Nenechte si ujít!

Omlouvám se za nadměrné okupování našeho kolektivního blogu, ale dnes prostě nejde jinak. Nějakou náhodou jsem se dostal na předpremiéru snímku "Inside Job", který by měl v říjnu osvěžit plátna (amerických) kin. Pokud se náhodou dostane i k nám, rozhodně se na něj vypravte. Snímek sbírá skvělé kritiky (už je dokonce i na IMDB) a vřelého přijetí se dočkal na několika festivalech, včetně Cannes. Já jsem měl to štěstí, že v Berkeley se promítání účastnil a na dotazy odpovídal režisér Charles H. Ferguson, jenž má za sebou již dokumentární film o válce v Iráku, za který si vysloužil nominaci na Oskara. Narativní stránku dokumentu o finanční krizi obstarává Matt Damon, ten se však zřejmě dnes neúčastnil, soudě alespoň dle absence lehce postpubertálních dívek.

Ferguson není žádné ořezávátko, vystudoval matematiku na Berkeley a doktorát má z politologie na MIT, tudíž o fungování amerického politického systému bude něco vědět. Film pojednává primárně o krizi, jejíž dopady stále ještě dusí takřka celý svět, ale sekundárně i o stavu demokracie v současném světě a USA zvláště. O některých záležitostech kultury či morálky můžeme nechat promluvit hlas lidu, ale o tom, kam potečou peníze, mraky peněz, rozhodují velcí kluci, do toho nikdo další kafrat nebude. Přínosné je, jak autor ukazuje, že se skutečně něco změnilo až v posledních letech, kdy si půjčit na dům mohl takřka každý. Režisér haní celý systém, ale přiznává, že lepší alternativu nemá. Kladně hodnotím, jak se kritika lacině nestrefuje jen do Bushovy administrativy, ale své si schytá i Obama, který strukturu, jež pomohla dovést Spojené státy do současného stavu, nerozprášil, ale nechal si u sebe jako blízké poradce. Některé zájmy jsou prostě příliš zakořeněné, než by se daly snadno zpřetrhat.
Moc nechápu, jak se režisérovi povedlo dostat před kameru takovou plejádu hvězd, ale na prostoru dvou hodin defilují ministři, nejvýše postavení lidé z IMF, George Soros či přední ekonomové typu Nouriela Roubiniho. Další významní ekonomové z pochopitelných důvodů, které vám budou jasné po zhlédnutí filmu, bohužel vystoupit odmítli. Přišel jsem tak o pár iluzí o akademickém světě. Víc neprozradím.
Po cestě nočním kampusem jsem míjel místo, které se krátce mihlo i ve filmu, a představoval si pěkné promítání na FSS, kde nám Vladan Hodulák vysvětlí, proč to je ve filmu celé špatně.

PS: Dokumentární týden pokračuje, ale "Countdown to Zero" věnuji jen kratičkou zmínku. Ve filmu mluví takoví hybatelé druhé poloviny 20. století jako Jimmy Carter, Zbigniew Brzezinski, Robert McNamara či Michail Gorbačov, ale Inside Job se mi navzdory delší metráži líbil stejně víc (v čemž se shoduji s IMDB, ale tam zřejmě do hodnocení dost promlouvala ideologická stránka věci). Countdown to Zero sice prezentuje místy velmi zajímavé investigativní postřehy, ale film neplyne tak hladce a místy jsou nadbytečně prezentovány názory "z ulice". Navíc je jasné, že snímek není neutrální, což ale na druhou stranu nijak neškodí, jen s tím musíte počítat a podívat se na věc i jinou optikou.

Obrázek: Ioncinema.

Bay Area Echoes: Centrum splněných přání

I tři týdny po příjezdu ve mně přetrvává pocit, že jsem si místo k fulbrightovskému projektu nemohl vybrat lépe. Center for the Study of Law and Society (CSLS) při Boalt Law School v Berkeley příští rok oslaví padesát let existence, takže můžeme mluvit o instituci etablované a, mohu-li já osobně posoudit, i výrazně respektované. Například Lawrence M. Friedman, autorita z konkurenčního Stanfordu a vůbec nejcitovanější právní historik, prohlásil: "The Center for the Study of Law and Society …… is the most significant center in the country -- and probably in the world -- for study and research on the relationship between legal systems and their social systems. It has been an enormous asset to Berkeley; and a magnet for scholars all over the world. There is probably no significant international scholar in this field who has not been at the Center, spent time at the Center, participated in the work of the Center, or passed through the Center; who has drawn from it, learned from it. Its international influence has been incalculable."

Každý týden se tu pořádají semináře, kde významní akademikové, zabývající se vztahem práva a společnosti, informují kolegy o svém výzkumu. Tyto semináře v "obýváku" s krbem v Centru navštěvují sice i studenti, ale drtivou většinu auditoria tvoří lidé, kteří již mají nějaký ten diplom v kapse. V kruhu třiceti osob se potkají profesoři z práv, politologie, sociologie, ekonomie a kritizují, diskutují, či chválí. V průběhu jediného týdne jsem například hned třikrát narazil na děkana Christophera Edleyho, který na Harvardu učil Obamu a při prezidentské kampani mu dělal poradce. I tento pán, jenž jistě nemá času nazbyt, si vyšetří chvilku na Centrum a energicky se zapojuje do debat.
V Brně jsem co do šarže seniornější sestavu zaznamenal pravidelněji jen na politologickém sympoziu (bohužel za nezájmu jiných oborů), případně na habilitačních přednáškách. Přitom odborné disputace mezi kolegy jsem zažil i za svého krátkého přednáškového působení na Bilgi v Istanbulu. Doufám, že časem se něco podobného uchytí též u nás, snad k tomu dopomůže také naše Centrum pro lidská práva.
V rámci CSLS působí celá řada tzv. affiliates, například můj oblíbený Malcolm Feeley, ke kterému chodím na kurs "Courts and Social Policy", Robert Kagan, David Lieberman, Laura Nader či můj zdejší supervisor Martin Shapiro. Spolu se mnou se ve zdejší knihovně a prostorách často potloukají další "visiting scholars", kteří však mají kanceláře trochu jinde, vilka Centra přeci jen není nafukovací. Sedím v pěkné moderní místnosti s Charlesem z Galway, jehož irský hantec sice ještě vstřebávám, ale jinak je to bezproblémový kolega. Vedle něj se občas potkávám s Japonci, Španělem atd., na nějakou národnostní homogenitu si tu člověk stěžovat skutečně nemůže. Centrum jako celek funguje velmi profesionálně, všichni včetně ředitele se chovají přátelsky, takže se za chvíli ani nedivíte, že skoro všechny oslovujete křestním jménem.
Centrum provozuje i vlastní postgraduální program a visiting scholars se mohou se svolením profesorů účastnit kurzů. Vedle Feeleyho tak docházím na kvantitativní metody ke Quinnovi, docela mladému učiteli, který na Berkeley přešel z Harvardu a už stihnul posbírat pěknou řádku ocenění. Jeden seminář trvá tři hodiny (180 minut; plus ještě 120 minut procvičování ke kvanti, plus ješttě můžeme chodit konzultovat ke statističce Su Li), posledně jsem musel číst k Feeleymu 250 stran, ale kolem stolu vás sedí jen deset, což působí výrazně motivačně. Oba kurzy jsou úzce spojeny s mým projektem, takže rozhodně nelituji. Snad jen, když jsem potřetí četl příklad "Bayesian inference uses the idea of the Bayes' Theorem, in the way that the likelihood function is the conditional probability of claiming Black given each being black and the prior distribution is the unconditional probability of claiming Black, while the posterior distribution is the conditional probability of events being black given claiming black.", tak jsem zapochyboval a krátce přemýšlel, jestli se nevrátit k tradičnější analýze rozsudků. Teď už tomu naštěstí rozumím a vidím využití v praxi, tudíž chmury netrvaly dlouho.

Děkuji Fulbrightově komisi, bez jejíž štědré podpory bych se sem rozhodně nevypravil. Názory v rámci série Bay Area Echoes jsou čistě mé, nepředstavují stanovisko Fulbrightovy komise, ani americké vlády či kohokoliv jiného.
Foto: web CSLS.

Za případovou studií do Lublaně

„Metodologie“ je častým strašákem studentů, doktorské nevyjímaje. Rozhodla jsem se proto ukrojit si z horkého léta plných 16 dní a vypravit se vstříc jejím nástrahám do malebné Lublaně. Ve dnech 30. července – 14. srpna 2010 zde totiž Evropské konsorcium pro politický výzkum (ECPR) pořádalo pátý ročník již poměrně věhlasné Summer School in Methods and Techniques s podtitulem Between Unity, Diversity, and Complementarity.

Duch letní školy je možné vystihnout v několika bodech. Předně je letní škola koncipována jako dialog a plodná konfrontace mezi různými disciplínami a studijními obory, zejména politologie a sociologie, ale i dalších – mezi spolužáky nechyběli pedagogové, ekonomové, právníci ani např. zjevně stále trendy environmentalisté. Za další je program navržen tak, aby pokrýval všechny fáze výzkumného projektu, zahrnoval metody na makro- i mikro-úrovni a uspokojil příznivce „kvali“ i „kvanti“ metod a jejich kombinace, a to vše s neskromným cílem – překonat tradiční dělení na několik metodologických světů, navzájem často jen těžko prostupných. V neposlední řadě byla hojně podporována neformální interakce v průběhu kurzů i mimo nich, a to jak mezi účastníky letní školy, tak mezi nimi a lektory, případně jejich asistenty. Téměř každý skutečně využil příležitosti k prodiskutování svého výzkumného projektu nad šálkem kávy v přilehlé kafetérii s předním odborníkem na tu kterou metodu; mezi samotnými účastníky pak byla témata spojená s výzkumem vítaným předmětem ať už osmělovacího small talku v prvních dnech či serióznějších debat ve dnech následujících.

Při pohledu na nabídku kurzů vás pravděpodobně nemine dilema, který z nich si vybrat, a budete si slibovat, že příští rok musíte přijet znovu. Kdo měl potřebu se metodologicky rozehřát, mohl dorazit už na víkendový kurz – buď na obecnější téma výzkumných designů, nebo specifičtěji na téma základů inferenční statistiky, lineární algebry či práce s R nebo SPSS. Hlavní menu letní školy sestávalo z úctyhodných 21 dvoutýdenních kurzů. Na ochutnávku těch z mého pohledu nejzajímavějších uvedu např. Methodologies of Case Studies (Ingo Rohlfing), Quantitative Text Analysis (Ken Benoit, Will Lowe), Grounded Theory (Joerg Strubing), Political and Election Forecasting (Michael Lewis-Beck), Political Game Theory (Nolan McCarty), Mixed Methods Designs (Katrin Niglas) či Expert Interviews (Alenka Jelen). Kvantitativci si mohli přijít na své při Multiple Regression Analysis (Bernhard Kittel), Confirmatory Factor Analysis (Peter Schmidt, Bart Meuleman), Multivariate Statistical Analysis (Bruno Cautres) a mnoha dalších. První den výuky probíhá „Monday Mix“, kdy můžete kromě úvodní hodiny ke zvolenému kurzu navštívit až tři další a naladit se tak příznivě na další ročníky. Pokud budete na konci úvodní přednášky ke svému kurzu zdrceni z vlastního výběru, je zde prostor k vyjednávání o přestupu.

Já jsem si zvolila výzkumné designy a případovou studii. Jestli vám nevadí nepříliš dynamický styl přednesu (neříkám přímo nudný!) a dokážete se srovnat i s německou angličtinou, vřele doporučuji. Samotná výuka trvá tři hodiny denně, nicméně další čas strávíte nad každodenními úkoly, četbou a trávením látky – jedná se tedy o poměrně intenzivní záležitost. Vyplatí se poslechnout radu vyučujícího a nastudovat si objemný reader dopředu. Jinak hrozí, že vás na místě nemine akademická melancholie, v horším případě deprese, což je myslím to poslední, co si může jakýkoli student během letních prázdnin přát. Já jsem to neudělala a zmíněné stavy mě po zásluze neminuly.

Zajímavým zpestřením letní školy byl doprovodný akademický program v duchu metodologického „cross-fertilisation“. Zahrnoval např. dva kulaté stoly s názvy „Political science methodologies: is Europe lagging behind the USA?“ (ano, zaostává, zbývalo jen řešit proč) a oblíbené „How to get a journal article published?“ Zde stojí za zmínku rady Michaela Lewis-Becka z University of Iowa: články začněte posílat do těch nejlepších možných žurnálů (slevit můžete vždy); po zamítnutí článku neotálejte s jeho přepracováním; nikdy nemějte dva články v jednom žurnálu; navazujte (pokud možno osobní) kontakty s editory; ignorujte oponenty, kdykoli je to možné (stejně se v tom nevyznají); a hlavně, věřte si! Nejedna rada vyvolala debatní přestřelku s Nolanem McCartym z Princeton University, který zřejmě nedovedl ocenit svérázný humor svého krajana. Doprovodný program zahrnoval i „poster session“, kde mohli účastníci načerpat cennou inspiraci, jak (ne)dělat poster. Vyhlášení vítěze „soutěže“ o nejlepší výtvor tragikomicky narušila technika, která na plátně předčasně ukázala vítězný poster ještě v průběhu slavnostní řeči Dirka Berg-Schlossera, zakladatele Summer School in Methods and Techniques a bývalého předsedy ECPR.

Více než třem stovkám studentek a studentů poskytla příjemné zázemí pro studijní i světské aktivity moderní Fakulta sociálních studií – jedna z 22 (!) fakult šedesátitisícové lublaňské univerzity. Také hostitelské město, Lublaň, bylo velmi přívětivé a každý si v něm mohl užít, co mu bylo milé – ať už Plečnikovu architekturu, Prešerenovu poetiku, posezení v kavárnách podél Ljubljanice nebo příjemnou dávku alternativy v areálu Metelkovy ulice. I přes určitou provinčnost Lublaně tak pořád existují důvody, proč se do ní vracet – třeba právě kvůli metodologii.

Jana Urbanovská je studentkou doktorského programu Mezinárodní vztahy na Katedře mezinárodních vztahů a evropských studií FSS MU.

GLOBSEC 2010

Pátý ročník bratislavské bezpečnostní konference GLOBSEC 2010 právě probíhá na Slovensku. Účastní se ministři zahraničí visegradských zemí, odborníci na mezinárodní vztahy (tuším i pánové z KMVES FSS) a například i Victoria Nuland, bývalá velvyslankyně USA u NATO a současná manželka Roberta Kagana.

Konferenci je možné sledovat živě na live stream videu.

Bay Area Echoes: Yoo a hele, tak nic

Dnes jsem se vypravil na seminář zdejší neslavně proslulé právnické antihvězdy Johna Yoo. Těm, kteří ještě o rodákovi ze Soulu a absolventovi Yale a Harvardu neslyšeli, doporučuji nahlédnout na Wiki, kde má zdařilý profil (pro ty s většími ambicemi - vizte samostatnou stránku na New York Times). V krátkosti - Yoo se za Bushova tažení proti terorismu snažil obhájit na ministerstvu spravedlnosti používání tvrdých výslechových metod, včetně obávaného waterboardingu. Role Johna Yoo později neušla vyšetřování samotného ministerstva spravedlnosti, odkud v roce 2003 odešel do akademické sféry, a loni se dostal dokonce do hledáčku známého španělského justičního rebela Baltasara Garzóna.
Tak tento pán přednáší na Berkeley, slušně knižně publikuje, a krátce po čtvrtečním odpoledni měl vystoupení k novým judikátům amerického Nejvyššího soudu a nové soudkyni Eleně Kagan. Vypravil jsem se na přednášku s dostatečným pětiminutovým předstihem, jenže jak jsem záhy poznal, problém s přeplněnou místností se řeší rezolutně - prostě se zamkne. Takže ještě pár minut před oficiálním začátkem jsem stál s hroznem dalších neukojených zájemců a mohl se soustředit na představení před sálem. Desítka postav v oranžovém vězeňském obleku s černými kápěmi na hlavách zde klečela v okovech a jedna paní rozdávala letáky s výzvou k propuštění profesora Yoo z fakulty a pozvánkou na No to Torture Week v Berkeley. Děkan právnické fakulty přitom již jednou tuto výzvu odmítnul a nejinak tomu asi bude i do budoucna. To se moc nelíbí absolventům Cal, ale zejména provozovatelům speciálních stránek Fire John Yoo!, kde najdete i fotky z dnešní akce, a které jsou denně aktualizovány o novinky týkající se amerického mučení.
Atmosféru vězeňského happeningu skvěle (a nechtěně) dokresloval uklizeč, od pohledu arabského původu, který s nechápavým pohledem jezdil s mopem okolo dam a pánů v oranžovém a jen občas zavrtěl hlavou.

Obrázky: web Berkeley a Alumni vs Yoo.

Vyšla knižní pocta prof. Vladimíru Čermákovi

Student brněnské politologie či práva, ale i filosofie a divadelní vědy, se může jen stěží vyhnout osobnosti Vladimíra Čermáka a přitom o sobě prohlásit, že pečlivě studuje svůj obor. Profesor Čermák (1929–2004) je nepřehlédnutelnou osobností všech těchto disciplín, v jejichž rámci dokázal během svého života nejen excelovat, ale také „nepříjemně“ vyčnívat. Možná právě proto je dosud mnohými považován za přehlíženou a nedoceněnou osobnost, kterou však nelze jednoduše ignorovat a obejít.

Příslušníka elity poznáte dnes jen podle sociálního výkonu, tedy podle toho, jestli je schopen se obětovat nebo něco obětovat. (Vladimír Čermák)

Recenzi knihy si můžete přečíst na webu Global Politics.

Vladimir Đorđević: How to become a true ISRAMUNER

When one walks down Tel Aviv streets in mid-August dressed in a suit with a starched shirt and a tie, people tend to cast strange looks. Naturally, this is no wonder in a country where summer temperatures rise to 40 degrees Celsius with most people dressed rather casually. Clothed formally in blazing sun may sound as a joke or lunacy to you as a reader, but the author of this short text may be less prone of thinking so after having experienced that specific sensation of being caught in a ‘déjà vu’ in the boiling heat of Tel Aviv. There must have been people, I reckon, who thought of my outfit as simply being ‘crazy.’ Others may have, for that matter, pondered over my strange taste in picking out appropriate summer clothing and lastly, surely there were ones who dismissed me for yet another confused, overdressed foreigner whose basic knowledge of the target country was disproportionate to layers of his clothes. And so, while bustling streets of ‘Israeli New York’ were directing strange glances usually followed by some incomprehensible muttering, I spent 9 days treading one and the same route: down from Ben Yehuda street where my cozy hostel was located, past two bistros with excellent shawarma, all the way to Opera Tower, some 400 meters away, where a bus waited for a smartly dressed group of individuals, all participants on an international conference Model United Nations ISRAMUN 2010 - New Battlefields, New Dilemmas!

When I applied for this conference, and I will be quite frank, I was principally attracted by a possibility of visiting Israel and much less by attending yet another international gathering. I do understand, quite well for that matter, that honesty is often far from the best policy, and especially so if one’s attendance on a conference was paid by one’s academic institution, however my blog would lose its subjective appeal if I was insincere. The country whose history and culture came to be associated with a crossroad of civilizations and religions, whose people came to a very brink of existence through centuries of expulsion and pursuit, and whose national existence is even at this moment threatened by several state and non-state actors, was definitely a place to visit! Ironically enough, a state repeatedly ‘betrayed’ by the UN, or this is what one (considerable) part of Israeli public feels like, was hosting an international conference simulating UN sessions. Well, was it successful? No, it was more than that, it was groundbreaking!


What separated ISRAMUN from all other MUNs can be summed up in only four letters: ISRA. These four letters made all the difference, and I believe most of my colleagues from the conference would agree on this issue. Yes, ISRAMUN was, like many other MUNs before it, dedicated to development of meaningful communication, skills in conducting multilateral diplomacy and exploration of current international problems. Yes, ISRAMUN was, again as many MUNs before, aimed at assigning its participants with roles of diplomats for a week by allocating them with representation of a respective country and inviting them to investigate/discuss/deliberate over various problems in foreign affairs and reach appropriate solutions. This was done in a rather pleasant, but quite formal atmosphere where one’s opinions on issues at hand were challenged by myriad of opposing options. Presenting one’s own case properly, successfully substantiating, arguing, defending and/or ultimately harmonizing it with attitudes of others, that is the trick of the trade of becoming the true MUN-er.

However, what made ISRAMUN 2010 so special was, on the one hand, attitude and spirit of the people who organized it! Rarely have I seen such an enthusiastic group of young individuals who worked very hard to make the conference run smoothly. Organizers have put significant effort to make the participants of the conference feel like home, or at least this is how I felt. Except for inevitable changes in time schedule, and being late in Israel is not really considered a major issue at all, organizers have succeeded in providing the participants with a colorful and interesting 9-day program, in itself the other ISRAMUN specialty. The agenda covered conferencing from early mornings to late afternoons, visits to Jerusalem and northern Israel, as well as unavoidable social gatherings- joint meals and partying in the evenings. The tight schedule was obviously introduced as to exert maximum of the participants’ strength in both conferencing and social networking. Personally speaking, the most problematic part of the day were always mornings- excellent Tel Aviv clubs, and the author of this text is a devout clubber in his own right, drained maximum of one’s energy, however one always managed to compose oneself the next morning and continue as usual (which means that years of clubbing experience, on my behalf that is, in the end paid off!). ISRAMUN, moreover, was successful because it associated people from divergent academic backgrounds and united them in 9-day adventure that spanned from simulated UN sessions, over joint excursions, visit to Yad Vashem, kayaking down the Jordan tributaries, to the late-night parties. Finally, what put ISRAMUN in the category of its own was securing a striking victory for Israel’s image and reputation in the world. The participants were hosted by their Israeli counterparts for a traditional Shabbat dinner, they discussed Israeli life-style and, most importantly, visited different parts of the country to familiarize with historical and cultural legacy. The project, so enthusiastically assisted by Israeli Ministry of Foreign Affairs, Ministry of Tourism, The College of Management Academic Studies in Rishon LeZion (where the conference actually took place) and several other sponsors, has, in my view, fulfilled its purpose: it succeeded in ‘demystifying’ the country, its daily routine, its people, its customs and, above all, its core political values and attitudes. Last but not least, it managed to show to a future generation of politicians, analysts, policy-makers and leaders Israel’s true face and a long-standing Israeli commitment to peaceful regional coexistence.

Now, to finish in a less formal tone and with some practical info added: to all you ladies and gents who are interested, taking into account of course that you come from a related academic background, I suggest participating on the conference (if you get accepted, that is!). You are most welcomed to apply on-line at www.isramun.org where you will find all necessary information concerning the procedures and costs. Please bear in mind that Call for Applications is announced some 3 months before the conference, thus you will have enough time to sort out all necessary details concerning your stay in Israel. I also kindly recommend being in one of the hostels suggested by ISRAMUN organizers, though you are always invited to search for your own accommodation, and this is what I always do, at a price you consider appropriate. As for flights, I advise using EL Al Israel airline- if bought 2 months in advance, tickets can be found at an agreeable price, and moreover, the company serves REAL food (sandwiches that taste like a shoe and so fervently served by many other airlines are not included into this category!) during their 3,5-hour flight to Tel Aviv. The only problem one can encounter is the security procedure before boarding that may take a while, however this is usually not a major issue at all.

Lastly, to all those who simply wish just to visit Israel, I advise go for it because it would turn out to be one of the most interesting places you have ever been to because, as the Israeli Ministry of Tourism vows, ISRAEL LOVES YOU! Besides that, I would also like to add that ISRAEL truly ROCKS!!!


Vladimir Đorđević is a Ph.D. student at The Department of International Relations and European Studies, Faculty of Social Studies, Masaryk University.

Bay Area Echoes: UC Berkeley

UC Berkeley, často nazývaná zkráceně Cal, je vůbec prvním kampusem mamutí University of California (UC), která v současné době zahrnuje plných deset škol. Cal vznikla v roce 1868 a plní funkci veřejné výzkumné školy. Navštěvuje ji přes 25 tisíc tzv. undergrads a více než 10 tisíc postgrads, kteří mohou získat diplom z neuvěřitelné nabídky tří stovek programů. Berkeley si vybrala krásné motto, které zní "Fiat Lux" (Budiž světlo). Oficiálními barvami jsou modrá a zlatá, což poznáte velmi jednoduše, stačí, když zavítáte do kampusu a rozhlédnete se - každý druhý má tričko daných barev s nápisem Cal.
Berkeley proslavila zejména v poválečné éře velmi živá a aktivistická levicová scéna, v období mccarthyismu řada zdejších učitelů odmítla podepsat antikomunistickou přísahu věrnosti a byla propuštěna. V 60. letech se silně protestovalo za svobodu projevu a proti vietnamské válce, v současnosti étos angažovanosti utichnul, ale liberální světonázor přetrvává - obliba demokratů vůči republikánům je zhruba 9 ku 1.
Jak jsem již zmiňoval posledně, podle některých žebříčků je Berkeley dokonce nejlepší na světě, případně druhá, podle jiných zase třeba třicátá, nebo až třiasedmdesátá. Cal se však zřejmě daří držet vysokou úroveň v mnoha oborech, protože podle United States National Research Council má nejvyšší počet studijních programů v top 10. Kampus je tu moc pěkný, rozlehlé důstojné budovy posazené v zeleni, přičemž všemu vévodí 90 metrů vysoká zvonice postavená podle benátského vzoru z náměstí San Marco. Podle mé zdejší kamarádky, absolventky Yale, nejsou kampus ani škola zas tak extra, bohužel, nemám srovnání, abych k tomu řekl své. Přijde mi, že knihovna je zásobena velmi slušně, již před lety počet svazků překročil 10 miliónů a odebírá se na 70 tisíc periodik. S rozlohou skoro 50 tisíc metrů čtverečních patří komplex univerzitních knihoven k největším na světe.
Každopádně, na škole v současnosti působí osm laureátů Nobelovy ceny (celkem jich s Berkeley spojilo život 65) a čtyři držitelé Pulitzerovy ceny. Zdejší studenti a absolventi by mimochodem poskládali dohromady přes sto olympijských medailí, pro nejzářivější příklady není třeba chodit hluboko do historie, před dvěma lety v Beijingu si Natalie Coughlin (BA psychologie, 2005) doplavala hned pro šest cenných kovů.
Na tablo slavných absolventů by se jistě vešli Earl Warren (předseda Nejvyššího soudu ze začátku 20. století), Steven Chu (držitel Nobelovy ceny a současný americký ministr pro energetiku), Steve Wozniak (spoluzakladatel Apple Computer), herec Gregory Peck či Robert McNamara (bývalý prezident Světové banky, americký ministr obrany a prezident společnosti Ford).
Snažím se udržovat jakýs takýs přehled v právu, politologii a ekonomii, tak aspoň pár jmen, na které tu můžete narazit. Zahájím samozřejmě právnickou fakultou, v rámci níž svůj fulbrightovský pobyt absolvuji. Číslem jedna je můj supervizor Martin Shapiro, nestor subdisciplíny Law and Politics; Andrew Guzman, autor důležité knihy How International Law Works; či velmi kriticky přijímaný John Yoo, známý jako autor právní doktríny, která ospravedlnila za Bushe užívání mučení.
Ekonomie je možná našlapaná ještě více, začít lze přirozeně nobelisty: George Akerlof, Daniel McFadden, loňský laureát Oliver Williamson, dále Clintonův ministr práce a i u nás hojně překládaný Robert Reich, z Obamovy administrativy právě se navrátivší předsedkyně Rady ekonomických poradců Christina Romer, z dalších veřejně známých pak třeba Brad deLong či Barry Eichengreen. Skutečně inspirativní prostředí...

Tony Blair před Mezinárodním trestním soudem

Bývalý britský premiér, který své zemi vládl deset let, a jehož problematická rozhodnutí vyvolávají zanícené reakce i několik let po jeho odchodu z úřadu – Kosovo, Irák nebo tajné transfery teroristů. Bývalý premiér se chystá vydat své paměti a potřebuje nějakého autora, který by mu je anonymně (tzv. ghost writer) pomohl sepsat. Tento „pisálek“ se však dostane k informacím, které neměl zjistit. Ve stejné době je navíc bývalý premiér povolán k Mezinárodnímu trestnímu soudu, aby vysvětlil svá rozhodnutí z doby své vlády, konkrétně vydání britských občanů podezřelých z terorismu k mučení do amerických rukou… To je základní zápletka posledního filmu od Romana Polanského The Ghost Writer.

Pierce Brosnan (bývalý britský premiér Adam Lang) a Ewan McGregor (tzv. ghost writer) své role hrají skvěle, ve filmu se nicméně objevil například i devadesátipětiletý Eli Wallach, který už v roce 1960 proháněl Steve McQueena a Charlese Bronsona v Sedmi statečných. A nakonec i fanoušci Sexu ve městě si přijdou na své – „Blairovu“ sekretářku hraje Kim Cattrall (alias Samantha Jones).

V Polanského filmu je žánr politického thrilleru naplněn po okraj. Divák se dočká CIA, zlé Condi Rice i nadnárodní zbrojařské lobby a film nabízí také řadu dalších odkazů na skutečný svět – opravdový Tony Blair právě vydává své paměti (nazvané A Journey), po světě probíhají protesty proti jeho osobě (posledně v Dublinu) a občas se objeví informace o snaze dostat jej jako válečného zločince před spravedlnost. S filmovým Blairem je ten skutečný ve scénáři spojen řadou analogií – filmový chodil na Cambridge, skutečný na Oxford; filmový hrál divadlo, skutečný hrál v rockové kapele; oba se začali politicky angažovat ve dvaadvaceti hned po škole… Ve filmu také vystupuje postava bývalého britského ministra zahraničí Richarda Rycarta, který s premiérem v řadě jeho kroků nesouhlasil a z vlády byl vyhozen… že by ve skutečnosti Robin Cook?

Závěr filmu je podle mého názoru příliš „filmový“ a trochu „šustí papírem“, jinak jej vřele doporučuji. Na IMDb je hodnocen nadprůměrným 7.6 z 10, nicméně například oproti přeceněnému Inception Richarda Nolana, které má 9.1, se jedná o skutečný film a ne o ptákovinu.

Pozor: V komentářích SPOILER.

Rachel Moran: Challenges and Opportunities: My Personal Journey"

Center for Latino Policy Research (CLPR) při UC Berkeley pořádalo dnes přednášku Rachel Moran, nové děkanky právnické fakulty UCLA a jedné z mála žen latinskoamerického původu, kterým se podařilo dosáhnout tak vysokého postu. Docela mě zajímalo, jak se stane, že člověk se dvěma znevýhodňujícími atributy pro řídící funkci (původ a pohlaví) překoná společenské překážky a v konkurenci bílých mužů uspěje.
Že se pohybuji na půdě kulturně odlišného institutu, dávalo tušit množství extatických vzdechů a dramatických zlomů v hlase při vítání hlavní řečnice s místními známými. Naprostý vrchol v tomto ohledu přišel při závěrečné diskuzi, kdy se jedna tazatelka šla před položení dotazu s prof. Moran obejmout... Stále padaly výrazy jako exciting research, incredibly talented či wonderful book, ale na to už jsem si rychle zvyknul. Jinak příchodová disciplína je na seminářích podobná jako u nás, návštěvníci se trousí pár minut po začátku, ale všechna čest, sedí se i na zemi.
Sídlo CLPR se od ostatních zdejších center příliš neliší - je situováno do důstojné vily s reprezentativními prostorami, semináře se konají povětšinou v rozlehlejší místnosti s krbem, panuje zde otevřená a živá atmosféra. Něco jako kdyby Brno věnovalo IIPS vilu Tugendhat a pozvaní experti se realizovali u onyxové stěny.
Asi není třeba moc rozebírat zjevnou realitu - Latinos na tom nejsou ani náhodou v USA tak dobře jako bílé obyvatelstvo, zejména v kategoriích jako výše příjmu, vzdělání, schopnost porozumět textu a číslům apod. Situace je varující především v Los Angeles, Mekce Latinos, kterých tu žije z celkové populace LA více než 30 %, na právnických stavech se však podílí jen zhruba třemi procenty, zbytek zabírají hlavně bílí. Nové výzkumy ukazují na rozdíly mezi pohlavími, co se univerzitního studia Latinos týče. Zatímco muži mají problémy a studium si protahují, Latinoameričanky studují mnohem lépe a v hlavních charakteristikách se vyrovnají bílým mužům.
Prof. Moran pochválila úspěšné Latinos, kteří čím dál více dosahují na solidní posty, ale zejména nezapomínají na svůj původ a těžké začátky a všemožně aktivně pomáhají svým následovníkům. Doufám, že podobně šťastných příběhů se zanedlouho u nás dočká i romská komunita, i když ta zatím bohužel úspěšné lidi (z celospolečenského pohledu) kromě pár hudebníků moc negeneruje.