Show must go on! aneb „Tlačový zákon“ revival...

Stručná rekapitulácia
Na Slovensku bol pred nedávnom schválený nový tlačový zákon, ktorý vzbudil v radoch novinárov, ale aj verejnosti veľký nesúhlas (kriticky voči nemu vystúpili aj zahraniční partneri, napr. OBSE). Zdalo sa, že prvýkrát od volieb 2006 má opozícia šancu pritlačiť koalíciu Smer – HZDS – SNS k múru, pretože hrozila nespoluprácou pri ratifikácií tzv. reformnej zmluvy. Koalícia ale nakoniec slávila absolútny úspech – schválila tlačový zákon a prešla aj reformná zmluva! Dôvod? Opozičná Strana maďarskej koalície (SMK) pri ratifikácií kolaborovala (čím v podstate získala iba to, že vláda nebude tlačiť na zmenu školského zákona). Týmto krokom vyvolala SMK doposiaľ najväčšiu roztržku medzi opozičnými stranami.
----------------------------

Ostatné opozičné strany SDKÚ a KDH pochopiteľne pre postup SMK iné označenie než „zrada“ nenašli a vytrvalo s týmto subjektom odmietajú spolupracovať. Nie že by to niečo znamenalo. Opozícia dlhodobo čelí kritike, že je voči vláde bezradná. Veľmi vypovedajúce sú prieskumy verejnej mienky, ktoré martýrium opozičných strán pekne dokladajú. Navyše, neschopnosť konkurovať vládnym stranám má v týchto subjektoch za následok vznik silných dezintegračných tendencií. Ozývajú sa hlasy požadujúce generačnú výmeny v ich vedení. Vydieranie ohľadne ratifikácie reformnej zmluvy bolo prvým náznakom, že by opozícia mohla efektívne niečo dosiahnuť. Za takejto situácie preto zanechal podraz SMK trpkejšiu pachuť.

V tomto kontexte pôsobí najnovšia snaha SMK veľmi tragikomicky. SMK na dnes zvolala stretnutie expertov a pozvala aj zástupcov SDKÚ a KDH (ktorí sa pochopiteľne odmietli zúčastniť). Predmetom jednania bolo zvažovanie toho, ako možno nedostatky tlačového zákona eliminovať (výsledok je bohužiaľ pomerne chabý - reálne sa dá uvažovať maximálne o podaní na Ústavný súd).

Politika je zvláštna vec. Neprekvapuje ani tak samotný paradox, že práve SMK sa snaží pôsobiť ako výrazný odporca tejto právnej normy a dokonca ani to, že sa snaží ostatných kritikov integrovať. Musí predsa svoj lapsus nejako zakryť. Zarážajúce sú ale konkrétne výroky predsedu SMK, ktoré toto divadlo sprevádzajú. Pál Csáky totiž napríklad neváha SMK označiť za momentálne najsilnejšieho a najaktívnejšieho člena opozície. Gratulujeme!

Nezostáva než čakať, ako sa tlačový zákon v praxi prejaví. Už za pár dní budeme múdrejší. Do platnosti vstúpi v nedeľu 1. júna.

Oslabí smrt legendy kolumbijskou guerillu?

Když se kolumbijské armádě na samém počátku března podařilo zlikvidovat Raúla Reyese, označila to za největší ránu, kterou se jí podařilo rebelům FARC zasadit. FARC však toho měsíce zaznamenala ještě daleko větší ztrátu - přirozenou smrtí zemřel její zakladatel a vůdce Manuel Marulanda alias Tirofijo (oficiálně přiznáno tuto neděli). Co tato smrt může pro guerillu znamenat?
Marulanda byl od samého počátku zcela nazpochybnitelnou autoritou v rámci organizace, i když i díky jeho stáří navenek v poslední době vystupoval často Jorge Briceňo alias Mono Jojoy, vůdce vojenské části FARC. Jako kovaný komunista a člověk, který za svůj život neznal nic než boj, byl Marulanda přirozeným tmelem celé organizace. Jeho smrt tak může znamenat poměrně složité hledání vlastní identity, a to v okamžiku, kdy FARC neprochází lehkým obdobím.
Novým kápem byl totiž zvolen poněkud překvapivě Guillermo León Sáenz aka Alfonso Cano, nikoliv Mono Jojoy, který stojí za největšími vojenskými úspěchy FARC a je zřejmým lídrem pro vojenské křídlo. Jeho vůdcovství tak zdaleka nebude natolik přirozené jako u Marulandy a teprve bude muset prokázat své schopnosti stát v čele, i když podle některých to byl právě on, kdo v posledních letech Marulandovi pomáhal s vedení FARC jako vrchní ideolog. S upevňováním pozice by si však měl pospíšit, jelikož FARC jednak ztrácejí díky narůstajícímu tlaku konfrontační strategie kolumbijského prezidenta Uribeho, jednak se potýkají s největší vlnou dezertací za celou svoji existenci - jen od počátku roku 2008 ztratily stovky lidí (v návaznosti na odpuštění zločinů přislíbené vládou).
FARC velmi pravděpodobně přežijí smrt svého vůdce, je však otázkou, na kolik je to oslabí. Lze se důvodně domnívat, že poměrně výrazně, jelikož kolumbijská vláda vysílá náznaky, že část vedení guerilly by mohla být ochotná k jednání. To by se za Marulandy stát nemohlo, dřívější rozhovory s předchozí vládou nebyly myšleny příliš vážně a FARC je využily k vlastnímu posílení. Skutečný dopad sice dokáže až čas, již nyní je však zjevné, že FARC prochází jedním z nejproblematičtějších období své existence.

Ústavní soud a pravopis

V již zveřejněném nálezu o 30 Kč u lékaře nemá Ústavní soud problém pouze s jednotou ohledně právního názoru, ale i ohledně pravopisu. Zatímco odůvodnění nálezu používá "Chammurapi" a stejně činí i nesouhlasící soudce Musil, tak disentující předseda soudu Rychetský uvádí "Chamurappi". Je správně varianta emempé nebo empépé??

Komentář k samotnému případu nechám na osobách povolanějších z blogu Jiné právo.

Uznání Kosova - sakramentsky nešťastný krok

Stalo se, co jsem, věren svému skepticismu ohledně odvahy českých politických elit (od 17. století to nestojí za nic, a to jsem ještě shovívavý…), čekal. Vláda „svěžiho vanka Topolanka“ uznala samostatné Kosovo. Jindy svým euroskepticismem či eurorealismem či čím to se prsící voždi ódéesky se tentokrát při vysvětlování svých postojů zaklínali evropským příkladem, že by jeden nevěřil.

Uznání Kosova je velký průser, a to z celé řady důvodů. Na každodenních životech českých občanů se díky tomu samozřejmě nic nezmění, možná budou mít jejich nezvedené děti jen ještě o něco lepší přístup k heroinu, jelikož se tu bude kosovskoalbánským narkomafiím zase o něco lépe dýchat. Z dlouhodobého (geo)politického hlediska je celá ta paráda špatně. Ačkoliv vláda ten akt neučinila nijak radostně, to je třeba jí přiznat, tak se knížepán, dříve netušený jestřáb Saša Vondra a další podepsali pod akt, který je v prvé řadě historickou zradou našeho letitého spojence.

Ač to spoustě lidí hlavně dík mediální masáži z 90. let nedochází, Srbsko je náš velmi osvědčený historický spojenec, který stál na straně našich tužeb a zájmů v obou světových válkách i v roce 1968. A že to Srbové budou vnímat jako zradu, záhy potvrdila slova srbského velvyslance u nás, který uvedl, že od nějakých Finsk a Holandsk, jejichž antisrbství je až směšné, to vcelku čekali, ale od Čechů je to bolí. A já dodávám, že oprávněně. Nikdy jsem s Klausem nesouhlasil více než dnes, kdy prohlásil, že se za vládu dík uznání Kosova stydí. Já se stydím také a to tak, že své omluvy rozesílám svojí pasrbštinou na srbské chaty nelitujíc svého na konci semestru drahocenného času.

Tuto etickou rovinu uznání Kosova považuji za nejzávažnější, poněvadž se nám tento zbabělý postoj může jednou škaredě vrátit a nadto jsme tím znevážili haldy srbských životů, které padly za české zájmy. Argumenty typu, že si to Srbsko za 90. léta zasloužilo, jsou hodna zaujatých nevzdělanců typu pana Urbana. Aniž bych jakkoliv obhajoval srbské válečné zločiny napáchané v bosenské válce, nemá to s kosovskou otázkou co dělat. A nadto zločiny chorvatských bojovníků a posléze i bosensko-muslimských jsou až příliš často a ochotně opomíjeny.

V Kosovu žádné válečné zločiny a etnické čistky neproběhly, ač to tlupy buď hloupých či ignorantských nebo zaplacených novinářů či „politiků“ a la Dvořák či všichni ti po Balkánu se potloukající finští političtí důchodci donekonečna omílají. Žádné masové hroby, žádná genocida. Probíhaly lokálně omezené násilnosti, a to na obou stranách, což ale neopravňovalo zásah NATO ani v nejmenším. Ten nelze považovat za nic jiného, než hojení špatného svědomí západních mocností z Bosny a vliv albánské lobby a poživačné politiky vládnoucí demokratické strany v USA. Nejsou žádná data, která by potvrzovala obvinění vznesená na srbskou stranu. Naopak stále více vyplývá na povrch, že nakonec bylo z celé té pardy více srbských než albánských obětí.

Uznání Kosova je neštěstí i z čistě racionálního hlediska. Přidali jsme se k zemím, které tímto aktem vypustili z láhve velmi nebezpečného pomyslného džina a kosovský precedens bude pohromou pro světovou stabilitu. Ačkoliv to teď tak nemusí vypadat (je to ostatně zatím stále čerstvé nóvum), střednědobě to světovou stabilitou otřese. A můj osobní typ je, že první se otřese Kavkaz. Nejnovější vývoj v gruzínsko ruských vztazích zatím moji (jinak vcelku starou) domněnku potvrzuje.

Argumenty práva na sebeurčení příliš neberu, jelikož albánský národ toto své právo realizuje existencí samostatné Albánie. A demografická mapa v regionu není důsledkem „čmrlikání“ kolonialistů či „gosudarů“ po mapě, ale disproporcemi v porodnosti.

Další nepěkností s uznáním Kosova související je samotná podoba toho úkazu zvaného samostatné Kosovo. V čele státu tam stojí figurky, které by měly spíše stát na oploceném dvorku haagské věznice za válečné zločiny a zločiny proti lidskosti nebo v některém z evropských kriminálů sedět za obchod s lidmi, narkotiky či za nájemné vraždy. V Srbsku jsou Mladić s Karadžićem přes sympatie části veřejnosti psanci, v Kosovu jsou obdobné typy premiéry a jinými funkcionáři. Potvrzuje to dokonce i Carla del Ponte ve svých pamětech…I když zde si dovolím jízlivou poznámku – pročpak s tím železná dáma nepřišla v době, kdy byla ve funkci a lála pouze na srbskou vládu, že nečiní, co by si La Puttana, jak jí sprostě přezdívali italští mafiánští donové, přála…?

Kosovo je criminal state par excellence. Gigantická pračka peněz, obrovské překladiště afghánského heroinu, kradených aut, k prostituci zotročených žen. Fakt, že Evropa dopustila na svém kontinentu vznik takto zlotřilého státu, ačkoliv zodpovědným lidem je fakt, co je zač kosovskoalbánský organizovaný zločin, jednoznačně známý, znamená ve svém důsledku ten největší průšvih, který Evropa draze zaplatí.

Ze vzniku samostatného Kosova mi bylo na nic, z uznání tohoto aktu českou vládou je mi ještě mnohem hůř. Byť jsem to stejně čekal…čekal jsem aspoň, že vydrží ti naši zbabělí alibisté déle. A čistě osobně – je to poslední hřebíček do rakve mých sympatií ke knížeti pánu….

Proč byste si vzali Angelinu?

V jarním Cato's Letter mě velmi pobavil americký politický satirik P.J. O'Rouke, s jehož moudry se rád podělím. Zvláště to první je nádherné.

I have a 10 year old at home, and she is always saying, “That’s not fair.” When she says that, I say, “Honey, you’re cute; that’s not fair. Your family is pretty well off; that’s not fair. You were born in America; that’s not fair. Honey, you had better pray to God that things don’t start getting fair for you.”

To druhé je lehce lacinější, ale po chvílích strávených tuhou četbou přijde vhod:

"Two substantive political issues are the federal budget deficit and the war in Iraq. Now, if you’re electing Democrats to control government spending, then you’re marrying Angelina Jolie for her brains. This leaves the Democrats with one real issue: Iraq."

Strašidlo plagiarismu

Českou odbornou literaturou opět obchází strašidlo. V pondělním příspěvku na Jiném právu se Petr Bříza pustil do textu V. Hradilové, který vyšel v respektovaném akademickém periodiku Právník (8/2007). Přečtení samotného postu, reakci autorky a diskuzi pod článkem považuji za povinnost pro každého, kdo se na VŠ občas prochází nebo soustavněji působí.

Intervenovat v Barmě?

Barmský vůdce Than Šwei se sice dva týdny po ničivém cyklonu sešel s některými z postižených přírodní katastrofou, jeho režim ovšem nepřipouští zahraniční pomoc pro statisíce potřebných a humanitární situace v zemi se dále zhoršuje. Jak markantní rozdíl v komunikaci se světem oproti zkušeným autokratům v Pekingu. Pro Barmu však mají mezinárodní organizace mnohem horší zprávy. Organizace Save the Children tvrdí, že v deltě řeky Iravadi trpělo akutní podvýživou na 30.000 dětí mladších pěti let už před cyklonem, který zemi postihl 3. května, a že právě jim teď hrozí smrt.
Zdá se, že mezinárodní tlak nutí barmský režim k částečným ústupkům, ale jak se postavit k situaci, kdy autoritativní režim brání humanitární pomoci pro oběti přírodní katastrofy a ohrožuje tak desetitisíce lidských životů? Američtí konzervativci například diskutují o možnostech a rizicích shazování humanitární pomoci do postižených oblastí bez souhlasu barmské vlády nebo o možnosti zřídit na pobřeží barmy "safe havens" a bezletové zóny jako v devadesátých letech v Iráku. Není právě tohle situace, kdy by se měly rozvíjet diskuse o podmínkách omezení státní suverenity či přímo o humanitární intervenci? Jak by se zachovala Čína v případě snahy západních zemí prosadit v Radě bezpečnosti tvrdou rezoluci požadující spolupráci ze strany barmské vlády?

Svět podle Moralese

V Newsweeku z 12. května vyšel rozhovor s bolívijským prezidentem Evo Moralesem (plná verze tu), v němž se první domorodá hlava státu vyjadřuje mimo jiné o svém pojetí ekologických hrozeb:

"You say that capitalism is destroying the earth and bringing about the environmental problems we see today, but what alternative do you suggest?

Respect for the Mother Earth. As we [indigenous peoples] understand it, the earth is a mother, and you can't, for the sake of accumulating capital in just a few hands, turn the Mother Earth into a commodity. If we don't understand this way of living in harmony with Mother Earth, the ecological and environmental problems are only going to get worse. We can pay the ecological debt by changing economic models, and by giving up luxury consumption, setting aside selfishness and individualism, and thinking about the people and the planet earth."

V sisyfovském boji sice Moralesovi fandím, ale stejně všichni víme, že je odsouzen k neúspěchu.

Příliš mnoho Hitlerů

Že si Hugo Chávez nebere servítky snad nikdy, to je známá věc. Urazit již stihl kdekoho, a některé, jako třeba amerického prezidenta Bushe, již tolikrát, že by se jeden nedopočítal. Až jednou budu mít dostatek času, pokusím se tu sestavit "TOP 10 Chávez Quotes":), ale probrat se tolika hláškami bude úkol skoro nadlidský.

Poslední z výroku velkého Huga však ve mě zasel zmatek. Věren své tradici ideálního načasování v předvečer summitu Evropské unie s latinskoamerickými zeměmi zaútočil na německou kancléřku Angelu Merkelovou a přes jednoduchou rovnici, že je představitelka pravice, a anžto Němka, tak je vlastně dědičkou hitlerovské tradice (nadto teda ještě může "jít do ...", ale jelikož je prý Merkelová dáma, tak nevíme kam).

Jenže toto přirovnání už Chávez použil v souvislosti s Georgem Bushem, který kromě toho, že je dle jeho mínění "ďábel" (a smrdí sírou), tak je takový darebák, že Hitler byl oproti němu mimino. Čili takový "Űberhitler". A aby toho nebylo dost, Donald Rumsfeld, toho času ještě jakou součast Űberhitlerovy administrativy, přirovnal k Hitlerovi právě Cháveze (což by byla ale podle Chávezovy rovnice chyba, jelikož jako levičák a Venezuelan těžko může býti Hitlerem:)).

Jsem tedy asi zmaten po právu, protože Hitlerů tu najednou máme příliš mnoho. Který je ten pravý?

Svět tajemných sil

V minulém Respektu vyšel dost varovný rozhovor s odejitým šéfem rozvědky Karlem Randákem. Skutečně doporučuji přečíst!!! Tu to je. U problematiky tajných služeb a policejních kauz mám ale vždy problém s věrohodností a práh podezřívavosti se posouvá ještě o stupínek výš. K verzím Randáka jistě existují různé protiverze a já bohužel jako běžně obeznámený čtenář neposoudím, která strana má tu svou verzi postavenou na vodě a jaká se blíží pravdě. Neporadí mně kolegové z BSS?

Drobná ochutnávka:

Když už mluvíme o sledování a odposleších, myslíte, že se u nás zneužívají?

Odpovím trochu nepřímo. Pamatuji si na debatu s prezidentem Klausem asi před třemi roky, kdy si mě jako ředitele zavolal, protože z nějakého novinového článku usoudil, že zpravodajské služby monitorují někoho z jeho okolí. A nezavolal si jen mě, ale i ředitele jiných zpravodajských služeb. Byl velmi zneklidněn a chtěl věděl, je-li monitorováno jeho okolí, co je toho příčinou a tak dále. Tehdy jsme byli strašně rychle hotoví. Řekl jsem mu, že si mohl ušetřit psaní, protože tohle rozvědka vůbec nemá v kompetenci, nemá na to oprávnění.

Ale proč o tom mluvím – v demokratickém státě by to mělo fungovat tak, že pokud zpravodajská služba zachytí signál od nějakého Krejčíře, že si s ním telefonuje nějaký politik, tak by se ředitel služby měl sebrat, jít za příslušným ústavním činitelem a říct mu: Podívejte se, máme o tom člověku takovéhle informace a vy byste se s ním neměl kontaktovat, protože jinak se vystavujete problémům. A on by měl odpovědět: Děkuji vám, já to s ním skončím. Ale u nás kdybyste něco takového udělal, tak to politici vůbec nepochopí. Naopak poběží za tím chlápkem a řeknou mu: Hele, odposlouchávají tě. A ještě z toho udělají aféru „odposlouchává mě zpravodajská služba“.

Chávez a kolumbijská guerilla

Před pár dny přinesla světová média zprávy o tom, že venezuelský režim má úzké vztahy s kolumbijským guerillovým uskupením FARC (Fuerzas Armadas Revolucionarias de Colombia). Pokud by to byla pravda, byl by to jen další důkaz "spill-overu" kolumbijského problému do okolních zemí, a to rozhodně závažnější, než v případě útoku na členy skupiny krátce za hranicí na ekvádorském území, který nedávno vyvolal ostré spory mezi Kolumbií na jedné, a Venezuelou a Ekvádorem na druhé straně.
Kolumbijský problém s guerillami se táhne již desetiletí, zpackaná devadesátá léta mu dodala výraznou intenzitu, kdy FARC, kdysi jedna z méně výrazných guerill, dosáhla svého maxima cca 15-20 tisíc členů. Jistou úlevu přinesla až současná administrativa Álvara Uribeho, která prosazuje tvrdou konfrontační strategii ve vztahu k silnějšímu guerillovému uskupení v zemi (kromě FARC působí v Kolumbii též ELN). Dnes již FARC mají pravděpodobně méně než 10 tisíc členů.

Právě tato konfrontační strategie vnesla před nedávnem zlou krev do vztahů se sousedy, když kolumbijská armáda zásáhla buňku FARC ukrývající se na ekvádorském území. Podařilo se jí tím zničit jednu ze špiček organizace, Raúla Reyese. Na druhou stranu zásah vyvolal ostrý diplomatický spor s Ekvádorem a Venezuela dokonce ostentativně vyslala vojáky na své hranice. Krizi se podařilo zažehnat, nicméně vztahy jsou stále extrémně napjaté.

Akce kolumbijské armády může mít totiž ještě dalekosáhlejší následky. Kolumbijci nedávno zveřejnili, že z notebooku při akci zabaveném získali vážné informace o tom, že FARC je úzce navázána na venezuelskou vládu, respektive že ji Chávez přímo sponzoruje, a to poměrně štědře - 300 miliony dolarů, něco z toho přímo ve zbraních, které v poslední době vesele nakupuje po celém světě. To není málo, mělo by to být o něco více, než je roční rozpočet FARC, který se plní především díky obchodu s drogami.

Chávez se pochopitelně oproti tomuto obvinění ohradil, nazval Uribeho lhářem a dokumenty označil za smyšlené. Otázkou je motivace, kterou by kolumbijská vláda k takovému obvinění měla. Podle Cháveze se údajně Kolumbie snaží vyvolat konflikt, který by ospravedlnil intervenci USA, na které je Uribe úzce vázán, proti jeho režimu. Takováto domněnka však již hraničí s paranoiou.

Vztahy mezi oběma zeměmi jsou dlouhodobě špatné a to nejen díky guerille (například kvůli hraničním sporům). Je ale zjevné, že Chávez FARC alespoň skrytě podporuje. Kdyby informace byly skutečné, jako že velká část z nich asi bude, znamenalo by to další velmi hlubokou a zároveň velmi těžko zacelitelnou ránu ve vzájemných vztazích. Jedna věc je mít za souseda velkohubého tlachala, druhá věc někoho, kdo seriózně podporuje organizaci, kterou jak USA, tak EU považují za teroristickou.

Jiří Paroubek a český poslanecký "laugh track"

V rámci soutěže hloupých výroků doporučuji Jiřího Paroubka v rozhovoru pro HN. Skvělá novinařina a "skvělý" lídr socialistů... HN: V roce 2005 jste řekl: "Za osm let se nebudu bát udělat totéž, co můj přítel Tony", myšleno Blair, labourista, který školné (na VŠ) zavedl. Vychází mi to na rok 2013, kdy chcete vládnout. JP: No tak určitě, ale v našem programu pro příští volby to nebude. Osm let jsem myslel obrazně...

Mimochodem, soutěž o nejhloupější výrok roku by mohla být doplněna o český poslanecký „laugh track“, tedy soutěž o poslance, který své kolegy dokázal nejčastěji rozesmát. Inspirací je mi již poměrně vlivný právnický blog Jiné právo, který v jednom ze svých nedávných postů upozornil na „laugh track“ z Nejvyššího soudu USA. Tento se dočkal i pokračování, nicméně v obou dílech vyhrál konzervativní soudce Scalia.

A co se tedy týče Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR? Mezi zkušené komedianty sice patří ministr financí Miroslav Kalousek, který boduje se svým procítěným přednesem, ovšem na českou levici nemá. Ze stenoprotokolů PS v rámci současného volebního období (pomocí fultextového vyhledávání) vyplývá, že česká levice je mnohem vtipnější než pravice. Poslanci Jandák, Rath, Vlček či Zaorálek jsou ve vyvolání smíchu v sále daleko před ostatními a konkurovat jim může snad jen český premiér Mirek Topolánek. U předsedy Poslanecké sněmovny Vlčka je však nutné upozornit, že jeho komediantské schopnosti jsou často poněkud sebevražedné. Viz například tento jeho výkon: Kdo s tímto návrhem souhlasí, ať stiskne ruku a zvedne tlačítko v hlasování pořadové číslo 134.

Propracovanějším přístupem by se jistě mohlo dojít k dalším relevantním závěrům, ovšem to by již vyžadovalo řádnou metodologii a dostatek času. :) Příště bych tedy mohl zkusit komparaci volebních období a závislost na zařazení poslance v rámci vlády/opozice...

Soutěž o nejhloupější výrok roku

Na tomto místě bych rád vyhlásil soutěž o nejhloupější výrok roku, čímžto prosím ostatní spolubloggery, aby přispívali odkazy na slova moudrosti vypálená z úst veřejně činných hrdinů a hrdinek.

U mě zatím letos vede Jana Hybášková, která v posledním Respektu (19/2008) přišla s touto perlou: "Napadá mne, nebudeme-li opět mít ani jednu hejtmanku, není čas, aby prohrávající polovina populace zvážila, že výsledky voleb neuzná? Co kdyby také Češky neuznaly výsledky voleb, protože nebyly spravedlivé? (...) I u nás bychom měli přemýšlet o tom, co jsou to svobodné a spravedlivé volby. Zdá se, že se to netýká jen nedemokratických končin Blízkého východu, Asie či Afriky."

Izraelsko-palestinské šedesátiny: světy vedle sebe a pro sebe, mír je zatím v nedohlednu

Čtrnáctého května 1948 přečetl David Ben Gurion v telavivském muzeu deklaraci nezávislosti židovského státu. Už tehdy byl vznik Izraele vnímán jako mimořádná událost. Mimo jiné proto, že tamější události učinily z velké části palestinských Arabů uprchlický národ. Osudy statisíců civilistů se během velice krátké doby dramaticky změnily a staly se kartou v politické hře arabských zemí, na jejichž území se tito lidé octli. Na Blízkém východě tak začal dramatický příběh, jehož konec se jeví být v nedohlednu. Jaký je vlastně Izrael dnes? Udržuje si ideály, na nichž vznikl? A jací jsou Palestinci?

Soužití hodně natěsno

I když se v Izraeli dáte do řeči s lidmi, kteří pamatují vznik tohoto státu a žijí v něm dosud (podobně jako pamětníci druhé světové války se i oni stávají odcházející generací), uvědomíte si, že viděli pouze některé aspekty izraelského života. V málokterém státě totiž najdete na tak malém území natěsnáno tolik rozdílných světů. V Jeruzalémě k podobnému zjištění stačí učinit pár kroků: několik metrů vedle sebe žijí komunity důsledně se míjejících lidí. Stojí tu také jejich svatá místa, na jejichž půdu navzájem nikdy nevstoupí.
Je dnešní Izrael součást západního světa, anebo spíše blízkovýchodní země? Od dnešních Izraelců asi uslyšíte, že jsou Západ. Pokud však tuto zemi lépe poznáte, neunikne vám, že prvky západní i blízkovýchodní civilizace se v ní svébytně mísí - a není to přitom žádné negativum. Třeba životní způsob dnešních Izraelců z Tel Avivu se dost podobá našemu. Ale značně odlišně vypadá Izrael jeruzalémských ultraortodoxních charedim či židovských osadníků na výspách Západního břehu. Zatímco si tak mnozí telavivští obyvatelé užívají radovánek, ultraortodoxní Židé studují od rána do setmění náboženské texty a řídí se přísnými pravidly.
Značně odlišné problémy zase řeší arabští občané židovského státu, mezi něž též spadá zcela oddělená komunita beduínů. I tito Arabové žijí dost odlišným způsobem než jim velmi blízcí Palestinci na Západním břehu a v pásmu Gazy. Palestinci sice izraelské občanství nemají, ale s Izraelem jsou zatím spojeni v mnoha ohledech. Takzvaní izraelští Arabové jsou alespoň formálně ve stejném postavení jako Izraelci židovského původu, kdežto život Palestinců na autonomních územích je komplikován celou řadou vojenských nařízení a nejrůznějších omezení a formalit.

Jak se vyvíjel sionismus

Aby bylo možné pochopit ideály, z nichž se Izrael zrodil a na nichž je šedesát let budován (a které zároveň vzbudily odpor Arabů), je třeba se ponořit do moderní historie. Třebaže je Izrael jediným státem na světě, kde mají Židé většinu, není to stát postavený na náboženských principech. Sionismus, tedy politická ideologie, na jejímž základě je budován, je ve své podstatě značně světský. Od dob Theodora Herzla, který publikoval v roce 1896 knihu Židovský stát, však prodělal bouřlivý vývoj. I kvůli světskosti sionismu mnozí věřící Židé tehdejší doby tuto ideologii odmítali, neboť popírala principy jejich víry.
Na Herzla i jeho předchůdce navázala řada sionistů, hlavně evropských Židů. Jejich základním cílem bylo úsilí o vytvoření židovského státu v Palestině. Přestože bylo pro jeho budování nakonec zvoleno biblické židovské území (Herzl uvažoval také o Argentině), měl mít sionismus především ryze praktický, a nikoliv teologický význam: dát Židům bezpečí a ochránit před antisemitismem. Toho bylo v Evropě na přelomu 19. a 20. století opravdu dost. A to se k holokaustu teprve schylovalo...
V meziválečném období, kdy Palestinu spravovali Britové, vykrystalizovala mezi palestinskými sionisty řada politických proudů. Nejvlivnější byl levicový směr, v jehož čele stál David Ben Gurion. Proti němu se vyhranil pravicový proud vedený Vladimirem Žabotinským (a po jeho smrti Menachemem Beginem). Šlo tedy o výraz politického souboje mezi univerzalističtější socialistickou levicí a výrazně nacionalistickou, unilateralistickou a „tvrdší“ pravicí. Představitelé obou proudů se nesnášeli a jejich soupeření přerostlo roku 1948 málem v občanskou válku mezi sionisty.
Oba dva proudy však vždy měly i mnoho společného. Staly se například základem pozdějších izraelských politických koncepcí a byly důležité i pro vznik několika významných politických stran, mimo jiné Strany práce a Likudu. Pravice i levice usilovaly o budování Izraele s pokud možno co nejmenší arabskou menšinou; shodně předpokládaly, že sionistická politika vyvolá odpor Arabů. Ben Gurion již roku 1918 prohlásil: „Není možné vyřešit spor mezi Židy a Araby a musíme si toho být vědomi. My jako národ chceme, aby tato země byla naše, oni chtějí tuto zemi za jejich.“ Žabotinskij byl ještě upřímnější: „Arabové milovali svoji zemi stejně jako Židé. Instinktivně velmi dobře pochopili záměry sionistického hnutí a jejich rozhodnutí bránit se bylo naprosto přirozené. Mezi Araby a Židy nedošlo k nedorozumění, jednalo se o přirozený spor.“ Arabové až do roku 1948 představovali většinu obyvatelstva v Palestině. Arabský odboj ale sionisté pokládali za nezbytné zlo, bez jehož překonání nepůjde vybudovat fungující židovský stát.
Mezi palestinskými Araby ve stejné době sílily nacionalistické vášně. Přispívaly k nim zvyšující se židovské přistěhovalectví a politické ambice sionistů v Palestině. Sionisté se nakonec stali úhlavními protivníky palestinských Arabů. Nešlo však o nenávist mezi vyznavači judaismu a islámu. V prvé řadě na sebe narazily dva velmi nekompromisní politické postoje, které si nárokovaly stejné území. To muselo nutně vést k dlouhodobému konfliktu.

Dědictví šestidenní války

Současné problémy mezi Izraelci a Palestinci už nesouvisejí ani tak s rokem 1948 jako spíš s důsledky izraelsko-arabské války v roce 1967. Izrael tehdy v rámci preventivního úderu proti sousedním arabským zemím obsadil rozsáhlá teritoria. Na nich žilo i mnoho palestinských uprchlíků z roku 1948. Nejenže došlo k dalšímu palestinskému exodu, ale jak Palestinci, tak Izraelci se po roce 1967 zradikalizovali. Skupiny s vazbou na Organizaci pro osvobození Palestiny (OOP) pod vedením Jásira Arafata zintenzivnily počet protiizraelských teroristických operací. Naopak v Izraeli posílila pravice i její nejradikálnější části. Izrael zahájil politiku výstavby židovských osad na okupovaných územích. Tímto mělo zřejmě dojít k připojení okupovaných oblastí a vytvoření tzv. Velkého Izraele, což byla představa některých pravicových sionistů. Tento plán stratégům osadnictví nevyšel. Osady nejenže zkomplikovaly život Palestincům, ale sami osadníci přivedli izraelskou politiku do začarovaného kruhu. V Izraeli se totiž stali vlivnou politickou skupinou (a dalším velmi radikálním proudem sionismu), bez které je těžké prosadit nejrůznější politické kroky - například ukončit výstavbu osad.
Krušné hledání kompromisu Ale sionismus či palestinský nacionalismus nebyly vždy naprosto a úplně nekompromisní. Vznikla mimo jiné i koncepce sionismu vyzývající k citlivému přístupu k Arabům. Podporovala myšlenku společného židovsko-arabského státu, ale nezískala výraznější vliv.
Je těžké říci, jak by židovsko-arabský stát prakticky fungoval. Mnohým se už samotná idea zdá být pošetilá, jenže v historii byly vztahy Židů s Araby relativně korektní. Sionisté se ovšem vydali jiným směrem. A dnešní izraelská politika se stále opírá o původní (byť modernizované) varianty právě oněch zakladatelských ostrých politických koncepcí. Navíc osobní zkušenost několika generací lidí na obou stranách nenahrává smířlivému řešení.
Ostatně nacionalismus Palestinců zaznamenal během šedesáti let značné proměny. Také v jeho případě můžeme najít dva hlavní politické proudy: nacionalisté ztělesňovaní OOP (a v ní sdruženými organizacemi - hlavně Fatahem) se stali od 70. let více konsenzuální. Naopak radikální islamisté reprezentovaní především Hamasem, který se konstituoval až v 80. letech, se stali populární pro svou nekompromisnost a důraz na násilí.
Podobně jako v Izraeli je i pro umírněné palestinské politiky obtížné dosáhnout dohody s vlastními radikály. Není ostatně náhoda, že izraelského premiéra Rabina zabil židovský osadník a palestinský prezident Mahmúd Abbás jen o vlas unikl atentátu Hamasu.
Jak Izraelci, tak Palestinci se v šedesátiletém konfliktu ukázali být neuvěřitelně houževnatými. V jeho průběhu se mohli o sobě i mnohé naučit a zjistit, že jsou z různých důvodů prakticky nezničitelní. Izrael je dnes silný a technologicky vyspělý stát a může se spolehnout na USA. Naopak palestinský problém je natolik zažitý v povědomí světové veřejnosti, že o něm něco vědí i ti, kteří se jinak o politické dění vůbec nezajímají.
K šedesátinám Izraelci a Palestinci vzájemný mír jako dárek určitě nedostanou. Není dokonce jisté, zda k němu vůbec někdy dojde.

Tečka s nadsázkou

Co by se asi tak stalo, kdyby na sebe na Blízkém východě nenarazily tak hrdé a houževnaté národy jako Židé a Palestinci? Co kdyby jednou ze stran konfliktu byli Češi? Kdyby byli v izraelské roli, podařilo by se jim palestinské muslimy zklidnit pivem (které by je naučili pít, „když se Alláh nedívá“) či zavedením hokejové ligy v Palestině? Nebo by zdecimovali izraelskou armádu záplavou modrých knížek? Pokud by byli Češi v roli Palestinců, konvertovali by všichni naoko k judaismu a naučili se zcela využívat izraelské ekonomiky pro svůj vlastní prospěch? Kdo ví...

Praha olympijská

Ve svém posledním příspěvku jsem vydal nerozvážný příslib, že se pokusím napsat nějaký pozitivní text. Neučiním tak, jelikož mé poslední zážitky jsou natolik hnusné, že se z nich zkrátka musím vypsat.

Dne 26. Dubna se v Drážďanech konal velký den v dějinách českého rohovnictví a já se rozhodl, že si boj o světový titul v lehké střední váze o pás WBO nenechám ujít. Shlédl jsem krásný zápas, kdy český bojovník Lukáš Konečný pouze těsně a podle mne a mnohých dalších (nejen českých!) znalců boxu nespravedlivě prohrál. Posmutnělý jsem vyrazil na páteční cestu a jelikož mne autobus vyhodil v Praze ve dvě v noci, rozhodl jsem se neotravovat své známé z pražské náplavy a přečkat do odjezdu prvního ranního vlaku, který jel v 5 hodin. Jelikož se mnou byl kolega, mohl jsem si alespoň ukrátit čas konverzací a rozhodli jsme se nalézt nějakou příjemnou hospodu s vírou, že v centru Prahy a v sobotu v noci to nebude problém. Vyhozeni u nechvalně proslulé Fantovy kavárny jsme se vydali na cestu. Cesta po schodech dolů byla přímo děsivá, zralá na plynovou masku a já s láskou vzpomínal na rumunská nádraží. Celé prostředí pražského hlavního nádraží mne doslova šokovalo. Smrad, špína, všude zfetovaní nebo opilí lidé, často příšerně páchnoucí či zakrvavení, jak se tam mezi sebou rvou o ten chlast či o co. Budova evokující až příliš věrně osmdesátá léta. Neudržovaná, prostá jakékoliv solidní kavárny, non stop fast foodu či něčeho podobného. Jelikož ji ale záhy na nějaké dvě hodiny uzavřeli, vydali jsme se pryč, aniž bychom ji stihli prozkoumat celou. Kráčeje nočními uličkami, podvědomě jsem směřovali k další pražské perle - Masarykovu nádraží. Mezitím jsem u kostelíka na Senovážném náměstí opět potkali zkrvavenou a sténající postavu. Stav mladého muže, nejspíše narkomana nás venkovské balíky vyděsil natolik, že jsme zkontaktovali projíždějící policejní hlídku, aby mu pomohla. Policisté kupodivu vstřícně souhlasili, nicméně z jejich tváří čišela rutina – něco jako „kluci mimopražský, nás to vůbec nevzrušuje, to je tu každej den…“.

Masarykovou nádraží smrdělo zhruba stejně jako Hlavní, pochybných individuí tam bylo okolo také dost a kýžený obstojný noční lokál nikde. Narazil jsme nakonec na solidně vyhlížející hospůdku čepující australské pivo a inzerující otvírací dobu do 4 hodin. Po vstupu na mě navzdory modernímu a celkem stylovému interiéru dýchla osmdesátá léta opět, tentokrát díky obsluze, které ve 2:30 zcela nekapitalisticky seznala, že zavře dřív a na hosty se prostě vykašle. A sdělila to natolik arogantně, že jsem se raději rychle otočil na podpadku, počítaje s tím, že brzy se začne projevovat má impulsivní povaha. Se stoupající únavou jsem navíc začal fantazírovat a osmdesátá léta se mi začala promítat v hlavě stále častěji – veksláci, bony, céčka, začaly se ve mně probouzet staré děsy a traumata v podobě Dády Patrasové, Jů a Hele, Krtečka či magazínu Azimut. Z halucinací mne probralo vědomí, že se nezadržitelně blížíme autobusovém nádraží Florenc. Tu další pražskou ostudu moc dobře znám, protože tam se vesměs vyloďuji, potřebuju – li do Prahy. Takže tam mi bylo jasné, že nám pšenka nepokvete, že tam bude přístup uzavřen, okolo budou různá individua, např. v podobě cizozemců čekajících na své autobusy do vesměs východních destinací. Také jsem věděl, že Mc Donalds situovaný do působivé polohy pod silničním nadjezdem nebude otevřen a že nás čeká pouze pochybný nonstop v příchodu do metra nebo maličký Kouřící králík plný Bulharů či Ukrajinců čekajících na bus.

Zkrátím to, solidního a hodného normálního občana jsme nenašli nic. Mek měl alespoň otevřené okénko a my si dali cheeseburger a skončili nakonec v zaplivaném nonstopu v Nekázance, kde nás zaujalo odporné pivo a agresivní cikánská gamblerka, která toužila servírku podřezat kvůli desetikoruně, která jí údajně uvízla v automatu. K žádnému mordu nedošlo, protože servírka tam měla bodyguarda. To všechno se dělo cca 200 metrů od jedné z nejdražších ulic na světě – Na příkopech…

Když jsme přišli na nádraží, už žilo svým životem. Nebylo tam nic, jen obrovská herna zasazená do prostoru haly a plná lidí, kteří si na hru očividně nevydělávají poctivou prací. Žádná kavárnička, žádná normální bageta, nic. A když jsem v tomto zmaru a smradu uviděl vyděšeného japonského turistu, tak mi to celé tak nějak došlo a všechno se spojilo.

Praha olympijská!!! Velkolepé plány mistra politické prázdnoty Pavla Béma a velkoveksláka Tomáše Petery. Praha olympijská, do které by přilétaly sportovní hvězdy na předražené letiště, kam nevede metro a v taxi vozech sedí příliš často licencovaní zloději. Mohli by také jet tím autobusem na Dejvickou, byl by to jistě nezapomenutelný zážitek a přiblížení se původním olympijským ideálům skromnosti a družnosti, jak by tam byli narvaní tělo na tělo. Prý na to letiště budou jezdit vlaky..Super, ty by je vysadily právě mezi ty lidské trosky na nádraží. Nebo by mohli přijet na Florenc, koupit si oschlý croissant za 35 korun a jít se vymočit za 10 korun na zapáchající záchod. Nemuseli by si se sebou vozit ani své sportovní soupravy, vše by levně a v originále koupili na přilehlém tržišti.

Olympiáda údajně nemá být jenom pragocentrickou záležitostí, ale mají na ní participovat i Brno a Ostrava. Do Ostravy už by bylo lepší raději letět, protože jinak je dostupnost tohoto města z Prahy stejná pomalu jako Paříž a do Brna by takový olympionik zažil fascinující adrenalin – jízdu po D1. Jelikož to není dálnice, ale drncodrom, nechápu, jakým právem po mě jako řidiči požaduje stát platbu za dálniční známku. Je to asi stejná zvůle, jako televizní poplatky – poplatky za službu, kterou nekonzumuji…Nebo dostávám otřesnou kvalitu. Tato dopravní tepna, je tepnou, která je plná trombóz, a ty bývají velmi často smrtelné.

Myslím, že oba dva hochštapleři by měli srazit paty. Petera ať se snaží, aby mu dobře hrál Baníček a Bém, pokud nechce vypadnout z politiky, což by bylo nejlepší řešení, tak by si měl klást postupné cíle. Projít se tím hnusem v centru jeho města, tím hnusem, který je často to první, co turista spatří. Měl by se projet tramvajemi, které již konstantně páchnou močí, měl by prostě začít dělat v krásné, ale nemyté a vyžilé Praze pořádek. A pak snad někdy za 30 let by mohli jeho političtí potomci uvažovat třeba o té olympiádě. Jenže Bémovi v tom nevěřím – taxi už si v převleku zkusil a situace se nemění.

A na závěr - nikdy do Prahy nejezdím autem – nejsem šílenec. Pokud by mě nezabila ona pomyslná trombóza na pomyslné tepně, tak bych to auto neměl v Praze kam dát, až bych se po dvou hodinách v zácpách dostal od Chodova do kýžených Dejvic či Břevnova…

Bella Italia:)

Tak dneska trošku nevážně, při nedávném pobytu v Itálii jsem si pokaždé, když bylo něco špatně:), vzpomněl na zcela geniální flashovou animaci, která tento jižanský národ z mého pohledu než vystihuje:) No vzpomněl jsem si hodněkrát a vy si ji teď ji užívejte plnými doušky;)

ANKETA: Kdo bude dalším americkým prezidentem?

Priatelia a náruživý čitatelia, prinášame vám výsledky historicky prvej ankety na stránkach nášho blogu. Hlasovanie o tom, kdo podla vás vyhrá blížiace sa prezidentské voľby v Spojených štátoch malo dramatický priebeh, ale postupne sa jasne vyprofiloval váš/náš favorit. S prehľadom zvíťazil potenciálny demokratický kandidát Barack Obama, pred viac menej jasným republikánskym kandidátom Johnom McCainom.

Komentovať hlasovanie mi neprísluší a svôj osobný tip takticky nevyzradím. Každopádne ale aj napriek odhadovanému politickému profilu návštevníkov týchto stránok ma výsledky neprekvapili - a to aj vzhľadom k tomu, že sme sa šalamúnsky pýtali na to koho tipujete, že vyhrá a nie na to, koho by ste sami volili :)

K téme volieb amerického prezidenta sa určite ešte v niektorých ďalších článkoch vrátime, avšak aktuálne nastal čas posunúť sa ďalej. Preto s vyhlásením výsledkov ukončenej ankety vyhlasujeme novú, ktorá sa týka ďalšej dôležitej a navýsosť aktuálnej témy - čínskej letnej olympiády. Zaujíma nás váš odhad toho, ktorá krajina bude v medailovom zisku najúspešnejšia. Favoriti sú jasný - Čína sa asi za každú cenu bude snažiť na domácej pôde dominovať, Američania ale svoju kožu lacno nepredajú a s Rusmi sa tiež musí počítať. Alebo že by prekvapila úplne iná krajina??

S touto anketou je spojená aj jedna veľmi pikantna osobná stávka, takže ja budem výsledky sledovať veľmi pozorne :D (podrobnosti na nejakom neverejnom fóre...)

Transatlantické spoločenstvo a bezpečnostné výzvy v 21. storočí

Konečne to máme za sebou! Akcia, na ktorú sa celý IIPS pripravoval už od začiatku roka. Konferencia, ktorá svojim významom presahuje miestnu politologickú komunitu a dokonca si trúfam povedať, že i hranice ČR ako takej. Kvalitou obsadenia a náročnosťou príprav o dve triedy lepšia, než ostatné akcie z našej dielne.

Nedá mi, aby som sa nepodelil o pár postrehov a čerstvých dojmov. Nebudem pritom hovoriť o obsahu príspevkov – krátke zhrnutie bude v dohľadnej dobe dostupné na našich webových stránkach a na stránkach serveru natuaktual.cz, kde je aj zaujímavý rozhovor s J. D. Crouchom II., bývalým poradcom amerického prezidenta a poradcom ministra obrady pre raketovú bezpečnosť, ktorý na konferencii vystúpil.

Zameriam sa skôr na pár detailov zo zákulisia. V prvom rade musím podotknúť, že zorganizovať konferenciu mimo miesto pôsobiska kladie na organizátorov niekoľkokrát väčšie nároky po logistickej stránke. Našťastie účastníci nemali žiadne nesplniteľné požiadavky, takže o to ľahšiu úlohu sme mali. Aj tak ale zarazí, keď renomovaný hotel na najvyššej úrovni u troch hostí zamení meno s priezviskom a navyše u jedného hosťa svojvoľne zruší rezerváciu. Asi si ale musíme zvyknúť, že čím väčší a drahší hotel, tým väčšie komplikácie. :)

Zaujímavé bolo sledovať aj prácu Ministerstva zahraničných vecí, ktoré pre konferenciu poskytlo skvelé reprezentatívne priestory (v ktorých bola mimochodom rozpustená Varšavská zmluva, čo malo vzhľadom k téme konferencie špeciálny význam). Musím oceniť profesionálny prístup MZV. Aj napriek niekoľkým drobným incidentom (napr. v súvislosti s pravidlom, že žiaden návštevník by sa v budove MZV nemal pohybovať bez sprievodcu) išlo o bezproblémovú spoluprácu.

Keďže samotný minister mal nad celou akciou (spolu s rektorom Masarykovej univerzity) záštitu, plánovalo sa, že na úvod konferencie prednesie otváraciu reč. Ako to ale u najvyšších štátnych predstaviteľov býva, ich program sa mení každú minútu. Jeho viac než primeraným náhradníkom za MZV tak bol prvý námestník Tomáš Pojar. Osobne to vnímam ako pozitívnu zmenu pretože a) Pojar je známi svojou priamočiarosťou a otvorenosťou, čo dalo jeho vystúpeniu náležitý šmrnc a b) zostal prítomný celý prvý blok, takže sa mohol aktívne zapojiť aj do diskusie a tým ju obohatiť.

Program konferencie sme nechávali tlačiť u subdodávateľa, takže sme jeho finálnu verziu museli dodať v patričným časovom predstihu. Preto je mimoriadne cenné, že okrem ministra k žiadnej zmene programu nedošlo a všetci prednášajúci sa skutočne dostavili. Otázne to bolo hlavne u Frasera Camerona, riaditeľa EU-Russia Centre, ktorý pár dní pred konferenciou musel svoj program upraviť, ale nakoniec našiel minimálne priestor na to, aby priletel večer pred konferenciou a po svojom príspevku zase smeroval späť. Takéto cestovanie na otočku mu na nálade nepridalo, ale myslím, že to bolo lepšie riešenie, ako keby sme jeho príspevok museli zrušiť.

Celkovo možno hodnotiť konferenciu ako veľmi úspešnú. V závere sa samozrejme musím poďakovať všetkým, ktorý sa svojim úsilím pričinili o jej hladký priebeh. Bez ich vkladu by mohla prebehnúť iba ťažko! Teším sa na ďalšie podobné akcie...