středa 30. července 2008
Lisabon z Prahy do Brna
čtvrtek 24. července 2008
Ria, ria, Austrohungaria:)
Karadžič na cestě do Haagu
Zadržení Karadžiče bylo pro mnohé překvapující, protože v posledních letech se výzvy představitelů Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii (ICTY) soustřeďovaly především na zatčení Ratka Mladiče podporujíc tak legendy o údajné nabídce imunity Karadžičovi za jeho podporu Daytonu Richardem Holbrookem. Ironií osudu je také, že k vydání Karadžiče dojde zřejmě v době, kdy je ve vládě Srbská socialistická strana založená Slobodanem Miloševičem.
Karadžičovo zadržení představuje pro ICTY na jednu stranu velkou podporu legitimity a splnění jeho historického poslání, na druhou stranu je to prokletí pro instituci, která nestíhá. Jeho původní mandát včetně financování byl stanoven na rok 2009, respektive 2010 včetně odvolacích řízení. Podle posledních zpráv sám tribunál odhadoval, že toto vymezení minimálně o rok překročí (podobně jako tribunál pro Rwandu), tyto odhady nicméně ještě nepočítaly se zadržením Karadžiče. Jakkoli se jeho proces neprotáhne na pět let, podobně jako Miloševičův (minimálně pro to, že ICTY od té doby zapracoval na svém zefektivňování + jeho znalost jugoslávských událostí pokročila, čili není třeba prokazovat vše od začátku), zároveň nelze odhadovat proces kratší než rok a půl na první instanci. Nemluvě o tom, že se předpokládá, že budou v nejbliží době lapeni poslední dva prchající - Mladič a Hadžič.
Řešením by sice bylo převést proces na vnitrostátní úroveň, k čemuž už dnes hojně dochází (aktuálně bylo postoupeno 13 obviněných k bosenskému, chovratskému a srbskému soudu), tento krok ale nepřichází v úvahu v případě jednoho z hlavních podezřelých. Vyjadřovali se tak jak představitelé ICTY, tak by to bylo problematické z pohledu jeho procesních pravidel. Oběma dočasným tribunálům proto nezbude, než přesvědčit Radu bezpečnosti o prodloužení svých mandátů a zároveň vystupňovat úsilí v dohledání posledních prchajících podezřelých (zde si naštěstí minimálně kvantitativně stojí ICTY lépe oproti rwandskému tribunálu, kterému momentálně chybí 13 obviněných). V tomto se naštěstí může spolehnout na Evropskou unii, jejíž podmiňování přístupových rozhovorů spoluprací s tribunálem určitě přispělo k polapení Karadžiče a dalších před ním.
S Karadžičem za mřížemi bude určitě odůvodnění dalšího financování ICTY daleko přesvědčivější než bez něho. Čímž se uzavírá dilema tribunálu předestřené dříve, zda představuje Karadžič vítanou podporu nebo nečekanou přítěž. Představuje sice kouli u nohy tribunálu, zároveň je ale součástí řešení problému, který sám vytvořil.
středa 23. července 2008
Sobotka (ne)odpovídá
Diskuse kolem ratifikace Lisabonské smlouvy je obrovská hlavně po irském referendu. Pokud si je 27 zemí v EU rovnoprávných, tak irské ne má stejnou hodnotu jako francouzské a nizozemské. V tomto okamžiku je dle většiny evropských politiků dán prostor na stanovisko Irů a není možné znevažovat rozhodnutí občanů této země. Český Senát zaslal tuto smlouvu k posouzení na Ústavní soud, abychom zjistili, jak dalece je nebo není v rozporu s naší Ústavou, a proto je ratifikace v ČR v této chvíli přerušena."
úterý 22. července 2008
Džíny nebo Maroko
pondělí 21. července 2008
Život s Deklarací
čtvrtek 17. července 2008
Organizácia pre bezpečnosť a spoluprácu v Európe (OBSE) na dotyk
Je principiálne prínosné, keď majú študenti možnosť dotknúť sa praxe v obore svojho štúdia. Takúto možnosť poskytla aj Organizácia pre bezpečnosť a spoluprácu v Európe. Po vzore iných medzinárodných organizácií (OSN, EU apod.) sa z iniciatívy holandskej veľvyslankyne rozhodla usporiadať prvý ročník vlastného modelu. Nás teší, že za ČR mali tú česť akcie sa zúčastniť traja naši študenti. Nedá mi, aby som sa nepodelil o pár čerstvých dojmov.
Model OSCE prebehol v dňoch 4. až 8. júla v sídle organizácie vo Viedni. Zmyslom bolo na hypotetických scenároch v troch dimenziách demonštrovať reálne jednania a riešenie krízových situácií, ktorým sa OBSE venuje. V rámci sprievodných akcií sa uskutočnili stretnutia s veľvyslancami, expertmi OBSE, odborné semináre a workshopy. Svojich študentských zástupcov mohol vyslať každý členský štát a túto možnosť využilo približne 30 z nich. Aby sa predišlo napätiu, spôsobenému horlivou obhajobou vlastných záujmov, bolo rozumne rozhodnuté, že študenti budú reprezentovať náhodne vylosovanú krajinu.
Českým študentom pripadla úloha reprezentovať Lichtenštajnsko, čo bola celkom paradoxná situácia. Lichtenštajnsko totiž na pôde OBSE pravidelne vznáša námietky voči znárodneniu majetku svojich občanov po druhej svetovej vojne a dokonca odmieta ČR diplomaticky uznať :) Zároveň sa jedná o krajinu, ktorá vzhľadom k svojmu postaveniu v medzinárodnom systéme, neprejavuje nejaké zásadnejšie ambície v rozhodovacom procese obdobných organizácií.
Napriek tomu musím výrazne oceniť snahu študentov kvalitne sa pripraviť. Využili nielen materiály, ktoré boli distribuované organizátormi, ale aj Archív OBSE v Prahe a s niektorými otázkami sa neváhali obrátiť priamo na diplomatické zastúpenie Lichtenštajnska vo Viedni (tento záujem bol náležite ocenený pozvaním na veľmi príjemnú neformálnu večeru).
Celkovo hodnotím celú akciu veľmi pozitívne. Je treba uznať, že organizátorom sa podarilo nasimulovať veľmi reálne podmienky - a to vrátane niektorých vskutku nudných aspektov :) Bolo skvelé pár dní sa pohybovať vo viedenskej diplomatickej komunite, sledovať dianie na pôde OBSE (sedieť a jednať v Hofburgu malo špeciálnu atmosféru), stretávať zaujímavých ľudí, diskutovať aktuálne problémy medzinárodných vzťahov (napr. ako Rusko nenápadne podkopáva aktivity OBSE v oblasti ľudských práv a celkovo limituje jej akcieschopnosť apod.).
Takže záverom, vďaka organizátorom za perfektne pripravený pilotný ročník, vďaka českej misií za sprostredkovanie účasti a pomoc pri príprave. Verím, že to bol perfektný základ, na ktorom sa bude dať vybudovať zaujímavá a pre študentov prínosná tradícia. No a ak sa v budúcnosti bude konať niečo ako „národné“ kolo modelu, IIPS, resp. MU pri tom určite nebudú chýbať. ;)
Podrobnejšie k priebehu akcie viď napr. web IIPS.
středa 16. července 2008
Trocha hnoje z české kotliny
Obama vs. McCain
Jak vypadá současný souboj prezidentských kandidátů Demokratické a Republikánské strany v USA? Podle jedné interpretace spočíval Obamův dosavadní úspěch nad Hillary Clintonovou v jeho svěžím projevu, charisma a především v chybě Clintonové při jejím posunu doleva. Clintonová, velká favoritka demokratických primárek, prý při pohledu na rostoucí preference Obamy posunula svoji kampaň příliš doleva, aby mohla bojovat s Obamou o levicovější demokraty (např. z protiválečných hnutí jako MoveOn.org). Při tomto posunu se však názory obou kandidátů shodovaly do té míry, že již nerozhodovaly konkrétní politické koncepty, ale spíše charisma a svěží vystupování.
V tomto směru pak čerstvý Obama Clintonovou jasně porazil a po její porážce svoji vlastní kampaň posunul zpět do středu, aby mohl bojovat o větší skupiny voličů. Podobně prý bude vypadat i strategie Obamy proti McCainovi. Snažit se vyhnout přímým střetům vyžadující odborný přehled a politické zkušenosti, a lákání voličů spíše na svůj svěží vzhled a schopnost přesvědčit.
V současnosti probíhá posun Obamy do středu v národním měřítku a konzervativci tak mají příležitost poukazovat na některé změny či posuny v jeho vyjádřeních. Charles Krauthammer se ve svých sloupcích pro The Washington Post (zde a zde) podivuje nad schopností Obamy měnit své postoje k šíři témat, jako je veřejné financování volebních kampaní, organizaci NAFTA, imunitu telekomunikačních společností po 11. září či bezpodmínečné rozhovory s íránským prezidentem Mahmúdem Ahmadínedžádem. A na co tedy zbývá změnit názor ještě? Přece na Irák.
Barack Obama dříve prezentoval poměrně jasný plán nazvaný „Bringing Our Troops Home“, který stále visí na jeho webu:
Obama will immediately begin to remove our troops from Iraq. He will remove one to two combat brigades each month, and have all of our combat brigades out of Iraq within 16 months.
Nedávno Obamovi poradci připustili změnu v rámci tohoto plánu a před několika dny změnu ohlásil i Obama, například v rozhovoru pro web Millitary Times, kde prohlásil, že konkrétní strategii přizpůsobí realitě "bojiště". William Kristol se pak v reakci na toto prohlášení v rámci blogu časopisu The Weekly Standard mohl podivovat nad kostrbatým představením této změny a web Politico celou anabázi „názoru“ pečlivě popsal. Krauthammmer pak napsal, že když už mají demokraté výhodu v rámci ekonomických témat, zahraničněpolitické přibližování Obamy ke středu bylo jen otázkou času.
Editorial na webu The Washington Post však změnu Obamova dřívějšího nerealistického plánu stažení amerických vojsk z Iráku přivítal a označil jej za nutnost:
…he won't pursue his 16-month timetable without regard to the consequences in Iraq or the counsel of U.S. commanders. As we see it, that's a modest but real step toward a responsible position on a conflict that, like it or not, involves vital U.S. interests.
Podobně se k záležitosti staví například i The Economist, který ovšem varoval před příliš oportunním "flip-floppingem"... Nejnověji se však Obama nechal slyšet, že u svého 16ti měsíčního plánu stejně zůstane, a to i přes to, že do Iráku odjíždí až příští týden...
Demokraté to s Irákem vlastně také nemají lehké. Jejich předčasné vyhlášení porážky jim příliš nepomohlo a skrze Obamovo vyvažování levicových a středových voličů se může zdát, že vlastně žádnou představu o zahraniční politice nemá. Ostatně, to v USA není vůbec výjimkou, když dřívější guvernéři jako Reagan, Clinton či Bush ml. do úřadu nastupovali téměř bez mezinárodněpolitických znalostí...
Ovšem volby nejsou jen o názorech kandidátů, ale do značné míry o správně nastavené kampani. I zde nejspíš Obama tahá za delší konec provazu. Slovy Williama Kristola z jeho sloupku pro NYT:
McCain has been a major figure in American public life for quite a while. And yet his campaign has made him seem somehow smaller. Obama is a first-term senator with no legislative achievements to speak of. His campaign has helped him seem bigger, more presidential.
úterý 15. července 2008
Podivná Unie
pondělí 14. července 2008
ČR se moc nepředvedla
Barcelonu doporučuji!
středa 9. července 2008
Za tatíčka osvoboditele: vojenská dimenze prezidentských voleb v Zimbabwe
Míra použitého násilí však překročila i standardy obvyklé v této zemi v posledním desetiletí; poprvé byly například k rozehnání demonstrace použity kalašnikovy, atd. Odhlédneme-li od aureoly „tatíčka osvoboditele“ od koloniální nadvlády (která zvláště na venkově má stále svoji váhu), je čím dál zřejmější, že Mugabe již staví svou moc pouze na hrozbě a samotném použití síly.
Média v posledních týdnech dokonce hovoří o tom, že Mugabe se dostal do područí silových složek a nadále již nekontroluje moc v zemi. Hlavním orgánem, který má nyní konečné slovo, je údajně tzv. Joint Operation Command, tedy jakási skrytá vládnoucí klika, složená z armádní a policejní generality, významných pracovníků ministerstva vnitra, ředitelů věznic a vůdců vládnoucí strany Zanu-PF. Situace je o to zamotanější, že Zanu-PF již nemá většinu míst v parlamentu, ale díky prezidentskému charakteru zimbabwského režimu stále udržuje svůj vliv prostřednictvím Mugabeho. Jaký je tedy Mugabeho vztah k silovým složkám v zemi?
Klíč k odhalení této vazby spočívá v pohnuté minulosti jihoafrického státu. Mnoho vysokých důstojníků sloužilo již v osvobozeneckých jednotkách Zanu-PF, které bojovaly v 70. letech proti rasistickému režimu Iana Smithe – a jejichž vrchním velitelem byl právě Mugabe. Loajalita získaná za časů odboje se nevytrácí příliš lehce, zvláště když po získání nezávislosti byly mezi tyto bojovníky rozděleny vedoucí funkce v nové armádě státu Zimbabwe.
Zanu-PF však nebyla jedinou odbojovou organizací; o moc v zemi se rovněž ucházela konkurenční formace Joshuy Nkoma, složená především z etnické menšiny Ndebele. V ní cítil Mugabe oprávněně největší konkurenci své vlastní vládě a etniku Šona, jehož členové tvořili jádro Zanu-PF.
Když se země ocitla v 90. letech v ekonomické krizi (zapříčiněné především nekompetentními Mugabeho kroky, vyhnáním bílých farmářů – ekonomické opory země – a přerozdělením jejich majetku mezi bývalé spolubojovníky, kteří ovšem neměli znalosti potřebné k vedení takových latifundií) a hlas opozice začal sílit, rozhodl se Mugabe pro vojenské řešení. Slovo gukurahundi znamená v jazyce šona očistné deště, které odplavují z polí nečistotu po předchozí úrodě a připravují jej na další sezónu. Mugabe se rozhodl provést gukurahundi na kmeni Ndebele, jehož vůdce Nkomo byl hlavním rivalem v boji o prezidentské místo. Etnických čistek se účastnili titíž lidé, kteří předtím bojovali v koloniálních válkách. Tentokrát se však jednalo o zločin, jehož potrestání by se museli obávat v případě, že by se prezidentem stal kdokoli jiný.
Tato vazba se ukázala nejpatrnější v roce 2002, kdy Mugabe údajně uvažoval, že v dalším volebním období již nebude kandidovat, nicméně nejvyšší armádní důstojníci jej nakonec přesvědčili k pokračování kariéry. Dobře věděli, že na setrvání Mugabeho závisí také jejich svoboda a uchování majetku, získaného za jeho vlády. Nelze se tedy divit, že i v březnu 2007, kdy se již země propadla hluboko do propasti ekonomické recese, hyperinflace a dysfunkce základních sociálních funkcí, generálmajor Martin Chedondo veřejně vyhlásil, že každý voják musí bránit Mugabeho „principy obrany revoluce“. To jinými slovy znamená vyslovit se ve volbách pro Mugabeho, jinak bude propuštěn z armádních služeb. „Vojáci nejsou apolitičtí; pouze žoldnéři jsou apolitičtí. Musíme stát za svým nejvyšším velitelem a podporovat ho.“
Jednota armády však nemusí být tak neotřesitelná, jak se na první pohled zdá – a příčinou je opět ekonomický propad země. Přestože vojenské a policejní síly jsou oporou Mugabeho režimu, i na jejich životním standardu je tragický stav země znát. Především řadoví vojáci přišli o značnou část výhod; někteří z nich byli dokonce propuštěni z kasáren, jelikož stát neměl prostředky na to, aby je šatil a živil. O pravidelném vyplácení žoldu nemluvě. Jak dlouho mohou uchovat loajalitu vůči svému prezidentovi?
Vojenská síla Zimbabwe je navíc dosti pochybná už od roku 1999, kdy se Mugabe rozhodl zúčastnit války o přírodní zdroje v sousední Demokratické republice Kongo. V tzv. „africké světové válce“ se zimbabwské jednotky prezentovaly masivní dezercí a absolutní neochotou k přímým vojenským střetům; naproti tomu velmi patrné bylo jejich zapojení do ilegálního obchodu s nerostnými surovinami, na něž je východní Kongo až nebezpečně bohaté. Přestože zejména důstojníci nebyli na této ofenzívě nijak majetkově škodní, obecně se v armádě tento Mugabeho příkaz nesetkal s nadšeným souhlasem a u mnohých s jasným odporem. I to může hrát v současném chápání zimbabwské armády značnou roli.
Mugabe si jako zkušený politik uvědomuje vratkost své podpory a snaží se na oficiální armádu nespoléhat příliš. Zejména z toho důvodu založil už v 90. letech také neoficiální ozbrojené jednotky zvané „Green Bombers“, složené z aktivistické mládeže a vykonávající úkoly, které není možné svěřit oficiální armádě. Jednak jde o mise, za něž by byl Mugabe jako vrchní velitel ozbrojených sil souzen před mezinárodním tribunálem (zatímco nad neoficiálními jednotkami si může mýt ruce a prohlašovat, že nad jejich činností nemá kontrolu), jednak příliš kontroverzní akce, jež by mohly ohrozit armádní loajalitu. Proto se vypalování vesnic před volbami stalo doménou ozbrojených aktivistů, kteří namísto vojenských uniforem nosí trička Zanu-PF. Značný vliv si udržuje také sbor válečných veteránů, který patří v udržování prezidenta Mugabeho k nejaktivnějším; podle některých zpráv teror před druhým kolem voleb nebyl orchestrován ani tak oficiální armádou, jako spíš právě tímto spolkem bývalých vojáků, dodnes se obávajících trestu za válečné zločiny v 90. letech.
Je tedy Mugabe definitivně loutkou v područí armádních důstojníků? Podle mého názoru nikoli. Jeho zkušenosti s politickým životem (nádherně patrné ve způsobu argumentace vůči lidu, kdy hospodářský propad země svádí na ekonomické sankce Spojených států amerických, OSN a obecně západních mocností – přestože se jedná víceméně o obstavení účtů a podnikatelských aktivit jeho rodiny a spolupracovníků) z něj činí dosti cennou figuru, s níž není jednoduché manipulovat. Kromě toho je vztah prospěšnosti vzájemný; Mugabe potřebuje svou armádu, stejně jako armádní důstojníci potřebují svého prezidenta, za jehož vlády nabyli nevídaného majetku a nemusejí se obávat jeho ztráty či soudního stíhání.
úterý 8. července 2008
G8, EU a boj se změnami klimatu
Japonsko, Kanada a EU makají, zatímco
Francie s Ruskem se smějí.
(viz photo)
sobota 5. července 2008
Irské NE - proč a jak
Ne tábor: Sinn Fein, Libertas, pacifisté, protipotratové skupiny, antiglobalizační aktivisté.
Smlouva Pro Proti Účast (v %)
JEA 70 30 44
Maastricht 69 31 57
Amsterdam 62 38 56
Nice I 46 54 35
Nice II 63 37 50
Lisabon 47 53 53
pátek 4. července 2008
Velký úspěch kolumbijské armády
středa 2. července 2008
Lisabonské trampoty
Řekne Lech Nie?
Zlámalová dále uvádí, že "aktivistická ratifikace by nic nepřinesla. Jen bychom se připravili o výhodnou vyjednávací pozici". Co to znamená aktivistická ratifikace?? Smlouvu jsme podepsali, je zcela normální, že bychom měli ratifikovat, výrazu "aktivistická ratifikace" skutečně nerozumím. Aktivistické mohly snad být země, které ratifikovaly první nebo Velká Británie po irském referendu, ale my? Navíc když Lisabon dříme v Brně? A že bychom se připravili o lepší vyjednávací pozici? Vyjednávat jsme měli během přípravy smlouvy, nikoliv nyní ex post (tady si nechci vystřílet prach, který mám připraven na večer). Navíc pochybuji, že vyjednáme pro nás něco extra lepšího, než existuje nyní. Co by to vlastně mělo také být? Má snad ČR stanovenu sadu svých preferencí?
"Evropa je slabá, protože marní čas ve svých vlastních problémech, jako je Lisabon." Zde se autorka ztrácí v kruhu - když se EU snaží překonat svou slabost novou smlouvou, tak marní čas. Jak tedy učinit Evropu silnější, když je jasné, že rozdílné národní zájmy tu byly a budou a zůstává zejména otázkou, jak je dát dohromady, případně utlumit jejich negativní vlivy? Chceme-li skutečně, aby EU byla silnější, pak asi jen novou smlouvou.
"Každý si hraje vlastní hru s Moskvou a bezprostředně ohrožuje ostatní. Nemá recept, jak se bránit proti terorismu ani zločinným režimům. Lisabon žádnou z těchto civilizačních hrozeb neřeší. Ani konec práva veta, ani sociální charta, které jsou pilíři smlouvy, nezaručí, že se Evropa dohodne snáz." V nastíněných otázkách ale přece právo veta nekončí! Dále - copak smlouva má stanovovat recepty? Nikoliv, smlouva má nastavit strukturu, která by byla schopna tyto recepty přijímat a aplikovat. Mimochodem, obecně samozřejmě platí, že pokud se zruší právo veta, dohoda je mnohem snazší. A výstřel se "sociální chartou" je jak opsaný z řinčivé kuchařky ODS. Zaprvé, žádná sociální charta neexistuje; zadruhé, i kdyby existovala, tak by nebyla v současné době pilířem; a zatřetí - zkuste si porovnat Chartu základních práv EU s českou Listinou základních práv a svobod. My křičíme, jak je EU sociální, a přitom náš Ústavní soud nenechá v Evropě obvyklých pár dní nemoci bez náhrady. My, co máme ústavně zakotvenou bezplatnou zdravotní péči, budeme Evropě vyčítat její sociálnost...