Krize hraje pro Lisabon

V souvislosti s dnešním rozhodnutím německého ústavního soudu bude veškerá pozornost Evropy na podzim upřena na Irsko. Opakované referendum však pravděpodobně drama nenabídne, a to hned z několika důvodů.
Prvním z nich je příslib Declana Ganleyho, že po naprostém neúspěchu Libertas nejen jako celoevropské platformy působící ve více státech, ale především v domácím Irsku, kde nezískala ani křeslo, nebude dál brojit proti Lisabonské smlouvě. Určitě se najde několik subjektů, které povedou protievropskou kampaň, mezi jinými například Sinn Féin, ale Ganley byl před prvním referendem vidět nejvíce, jeho kampaň měla dostatečný důraz i rozsah. Bez něj odpůrci přicházejí o svoji vlajkovou loď a budou to mít těžké.
Druhým důvodem jsou záruky, které Irové získali na poslední Evropské radě, jakkoliv je osobně chápu jako důvod podružný a z těch, které tu budou jmenovány, nejméně důležitý. Záleží na schopnosti vlády doma tento "úspěch" prodat jako vítězství irské suverenity, přesto však tento ústupek má pro běžného Ira jen omezenou cenu.
Hlavním důvodem narůstající popularity smlouvy, které již Irové jednou řekli ne (nyní je 53% pro, 28% proti a zbytek nerozhodnut, přičemž podpora stále roste) je to, že si Irové uvědomili, jaká je pozice jejich ostrůvku ve světě bez členství v Evropské unii. Možné "islandizaci" Irska (podle posledních odhadů MMF země ztratí mezi lety 2008 a 2011 13,5% HDP) je možno se bránit jen a pouze za pomoci EU, respektove jako její součást. Zejména starší generace začínají vzpomínat na časy nedávno minulé, kdy bylo Irsko jednou z nejzaostalejších zemí EU. Unie sama o sobě nebyla samospasitelná, Irové dobře vsadili na zahraniční investice, ve kterých jim pomohlo anglofonní prostředí, přesto však například regionální politika významnou měrou přispěla ke vzniku "irského tygra".
Více než čtyři pětiny Irů v nedávném průzkumu odpověděly, že Irsku je lépe v EU než mimo ni. Pro jejich chápání se jako součásti EU měla ekonomická krize zásadní roli. Minimálně do podzimu se nedá očekávat obrat ekonomiky k lepšímu, spíše naopak. A proto se nedá očekávat, že by Lisabon v Irsku propadl podruhé. Pokud někdo vůbec vypíše kurz, asi si vsadím;)

Stephen M. Walt o rodičovství

... a nezůstalo jen u paralel mezinárodních vztahů s těmi milostnými, ale jak Walt na den sv. Valentýna slíbil, tak udělal. V jednom ze svých posledních postů v den svátku všech otců Walt sepsal svůj prakticky ověřený pohled na výchovu dětí z hlediska teorie mezinárodních vztahů. Zde jen pár mouder:

• When parents have one child, the balance of power is in their favor. … But if you have a second child the dynamics shift. … And once the kids are mobile, you learn about another key IR concept: the window of opportunity.
• Moreover, once your children learn to overcome sibling rivalry and form alliances (e.g., by backing each other's alibis), your problems get even more complicated.
• Most of us love our children deeply, which puts real limits on the amount of punishment we are willing to inflict. Total war just isn't an option, and the ability to use force is limited, so we're stuck with coercive diplomacy.

Blízký východ, muslim Miká´íl Džeksn, Depešáci a ti další

O Jeho odchodu do království věčného popu informavala samozřejmě i blízkovýchodní média, třeba pro zajímavost Haarec, Al-Džazíra či Al-Arabíja. Asi si řeknete, že dávat Krále popu a jemu podobné pop-výtečníky a pop-výtečnice do souvislosti s Blízkým východem je trochu bizarní záležitost. Nemusí tomu ale tak být vždycky. Více na Blízkovýchodních stránkách MČ.

Rath vs Bendl

Strašný!!! Viz tu.

Upřete zrak do Karlsruhe!

Další díl dlouhotrvajícího příběhu ratifikace Lisabonské smlouvy se odehraje v německém Karlsruhe. Německý spolkový soud 30. června rozhodne o souladu novelizace evropského primárního práva s německou ústavou, a to na základě nesrovnatelně propracovanějšího podání, než se kterým se potýkal český ústavní soud.

Podle vícero náznaků máme očekávat velmi zajímavé rozhodnutí, což je formulka, do které se vleze ledacos. Osobně tipuji, že se dočkáme jakéhosi Maastricht II, tudíž že soudcové shledají, že Lisabonská smlouva není v rozporu se spolkovou ústavou, může tedy být záhy ratifikována, nicméně důrazně se dá najevo, že ústavní soud bude svědomitě hlídat, aby Evropská unie nepřekračovala jí svěřené kompetence.

Snad bych mohl naznačit, proč by mohl být nález "velmi zajímavý". Ústavní soudy mají v zásadě s evropským právem dvojí problém - Kompetenz-Kompetenz (viz Maastricht, ostatně viz i český ústavní soud ve věci Lisabonu) a základní práva. Němečtí soudcové a soudkyně se budou zabývat oběma tématy. Karlsruhe již v 80. letech v rozhodnutí Solange II uznalo, že úroveň ochrany práv je na srovnatelné úrovni s ochranou německou, takže by se mohlo zdát, že zde by se problém vyskytnout neměl, ochrana práv se asi v EU moc nezhoršila, jenže ... Jenže od té doby začala EU fušovat do věcí justice a vnitra, tedy problematiky dotýkající se již "závažnějších" zásahů do práv, a před pár lety vydal německý ústavní soud nález ve věci evropského zatýkacího rozkazu, z nějž vyplývá jistá obezřetnost vůči kvalitě ochrany práv v jiných členských státech. Navíc, Evropský soudní dvůr rozvířil jakž takž poklidné vody nálezem ve věci Mangold z listopadu 2005, jenž se stal předmětem zdrcující kritiky někdejšího německého prezidenta a předsedy ústavního soudu Romana Herzoga. Protože Mangold přišel jako předběžná otázka právě z Německa, ústavní soud se k němu (k němu přímo ne, spíše k limitům pro ESD) jistě rád vyjádří.

A poslední důvod, proč by rozhodnutí mohlo být zajímavé a proč příznivci Lisabonu hledí do Karlsruhe s obavami - role soudce zpravodaje vyšla na pána jménem Udo di Fabio, který původně působil na sociálním soudu, zabývá se náboženstvím a kulturou a šušká se, že z Lisabonské smlouvy není moc nadšen.

I přes tyto znejisťující skutečnosti si myslím, že německý ústavní soud, obdobně jako český, nakonec nevydrží evropský tlak a nebude chtít hrát roli blokující síly, do které se opře silná kritika mainstreamu. Šance na ústavní požehnání Lisabonu vidím na 70 ku 30.

Trochu iná študentská konferencia - CEU Graduate Conference 2009

V poslednom čase sa na Politica Mundi rozmohli odkazy na publikačné a iné odborné aktivity členov tohto blogu, a teda mi nedá sa neozvať predovšetkým s cieľom upozorniť na veľmi zaujímavú konferenciu organizovanú veľaváženou Central European University, ktorá sa konala v Budapešti 19. až 21. júna a jej cieľovou skupinou boli študenti magisterského a doktorandského štúdia.

Konferenciu organizujú doktorandi z CEU a zaujímavá je predovšetkým svojím formátom. Po elektronickom odovzdaní príspevku s predstihom približne dva týždne pred konferenciou nastane pridelenie akéhosi "oponenta" každému príspevku - každý aktívny účastník je teda zároveň oponent inému príspevku. Na samotnej akcii potom váš oponent približne 5 až 7 minút predstavuje váš príspevok a svoj názor naň, predovšetkým jeho slabé stránky, na čo máte možnosť zareagovať približne na ďalších 3 až 5 minút a ďalších 20 minút je venovaný diskusii nad vaším príspevkom.

Formát konferencie bol, podľa slov všetkých účastníkov, s ktorými som mala možnosť hovoriť, viac-menej anomáliou, a mnohí - aj tí konferenčne ostrieľanejší - neskrývali obavy, či sa dokážu potýkať s niekedy veľmi ostrou kritikou, ku ktorej navyše nebudú mať vopred prístup (urban legend tohto ročníka je, že v jednom z panelov oponent či vedúci panelu použil v rámci hodnotenia príspevkou aj výrazy ako bullshit, častá bola vraj aj kritika v štýle, že ako komentár do novín je text možno akceptovateľný, ale ako odborný text je daný príspevok absolútne mimo, bez akejkoľvek metodológie, hypotézy, cieľa výskumu, logickej štruktúry...).

Akokoľvek to znelo pred konferenciou hrozivo, nakoniec sa z nej - minimálne v paneli, ktorý som aktívne navštívila - stala veľmi príjemná a hlavne prínosná akcia. Jednak sa mi na text "Russia-Georgia War and Its Implications for EU Energy Security" dostalo zaujímavej a konštruktívnej kritiky a množstvo podnetov z diskusie, a jednak pre mňa ako študentku z FSS bola celkom nová skúsenosť obhajovať text v angličtine a snažiť sa reagovať na kritiku prakticky bez prípravy. Dobrá bola aj skúsenosť oponovať text o e-governmente a občianskej participácii a pokúšať sa o poskytnutie prínosnej spätnej väzby.

Z debaty s niektorými z ostatných účastníkov vyplynulo, že väčšina hodnotí konferenciu prevažne pozitívne, hoci sa objavili námietky hlavne k spôsobu priraďovania oponentov k jednotlivým paperom, kde nastávala aj situácia, že účastník oponoval niečo, o čom nikdy v živote nepočul, nerozumie tomu a nevie k tomu zaujať žiadne stanovisko (napríklad študentka z Ukrajiny s príspevkom o vzťahoch Ukrajiny a EU oponovala príspevok kompletne založený na štatistických metódach a podobne).

Konferencia trvala tri dni, zahŕňala skutočne široké spektrum tém od ekonomických, cez politologické a MV, a prakticky reflektovala zameranie CEU samotnej. V sociálnych vedách bolo najviac kritiky venovanej metodológii paperov, na ktorú je na CEU podľa tamojších študentov politológie kladený veľký dôraz. Z MU sa okrem mňa zúčastnila doktorandka Monika Jamborová z Ekonomicko-správnej fakulty, inak sme kolegov z českých (ani slovenských) vysokých škôl nenašli. Zastúpenie z európskych univerzít bolo skutočne široké, od domácej CEU cez Leiden, Cambridge, Kodaň a mnoho ďalších.

Keďže podľa všetkého ide o pravidelnú akciu, rozhodne by som ju chcela odporučiť každému, kto má záujem o detailnú kritiku prebiehajúceho výskumu alebo diplomky či paperu v procese prípravy. Sama som mala veľké problémy sa - najmä bezprostredne pred akciou - odhodlať trošku "vyjsť s kožou na trh" na akcii daného formátu, ale prínos tohto takpovediac debutu na zahraničnej konferencii bol obrovský.

Dúfam v záplavu študentov z FSS MU na CEU Grad Conf 2010 - možno budúci rok MU na CEU začnú registrovať a účastníci odtiaľto nebudú musieť nosiť menovky s názvom inštitúcie: Masaryk University Prague. :-)

Proti opakování referenda

Některé to možná překvapí, ale jsem proti opakování irského referenda o Lisabonské smlouvě. Domnívám se totiž, že z pohledu evropské integrace napáchá jednorázové řešení více škody než užitku. Něco jako na národní rovině ústavní zákon bez ústavního ducha o zkrácení volebního období Poslanecké sněmovny. Jsem spíše pro dlouhodobá řešení postavená na jasných principech, které se neotřesou při prvním negativním závanu a vidině okamžitého zisku.

Zaprvé, myslím, že Lisabonská smlouva nestojí za nedemokratické řešení typu opakování referenda. Lisabon byl jednou demokraticky odmítnut, což by nemělo změnit ani pár ujištění pro Iry. Nepřijetí Lisabonu navíc není pro EU taková katastrofa. Jak jsem již vícekrát avizoval, plně souhlasím s profesorem Fialou, který kritizuje Unii za nerespektování základních zásad politického cyklu - chybí věrohodná fáze evaluace, hned se hledá nové řešení, aniž by se pořádně otestoval stav současný. Stačí si přehrát roky velkých novelizací Římských smluv - 1987, 1993, 1999, 2003, euroústava, Lisabon - to je najednou dynamika! Mistry nových iniciativ jsou zejména Francouzi a ti, jak známo, mají v Unii velké slovo. Navíc evropské instituce trpí pocitem potřeby sebepotvrzování formou tvorby norem, z čehož také nejsem úplně nadšen. Líbil se mi český přístup k předsednictví - raději méně aktivit, ale pořádně, než stále něco začínat a nedělat to poctivě.

Teď k jádru - druhé irské referendum o Lisabonu s pár odpustky pro Iry výrazně problematizuje váhu a důvěryhodnost nejdůležitější fáze vyjednávání. Vytváří se další vstup pro ovlivnění konečného výsledku - máme špatné vyjednávací podmínky - nevadí, strčíme smlouvu lidem, s kampaní se moc nepřetrhneme, referendum skončí negativně, takže se nám otevírá prostor pro pokračování vydobývání ústupků jinými prostředky. Nerozhoduje se tedy čistě v relativně fér prostředí mezinárodního vyjednávání, kde samozřejmě hrají roli faktory jako velikost státu, délka členství, HDP atd., tudíž prostředí není úplně rovné, na druhé straně všichni členové sedmadvacítky disponují právem veta, které mohou kdykoliv uplatnit, takže se zabraňuje významným excesům a diktátu. Využívání dalšího kanálu ovlivňování ex post - například domácího referenda - již dost komplikovanou situaci dále znepřehledňuje. Domácí neschválení jednou mezinárodně dohodnutého vybočuje z rámce férové mezinárodní spolupráce - být neschopný vyjednavač a vydírat celek domácím problémem nepovažuji za nejšťastnější. Navíc, když už klade požadavky na změny jeden, bylo by divné, kdyby se nepřipojili další - k dosažení kompromisu totiž potřebujete ústupky, takže každý má něco, co mu úplně nevyhovuje a přál by si to pozměnit.

Zároveň je však potřeba promyslet mechanismus, jak se s problémem vypřádat do budoucna - ideální řešení pochopitelně je, aby se domácí problémy co nejtransparentněji odbyly již před vyjednáváním - stanovily by se ultra red lines, za které prostě jednotlivé státy nepůjdou (pokud by šly, domácí parlament či referendum by je mohly převálcovat) a dále se určily red lines, které by se sice překročit neměly, ale pokud se najde nějaký výhodný handl v rámci typických evropských balíkových jednání, pak lze přimhouřit oko. Ohledně těchto předem stanovených limitů by měla být vedena debata v parlamentu, s prezidentem a s veřejností, aby stát odjížděl na vyjednávání s jasnými mantinely. Když lidové hlasování, tak předem a o národních pozicích. Pochopitelně, jedná se o naviní sen...

Architekti Bushovy doktríny

Jak už psal Hubert, v posledních Mezinárodních vztazích (2/2009) mi vyšel text k neoconům a Bushově doktríně. Kritiku přivítám. Následuje abstrakt.

Stať se zabývá faktory vlivu, díky němuž neokonzervativní koncepty z devadesátých let 20. století zásadně ovlivnily americkou zahraničněpolitickou strategii administrativy George W. Bushe po 11. září 2001. Její autor nejdříve krátce představuje samotné hnutí neokonzervativců a jejich druhou generaci. Dále pomocí srovnání některých konceptů neokonzervativců z devadesátých let minulého století s předními dokumenty Bushovy administrativy poukazuje na vliv, který tyto koncepty získaly. Další část stati pak seznamuje čtenáře s faktory, které vliv neokonzervativců dokáží vysvětlit. K těmto faktorům patří dlouhodobý strukturální vývoj v rámci centrálních amerických institucí, specificky nastavený rozhodovací proces administrativy, manažerský styl prezidenta Bushe a v neposlední řadě též vliv událostí z 11. září 2001.

Publish or perish

Jak bylo zřejmé již z posledního publikačního okénka, na blogu Politica Mundi se můžete setkávat s osobními názory a postřehy autorů, kteří se velmi aktivně účastní na tuzemské odborné publikační scéně.

Mezinárodní vztahy 2/2009 jistou prominenci okruhu PM potvrzují.

Do nejprestižnější kolonky "Stati" přispěl Lukáš Hoder pojednáním o vlivu neokonzervativců na tvorbu zahraničněpolitické strategie George W. Bushe (Architekti Bushovy doktríny) a Tom Šmíd s Vladimírem "Voloďou" Vaďurou "Konzultací" s titulem Teoretické vymezení a konceptualizace fenoménu slabých a selhávajích států.

Petr Vilímek recenzoval knihu s názvem Úpadek amerického federalismu.

Za zmínku stojí i úspěch magisterské studentky FSS Kataríny Šipulové, jejíž článek o postkonfliktní konsolidaci a rekonciliaci ve Rwandě a Sierra Leone byl zařazen do kategorie Stati a můžete si jej přečíst tu.

Marek Čejka pravidelně publikuje v českých předních listech, zejména v přílohách pro náročnější čtenáře, text níže na blogu o íránských volbách jste si například mohli přečíst v dnešních Lidovkách.

Martin Hrabálek usilovně pracuje na dokončení kapitol o Venezuele a Kolumbii do své nové knihy.

Já jsem spolu s doc. Holzerem vypracoval kapitolu do publikace 60 Years of the UDHR in Europe týkající se "života" Všeobecné deklarace lidských práv v České republice. Kniha vyšla pod editorským vedením Markku Suksiho a Vinodha Jaichanda u známého právnického nakladatelství Intersentia. Za pouhých 79 euro můžete knihu koupit na této adrese, čímž zároveň přispějete na dobrou věc - všichni autoři se vzdali honorářů ve prospěch veřejného blaha.

"Báječná léta s Ahmadínežádem" aneb kam dále po íránských volbách?

Upřímně řečeno jsem byl tak jednoznačným vítězstvím Ahmadínežáda trochu překvapen, protože jsem předpokládal, že pokud zvítězí, tak to bude až v druhém kole, jako v minulých volbách. O regulérnosti některých aspektů voleb se dá určitě pochybovat, ale jako celek zřejmě skutečně zvítězil s přehledem on. Částečně to bude určitě díky státní propagandě, která byla vzhledem k jeho pozici daleko blíže jemu (dobře víme, jaký má televize vliv nejen na méně vzdělané vrstvy obyvatel), stejně tak jako tichá (nikoliv však bezmezné) podpora nejvyššího duchovního vůdce země Alího Chameneího. Dílem bude jeho silná podpora odpovídat i různým aspektům vnitřní politiky (Ahmadínežádova podpora venkova, jeho image skromnosti a lidovosti atd.), které odsud ze Západu nejsou tolik vidět, neboť zde je Ahmadínežádova politika často (a občas i trochu hystreicky) zjednodušována pouze na provokace vůči Západu, Izraeli a na lačnění po jaderném programu a zbraních.
Bez ohledu na demokratičnost rozhodnutí by si ale Íránci určitě zasloužili lepšího prezidenta. Třeba už jen proto, že když se s mnoha z nich setkáte a když navštívíte Írán, zjistíte, že jsou představy o této zemi - mj. právě třeba kvůli takovým politikům jako je Ahmadínežád - nespravedlivě negativní. Byla by to také dobrá konstelace ve prospěch všech - Íránu, Západu, Izraele i zbytku světa - když v americkém prezidentském křesle sedí konsensuálnější osobnost, tak kdyby zároveň i na důležitém politickém postu v Íránu byl otevřenější a vzdělanější politik. Ahmadínežádovo zvolení tak opět nahraje všem zastáncům konfrontačnější zahraniční politiky ("Vidíte co je to za zemi!? Oni si stejně neumí zvolit nikoho jiného než jaderného šílence a popírače holocaustu"), mj. třeba politickým jestřábům Netanjahuovi a Liebermanovi v izraelské vládě, kteří vidí nejlepší řešení napjatých vztahů s Íránem v preventivnímu úderu na jeho jaderná zařízení. Kam by ale také další blízkovýchodní válka mohla vést, můžeme vidět třeba za západními a východními hranicemi Íránu.Pozitivním aspektem íránských voleb je, že celkem zřetelně bylo po celém světě vidět, že v Íránu existuje výrazná opozice vůči Ahmadínežádově politice i vůči některým negativním aspektům teokratické republiky a že země není bezmezným "totáčem", jak to někdy informování o Íránu může vyvolávat. Pevně doufám, že volby přispěly k aktivizaci opozice, která teď bude nadále sílit a její vliv přinese v konečném důsledku pozitivní změny. Nejlepší by ale bylo, kdyby se na nejvyšší politicko-duchovní post v zemi dostal nějaký otevřenější ajatolláh, který by mohl více zkrotit prostořekého prezidenta a dát celému Íránu nový impuls. Na otázku "Kdy se tak stane?" lze ale odpovědět jen tak, jak říkají muslimští učenci: "Alláhu alam - Jen Bůh to ví nejlépe" (Originální příspěvek na Blízkovýchodních stránkách MČ).

Jak dopadnou íránské volby

S velkým napětím je očekáván výsledek prezidentských voleb v Íránu, kde se se současným prezidentem a jeho konfrontačním stylem střetnou další tři kadidáti - Mir-Hossein Músáví, Mehdí Karrúbí, and Mohsen Rézáí. Netřeba příliš zdůrazňovat, že případná Ahmadínežádova porážka by mohla přinést lepší vyhlídky na zlepšení vztahů a komunikace mezi Západem (hlavně USA) a Íránem. Velké naděje jsou vkládány hlavně do Músávího. Je určitě dobře, že íránské prezidentské volby probíhají za takového zájmu a že politický systém země funguje tak, že není zdaleka předem danou věcí, kdo bude vítězem voleb. Nelze ale zapomínat ani na to, že na špici íránské politické hierarchie nestojí prezident, ale teokratický vůdce rahbár ajatolláh Chameneí, reprezentant velmi konzervativní teokratické linie. Ani ten však nebude ve svém úřadu věčně a již delší dobu se s ohledem na jeho věk a hlavně zdravotní stav spekuluje, který ajatolláh ho na nejvyšším postu vystřídá. Více viz stránky BBC. (Originální příspěvek na Blízkovýchodních stránkách MČ)

Novinky na webu GP

Web Global Politics částečně proměnil své stránky. K výraznějším změnám došlo „uvnitř“ samotné struktury webu, a to v rámci redakčního systému. Tyto změny sice nejsou na první pohled vidět, ale pro samotné vedení časopisu jsou vcelku důležité. Došlo však i k menším změnám podoby webu. Ve spolupráci se Studentskou sekcí IIPS Brno jsme zavedli novou rubriku Zaměřeno na EU. Členové SS IIPS budou v rámci sérií krátkých textů představovat tématicky či jinak blízké otázky spojené s Evropskou unií. První série textů se zaměřuje na téma „evropského lidu“. Na web GP jsme také doplnili odkaz na Politica Mundi.

A především … na GP přibyly nové články – o Srí Lance, o mediálním prostředí v Rusku, o německé SPD či o humanitární intervenci.

Evropolební bída v Čechách

Kampaň k volbám do Evropského parlamentu ukázala naprostou vyprázdněnost evropského rozměru politického programu dvou největších politických stran. V naprosté většině byla jen rozcvičkou na podzimní předčasné volby a evropských témat se týkala jen okrajově. Přesto však poskytla určité indicie o stavu české politiky.
Nejprve se můžeme zastavit u ČSSD. Ta si přímo naběhla do sloganu ODS "Řešení místo strašení" a začala vyvolávat atmosféru strachu z návratu ODS. Hlavním heslem bylo "Zabraňte návratu ODS" a obsahem byl výčet "pekelných" věcí, které se stanou, pokud se občanští demokraté vrátí. Kam se nepíše, zřejmě zpět k moci, odkud je Paroubek sestřelil uprostřed předsednictví, čímž jasně definoval svůj postoj k evropskému rozměru politiky. Ve slovech kardinála Miloslava Vlka, dle kterého je "nezodpovědná" ČSSD nevolitelná v těchtzo volbách, je pak rozhodně něco pravdy.
Zatímco ČSSD pokračovala ve svých negativních kampaních (člověk se nikde edozví, co pozitivního by mohla nabídnout), heslem ODS by mohlo být "kandidát kandidátu vlkem" (tentokrát nikoliv Miloslavem). Několik níže postavených kandidátů se rozhodlo zaútočit na preference od voličů. Ředitel kabinetu předsedy Senátu Edvard Kožušník alespoň tématicky zrušením poplatků za televizi a rozhlas, ačkoliv toho v Evropském parlamentu těžko dosáhne. Zcela dadaisticky pak působí plakáty Andrei Češkové, jejíž jediné sdělení je "I love Andrea" (těší mě, že se má ráda, já se mám taky rád) a pak "Děkujeme za preferenční hlas pro Andreu". Obsah veškerý žádný, persona neznámá, uvidíme, kolik se jí podaří sebrat preferenčních hlasů. Zajímavá je i podpora od lídra kandidátky Jana Zahradila, který přiznal, že Češkovou nezná, ale podpořil ji, protože je žena. Že by ODS nebyla schopna nabídnout nějakou lepší ženskou alternativu se skoro až nechce věřit. Do tria viditelných "sběračů preferencí" lze zařadit i Jaroslava Zvěřinu. Ten už ostatně jednou dokázal, že ze zadních pozic zabojovat umí, tak proč by se mu to nemělo podařit opět.
Pochvalu naopak aspoň částečně zaslouží Ivo Strejček, který národu sděluje, že je euroskeptik. Alespoň lze předvídat, jak se bude v případě zvolení chovat a jako správný skeptik o preferenční hlasy neprosí. Přímo premiantem je pak Miroslav Ouzký, jehož plakát obsahuje hned několik témat, které hodlá do budoucna řešit, z nichž některé, jako je například energetická politika a životní prostředí, světe div se, mají skutečně evropský rozměr (škoda jen, že v posledních pěti letech nejvýše postavený Čech v EP prokazatelně pokulhával).
Sečteno a podtrženo, ani po pěti letech se v Česku naprostá většina kandidátů o evropský rozměr příliš nesnaží. Přesto je však naprostá bezobsažnost v případě ČSSD až zarážející a bratrovražedný boj v ODS dosti překvapivý a chtělo by se říci zatím bezprecednetní. Asi už se rozkřiklo, kolik že je v tom Epéčku peněz;)

P.S.: No nic, tak jsem se po delší době realizoval a honem odvolit, než mi tam zavřou:)

Obamův projev o Blízkém východě

Projev amerického prezidenta v Káhiře bude zřejmě patřit mezi ty jeho nejvýraznější. Obama nepromluvil v Káhiře nakonec v mešitě Al-Azhar, ale z auly Káhirské univerzity. Přestože byl projev poměrně dlouhý, rozvláčný nebyl ani v nejmenším a nevyhýbal se těm nejpalčivějším otázkám, mezi kterými určitě dominuje izraelsko-palestinský konflikt. Pěkné byly odkazy na sdílené hodnoty mezi muslimy, křesťany a Židy, citace z Koránu, Talmudu etc. Přesto mě tam trochu chyběla kritika saúdskoarabského režimu či odkaz na indicko-pákistánský konflikt. Když Obama kritizoval židovské osady, nebylo zcela jasné, jestli mluví o nich celkově, nebo jen kritizuje jejich rozšiřování. Jinak ale všechna čest. Výcuc z projevu s důrazem na izraelsko-palestinský konflikt můžete najít zde (Ha´arec), obecněji tady (BíBíSí) či česky třeba tu a tu. Zajímavý je též článek o současných izraelsko-amerických vztahů od Gideona Levyho z Ha´arecu. (Original text na Blízkovýchodních stránkách M.Č.)

Minařík: Co dál po vítězství nad tamilskými Tygry?

V květnu srílanský prezident Mahinda Rajapakse vyhlásil vítězství nad Tygry pro osvobození tamilského Ílamu. Paralelně k tomu vrchní velitel armády generál Fonseka oznámil nalezení těla mrtvého vůdce Tygrů Velupillaie Prabhakarana. Dle vládních srílanských úřadů byla země osvobozena, v ulicích Kolomba i ostatních částech zejména jižní Srílanky propukly oslavy. Slavili však převážně Sinhálci. Jaký vývoje lze očekávat v brzké budoucnosti a co by měla srílanská vláda udělat po vyřešení zdrojů konfliktu? Tento post aktuálně navazuje na text Srí Lanka – konflikt idejí a identit publikovaný v časopise Global Politics.

Vojenské vítězství z hlediska dlouhodobého nacionálně - náboženského konfliktu samo o sobě nic neznamená a poskytuje „pouze“ dobrou příležitost k politickému řešení. Způsob vojenského vítězství a vývoj krátce po jeho dosažení bohužel nedávají mnoho nadějí na to, že by srílanská vláda měla plán na dlouhodobé vyřešení situace. OSN odhaduje, že od ledna, kdy se rozhořely finální vojenské operace, bylo v konfliktu zabito kolem 8000 lidí. Poslední vojenské operace armády způsobily humanitární katastrofu na severovýchodě země a vyvolaly mohutnou kritiku ve světě, mimo jiné i kvůli zákazu vstupu žurnalistů a pracovníků nevládních organizací do klíčové oblasti. (Evropská unie v důsledku brutálního postupu srílanské armády pohrozila odejmutím preferenčního obchodního statutu GSP+ kvůli nedodržování lidských práv. Nedá se však říci, že by to nějak výrazně ovlivnilo situaci na ostrově.)

I po vojenském vítězství a po odlehnutí zájmu médií přetrvává na severovýchodě ostrova katastrofická situace, kdy na 300 000 lidí (odhad Human Rights Watch) žije vyhnáno ze svých domovů. Vláda přitom stále limituje přístup humanitárních pracovníků do oblasti. Řešení této humanitární krize představuje první a aktuální úkol srílanské vlády. Nestačí přitom zajistit lidem jen o něco lepší život než měli pod tamilskými Tygry – oblíbený to argument vládních představitelů obhajujících kvalitu svých „služeb“. Dlouhodobým úkolem je změna struktury státu a dominantních identit. Tamilové z velké části nevnímají srílanskou vládu za svoji, nevnímají vojenské vítězství za vítězství nad brutální teroristickou skupinou (pro ne zcela reprezentativní výběr zůstupců britské tamilské diaspory viz zde) Tamilové mají hlubokou nedůvěru ve srílanský stát a jeho ochotu a schopnost zajistit jim rovnoprávnost a bezpečí. Je úkolem vlády toto změnit. Vojenské vítězství nad tamilskými Tygry ztratí smysl, pakliže se nepodaří politicky porazit sinhálské nacionalisty a sinhálský nacionalismus v jeho současné podobě. K tomu by bylo potřeba v prvé řadě eliminovat rasu, jazyk a kasty z politického souboje a soustředit se na sociální a ekonomické faktory. Zásadním úkolem také je zajistit nezávislou justici a spravedlnost. Výborným začátkem k přesvědčení Tamilů o vůli vlády dosáhnout tohoto cíle by bylo nezávislé vyšetření vojenských operací a potrestání brutalit – na obou stranách. S ohledem na způsob vojenského vítězství se však toho sotva dočkáme.

Jak napovídá oficiální vládní server, srílanská vláda vnímá zahraniční kritiku humanitární situace jejích obyvatel jako negativní zásah do své suverenity. Ne jako výzvu jejich situaci zlepšit. Arogance vládních představitelů nedává mnoho nadějí, že by byli ochotni dobrovolně přistoupit k ústupkům a zajistit lepší postavení Tamilů. Před srílanskou vládou a Srí Lankou jako celkem stojí více než náročný úkol a není vůbec jisté, že se podaří cíle - dlouhodobého míru na ostrově - dosáhnout. Předvídání budoucnosti nemá smysl – vyhlídky však nejsou příliš nadějné.

David Minařík vystudoval mezinárodní vztahy a evropská studia na Masarykově univerzitě. V současné době je doktorským studentem politologie na Univerzitě ve Vídni a redaktorem Global Politics.

W.

Očekávání sice nebyla přehnaná (viz zde), ale film „W.“ o cestě George Walkera Bushe do úřadu prezidenta USA a o jeho rozhodování nad otázkami války v Iráku či zacházení s teroristy je ve srovnání s předchozími „prezidentskými“ filmy Olivera Stonea zklamáním. Filmy „JFK“ či „Nixon“ patřily k tomu lepšímu na daná témata a s tímto srovnáním se tak film „W.“ dočkal řady negativních recenzí (např. zde, zde a zde).

Film byl natočen v rekordně krátkém čase a také tak působí – spíše jako fraškovitý seriál z produkce HBO. Film vypadá až dokumentárně, ovšem pro lidi bez zájmu o politiku bude trochu nesrozumitelný a nudný a pro zájemce o mezinárodní vztahy nepřinese moc nového. Některé části filmu jsou sice zajímavé (iniciační večírek pro nováčky na Yale nebo přerod Bushe alkoholika v obrozeného křesťana), ovšem mnohé scény a některé herecké výkony působí jako fraška (imperiální řeč Dicka Cheneyho o ovládnutí Blízkého východu nebo celá Condoleezza Rice) a některé důležité okamžiky Bushova prezidentství chybí úplně (přepočet hlasů po volbách v roce 2000 nebo 11. září). Scénář napsal Stanley Weiser, scénárista Stoneova snímku „Wall Street“ a hlavní dějová linka je tak podobná. Jedná se o střet Bushe st. a „juniora“, který se sice na jedné straně neúspěšně vzpírá otcovu dohledu a snaží se prorazit na vlastní pěst, ale na druhou stranu chce Herbertu Walkerovi dokázat, že s váženým jménem Bush naloží dobře.

Celé Bushovo prezidentství je ale asi příliš živé na podobný film. Stone se spokojil s vytvořením jakéhosi televizního „doku-drama“ a moc se nesnažil Bushovo prezidentství představit v originálním a trochu zajímavějším světle. A námětů by jistě bylo dost. Zápletka tak není příliš nápaditá, konec je velkým otazníkem a film vlastně nemá silnou pointu… Film „W.“ přesto stojí za zhlédnutí. Některé hlášky (když Georgovi po flámu nadává Bush st.: „What do you think you are, a Kennedy?“), herecký výkon Joshe Brolina nebo atmosféra hádek mezi viceprezidentem a ministrem zahraničí stačí k příjemnému televiznímu zážitku.