v ČR. Debata se uskuteční ve čtvrtek 20. října 2011 ve 12 hodin na FSS MU, v místnosti P52.

Víkendový fotoodkaz

Vynikající fotky v the Economist - A Decade in Afghanistan.

Slovensko a přežití Eura

Pokud platí poučka, že se generálové připravují vždy na minulou válku, nepřekvapí tak úvahy amerických stratégů o tom, jak bude vypadat příští válka po dekádě boje proti terorismu. Snad válka na moři a ve vzduchu proti Číně? Mezi takovéto úvahy nad právě desetiletým konfliktem v Afghánistánu, Obamovým plánem na popostrčení hospodářství, vzpomínky na Steva Jobse nebo překvapivý růst preferencí republikánského prezidentské kandidátana Hermana Caina se na titulku pátečních The Washington Post (a NYT) prosadilo i Slovensko. Nadpisy jako "Slovakia unsettles Europe’s rescue plan" a "Slovaks Love and Hate Euro" ukazují zvyšující se zájem Američanů o osud Eura, jehož další problémy můžou výrazně přistřihnout tužby po zdravější a růstové světové (Americké) ekonomice. Zatímco NYT jdou spíše po osobním pohledu Slováků na Euro a rozebírají dilema mezi výhodami společné měny a nespravedlnosti pomoci bohatšímu Řecku, WashPost se dívají víc na celek a srovnávají EU a USA:

What would have happened, for instance, if Washington needed the approval of all 50 states before proceeding with its plan to rescue ailing U.S. financial institutions in the wake of the collapse of Lehman Brothers in September 2008? But the euro zone is a confederation of member states lacking a powerful executive and legislative branch. The situation illustrates, critics say, the built-in flaws of the currency union.

Američany do velké míry nezajímá management Eura a nebo politické fungování nefederální EU, chtějí vidět výsledky. Podobně jako například v případech Avena před ICJ nebo následně Medellín u US Supreme Court nikoho moc nezajímala federální struktura USA, self-executing treaties dle amerického práva a nebo problémy centrální vlády s přinucením států respektovat mezinárodněprávní odpovědnost USA, v případě s Eurem nebude mezinárodní společenství dumat nad tím, jestli byl k záchraně Eura potřeba i souhlas Sulíka, ale to, jak to všechno dopadlo. Za výsledek bude politicky odpovědná EU, ne Slovensko. V případě krachu plánů na ozdravění Eura ale takové štěstí Slováci zřejmě mít nebudou vůči svým evropským sousedům. Nejsem si proto jist, jestli principiálně negativní postoj (i když možná rozumný) k příspěvku na další financování řeckého dluhu může nějak pomoci slovenským zájmům v EU.

A nebo se na to rychle zapomene (v případě přežití Eura)? Kdo si ostatně ještě pamatuje, že ČR byla jedinou zemí v EU, která blokovala Lisabonskou smlouvu nebo neratifikovala Římský protokol ICC?

Bez komentáře;)

Prezident Václav Klaus v Heritage Foundation

Na přátelské půdě konzervativního think-tanku Heritage Foundation ve Washingtonu pronesl prezident Klaus minulý týden poměrně zajímavý projev o krizi EU. V první půlce sice šablonovitě jednoduchá kritika „socialistické“ ekonomiky, neefektivní regulace a hrozby centralizace, v druhé části ale poměrně dobrý tah na branku a na závěr zajímavý „coming out“. Podívejte se sami, dobré jsou hlavně vtípky v 28:40, 45:10 a 54:10.

A jaký to „coming out“? Podívejte se na video, např. po 54:10, a uslyšíte citaci slov Miltona Friedmana ze Stanford University v roce 1997: „Europe is very lucky, Europe has Vaclav Klaus. … „ Testová otázka: Jaký je politický cíl Václava Klause po konci jeho prezidentského funkčního období? Chtěl jsem se ho na tuto otázku zeptat a potvrdit si tak svůj dojem, nicméně citace guru Friedmana posloužila jako efektní závěr a ani při krátkém potřesení prezidentské ruky po proslovu jsem už neměl příležitost. Inu, uvidíme.

Odpověď se ale samozřejmě týká EU a Eura. Klaus svůj pohled na tuto otázku v Heritige Foundation prezentoval ve spojistosti se svou zkušeností z 90. let. Jakožto premiér ČR v době federace jednal se slovenskými zástupci o rozdělení společného státu. Původní idea byla prý rozdělit politickou unii (federaci) a fiskální unii (společný rozpočet) a ponechat společnou monetární unii (měnu). To se prý ukázalo jako bláhové a nemožné, protože rozdíly mezi oběma zeměmi byly příliš velké. A poučení pro Euro? Může monetární unie v Evropě fungovat bez společné politické a fiskální unie? Tedy bez společného státu a rozpočtu? Klausova odpověď je samozřejmě záporná a centralizujícího vývoje ve směru federalizace EU se bojí nejvíc. Ostatně nejde o nereálné úvahy. S rostoucími problémy Eura slyšíme stále častěji úvahy o centralizaci daní nebo zasahování EU do rozpočtů jednotlivých zemí. Naposledy například německá kancléřka Merkelová před týdnem. Možná je tento vývoj nutný k záchraně Eura, ale z mého pohledu na to Evropa připravena není. Snad jsem ovlivněn euroskeptickou brněnskou politologií, ale v tomto ohledu Klausovy obavy sdílím. Uvítám však komenty, třeba od nějakého ekonoma?

Po shlédnutí Václava Havla na pařížské Sciences Po můžu oba prezidentské projevy trochu porovnat. Havel i Klaus dokázali přesvědčivě využít své osobní zkušenosti ze vzrušujících dob divoké demokratizace a uplatnit je v obecnějších tématech dle své potřeby. Oba prezidenti uspěli, dokázali své publikum zaujmout a dát mu přesně to, co očekávalo a chtělo. I něco navíc. V případě Havla ponaučení a trochu konzervatismu. V případě Klause paralely EU a USA či pohled skeptika na EU fondy.

Klaus nebude v zahraničí (zřejmě) nikdy tak populární jako Havel, takže trochu překvapila poměrně nabitá přednášková síň v krásné budově Heritage Foundation (asi 200 lidí), ale úspěch měl velmi hmatatelný a stejný jako Havel... tleskalo se ve stoje.