Miroslav Kalous: Arabští občané a jejich státy (k létu 2010) – druhá část

V příspěvku z posledního zářijového víkendu („první část“) jsem upozornil na výzkum veřejného mínění arabských občanů. Tento příspěvek („druhá část“) se zabývá další studií, která je tentokrát o arabských státech. Obě témata nespojuje jeden název náhodou: jsou totiž vzájemně neoddělitelná a jedno s druhým souvisí.

Studie arabských států – The Arab State: Assisting or Obstructing Development? – vyšla v Carnegie Endowment a napsal ji Paul Salem. Ten má osobní zkušenost s prací komise, která dohlížela na vznik jednoho z Arab Human Development Report, a toto profesionální nebo názorové zázemí určuje východiska také jeho aktuální studie: Salem arabské státy hodnotí na základě kritérií dobrého vládnutí a lidských práv. Ukotvení analýzy v univerzálních lidských hodnotách demonstruje dobře jeden ze závěrů studie: Rozvojové cíle tisíciletí („osm konkrétních rozvojových cílů, které se na Summitu tisíciletí zavázalo splnit do roku 2015 všech 191 členských států Organizace spojených národů“,) podle Salema naplní většina zemí, které těží ropu; naopak pravděpodobně jich nedosáhnou Jemen, Súdán, Somálsko, Džibuti, Irák a Palestina (i když by mě zajímalo, jak by v tomto odhadu dopadl Somaliland nebo Puntland, tzn. Somálsko bez své jihovýchodní části, pouze o níž se však většinou referuje). Většina středně bohatých arabských zemí Maghrebu (viz oblast na mapě) a Mašriku (viz oblast na mapě), odhaduje Salem, některé cíle splní, některé ne. Ale to jsme trochu předběhli.

V úvodu studie zazní některá tvrdá a tuhá fakta: 60 % populace arabských států (tedy asi 190 miliónů lidí) je mladší 25 let; nezaměstnanost je podle oficiálních (tedy značně podhodnocených) čísel na průměrné úrovni 14 %, přičemž např. v Jemenu činí v současnosti až 40 %; v chudobě žije 40 % obyvatel (chudoba asi bude definovaná spolu s OSN jako život s ne více než 1 dolarem na den); kolem 30 % lidí je negramotných. V kategoriích dobrého vládnutí Světové banky na tom jsou arabské státy dost bídně: pokud jde o Hlas a odpovědnost, region je nejhorší na světě; v kategoriích Politická stabilita a absence násilí, Efektivita vlády, Regulační kvalita, Vláda práva a konečně Kontrola korupce je region druhý (po subsaharské Africe).

Studie dále ukazuje několik typologií, které lze použít k analytickému popisu arabských států: vývozci/dovozci ropy; velmi/středně/málo bohaté země (resp. high/middle/low-income countries); monarchie/republiky; autoritativní státy/demokracie (power-sharing democracies); země, které prošly vážným konfliktem/země, ve kterých k takovému konfliktu nedošlo. Salem si těmito typologiemi vypomáhá ve zbytku analýzy, která víceméně sleduje uvedená kritéria Světové banky. Opět, chcete-li, přečtěte si sami; já už pouze vypíchnu pár zajímavostí (spíše pro ty, kteří se oblastí moc nezabývají, jelikož nejde o žádné novinky):

· ať už monarchie nebo republiky, autoritativní arabské státy výrazně soustřeďují moc do rukou jedné osoby, hlavy státu (s tím souvisí dynastické tendence, které teď vzhledem k okolnostem – chystanému nástupu Mubaraka juniora, Kaddáfího juniora a Saleha juniora k moci – dostávají náležitou pozornost; viz článek v The National Interest);

· politická participace se v posledních dvou dekádách zvýšila a většina zemí pořádá parlamentní a lokální volby – samozřejmě tento fakt se neobejde bez hodnocení, nakolik jsou volby otevřené a fér (v převážné většině málo, pokud vůbec) a jakou váhu v systému zvolené orgány hrají (malou, pokud vůbec nějakou);

· nárůst politické participace jde ruku v ruce se značným nárůstem počtu organizací občanské společnosti (těch je podle Salema dnes v arabském světě 130 000) – opět, pohled na zdánlivě povzbudivý fakt naneštěstí poupraví zasazení do kontextu polities arabských států;

· výsledkem předchozího podle Salema je, že „ačkoli arabský stát zůstává vysoce autoritativní a nesměřuje ke skutečné demokratizaci, pohybuje se ve stále více komplexním a rozrůzněném politickém a socioekonomickém prostředí“ (s. 9);

· proč jsou přesto nominální politická participace a relativně slušný výskyt bezmocných občanských organizací důležité? „Od 50. do 70. let inteligence a mnoho dalších v arabské společnosti považovali autoritativní diskurs za legitimní, ať už ve vojenské/nacionální nebo revoluční socialistické podobě. Dnes prakticky všechny politické strany uznávají, alespoň v principu, nadřazenou legitimitu demokratické, participační a práva respektující vlády.“ (s. 22);

· události z 11. září 2001 a naraci „války proti terorismu“ řada států využila k posilnění, resp. posilnění legitimity, represivních zásahů vůči opozici (tomu se častečně plánuji věnovat v doktorátu);

· Salem upozorňuje, že příznivé výsledky arabských států v Transparency International Corruption Perception Index, který uvádí míru korupce pociťovanou občany/obchodníky, jsou zavádějící, jelikož ke korupci dochází na mnohem vyšší („holistické“) úrovni;

· ženy zůstávají největší marginalizovanou skupinou v arabské společnosti;

· vzhledem ke slabosti národních identity a občanství, sub-národní identity nadále představují vážnou výzvu pro arabské státy (problém pěkně rozebírá Raymond Hinnebusch ve svém příspěvku v knize Fawcett, L.: International Relations of the Middle East; knížka je v knihovně FSS).

Populismem za rozpočtovou odpovědnost

Boj za rozpočtovou odpovědnost se stal mantrou řady nových politických stran a hnutí. A to jak v České republice, tak i za oceánem. Tím ale podobnost zdaleka nekončí. U nás i v USA jsou tato nová uskupení charakteristická také odklonem od velkých stran, revoluční rétorikou a populistickými řešeními. České Věci veřejné i americké hnutí tzv. Tea Parties tak představují nejen reakci na ekonomické problémy svých zemí, ale i silný protest proti zkorumpovanému establishmentu. Má nový reformní populismus původ pouze v ekonomické krizi? Ukazuje tento útok na „zkorumpovaný establishment“ konec ideologických střetů charakteristických pro západní politické debaty posledních dekád? Více na Finmag.

Ondřej Šlechta: Rusko a USA - udržet zdání tajících ledů

Ruský prezident Medveděv podepsal 22. září dekret, zakazující Rusku prodej těžké vojenské techniky, včetně raketových systémů S-300, do Íránu. Ve stejný den vyjádřily Spojené státy zájem na tom, aby se pobaltské země (Lotyšsko, Litva, Estonsko) připojily ke Smlouvě o konvenčních ozbrojených silách v Evropě (Treaty on Conventional Armed Forces in Europe, dále jen CFE), což Rusko požaduje od doby, kdy pobaltské státy získaly samostatnost. Jde o výsledky řady úspěšných rusko-amerických jednání, obě události ovšem obsahují řadu problematických a nevyjasněných bodů, včetně možnosti „zadních vrátek". Více na Revue Politika.

Spring, Graham, Bendikova: Missile Defense Criticism of Sen. DeMint is Off Target

The Obama Administration has stated on numerous occasions that there is “no way, no how” the New START treaty, a nuclear arms control agreement between the Russian Federation and the United States, will limit U.S. ballistic missile defense options. However, ongoing exchanges of opinions on this question show that the issue is far from clear.

See The Foundry blog.

Michaela Bendíková vystudovala mezinárodní vztahy na FSS MU a v současné době působí jako stážistka v Heritage Foundation, vlivné konzervativní nadaci ve Washingtonu. S kolegy dlouhodobě kritizují smlouvu Nový START, kterou prezident Obama a prezident Medvedev podepsali v Praze v dubnu 2010.

Vyšel zářijový Bulletin Centra pro lidská práva

V prvním čísle bulletinu Centra pro lidská práva v novém akademickém roce bychom vás rádi upozornili ­na text Obama vs. lidská práva, který se pokouší hodnotit dosavadní zahraniční politiku USA za vlády prezidenta Obamy z pohledu lidských práv. V čem spočívá Změna, kterou prezident Obama ohlašoval při nástupu do úřadu? Jaké jsou prohlášení administrativy a jak vypadá skutečná zahraniční politika USA dva roky od konce prezidentství George W. Bushe? K tématu se vyjadřuje i Lenka Popovičová ve svém článku o legalitě cíleného zabíjení teroristů v kontextu debaty v USA.

V Bulletinu najdete také texty k mezinárodní trestní spravedlnosti nebo k vývoji lidských práv v evropském kontextu, především z pohledu judikatury Evropského soudu pro lidská práva. V bulletinu si můžete přečíst i text ke zvolení Pavla Varvařovského novým českým ombudsmanem. Bulletin si můžete přečíst zde.

Habilitace Mgr. Dana Marka, Ph.D., M.A. na FSS MU

Ve čtvrtek 14. října 2010 od 11.00 do 12.00 hodin se na FSS MU uskuteční přednáška pro odbornou veřejnost Mgr. Dana Marka, Ph.D., M.A. z Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci „Česká republika a Evropská unie: zahraniční politika a evropeizace“ v rámci habilitačního řízení v oboru politologie. Veřejná přednáška se bude konat v místnosti 43 ve 4. poschodí Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity, Joštova 10, Brno, ve čtvrtek 14. října 2010 od 11.00 do 12.00 hod.

Miroslav Kalous: Arabští občané a jejich státy (k létu 2010) – část první

V letních (žel již uplynuvších :( ) měsících se objevily dvě zajímavé studie, které spojuje jedno téma: arabský národ. První – 2010 Arab Public Opinion Poll – je výzkumem veřejného mínění v šesti arabských státech; vydal ji na webu Brookings Institute Shibley Telhami (*). Druhá – The Arab State: Assisting or Obstructing Development? – se zabývá arabským státem a jeho vlivem na rozvoj arabských společností; napsal ji v rámci působení v Carnegie Endowment Paul Salem (+).

První uvedenou studií se zabývá tento článeček, příspěvek k té druhé se na Politica Mundi objeví za pár dní. Takže pro začátek to zajímavější: arabský výzkum veřejného mínění. „Arabský“ v jeho názvu znamená, že dotazováni byli občané Egypta, Jordánska, Libanonu, Maroka, Saúdské Arábie a Spojených arabských emirátů. Výzkum je relativně podrobný a přichází s několika zajímavými zjištěními. Především pak těmito:

· Bin Ládin dostal pouze 6 % hlasů v odpovědích na otázku „Kterého světového vůdce (mimo vaši zemi) obdivujete nejvíce?“; ještě hůř dopadl Mubarak – jen 4 %; naopak nejvíce hlasů dostal turecký premiér Erdogan (20 %), následují ho Chávez (13 %) a Ahmadínežád (12 %). Vyplývá mi z toho, že pokud už někdo cítí potřebu aplikovat k situaci na Blízkém východě a vztahu regionu k okolnímu světu co možná nejvíce zobecňující paradigma, je lepší volbou než „střet civilizací“ model „centrum-periferie“. Chávez a Ahmadínežád, představitelé významnějších rozvojových států, jsou (v rétorické rovině) revizionističtí politici par excellence (viz nedávná řeč (http://www.bbc.co.uk/news/world-middle-east-11402101) druhého zmíněného na půdě OSN – on je vskutku nefalšované pako); Erdogan v zahraniční politice symbolizuje, alespoň na Blízkém východě, odklon od USA, snahu o emancipaci a znovu-uznání některých tradičních hodnot (sic přitom také provádí liberální reformy).

· Až 77 % dotázaných věří, že Írán má na jaderný program právo; 57 % si také myslí, že Írán usiluje o jadernou bombu; a opět 57 % si také myslí, že pokud Írán vyrobí jadernou zbraň, následky budou pro Blízký východ spíše pozitivní (!). Pokud jde o komentář, v zásadě viz ten předchozí.

· Popularita nové vlády USA značně poklesla: v roce 2009 se o Obamovi pozitivně vyjádřilo 45 % tázaných a o rok později už jen 20 %, negativní postoj k němu v roce 2009 mělo 23 % a o rok později už celých 62 %. V podstatně stejný trend ukazují odpovědi na otázku „Jak byste popsali své postoje k politice Obamovy administrativy ve vztahu k Blízkému východu“ (16 % – nadějné; 63 % – zklamané). Toto vnímám jako (obecně pozitivní) doklad skutečnosti, že veřejnost vnímá více činy nežli slova. Obama vůči Blízkému východu v zásadě pokračuje v politice, kterou nastolil už Bush v posledních dvou letech vlády, a s podstatnou změnou přístupu (strategie) nepřichází (viz např. příspěvek Nika Hynka nebo Marca Lynche k tématu) .

· Pokud jde o řešení izraelsko-arabského konfliktu, 56 % dotázaných je připraveno na uzavření míru, pokud by byl Izrael ochotný vrátit veškeré území získané v roce 1967, ale současně nevěří, že by se jej Izrael „snadno“ vzdal. 12 % by bylo pro pokračování v boji i po stažení Izraele do hranic platných před rokem 1967. Potvrzuje se, že pro arabskou veřejnost je palestinská otázka nadále nejpalčivějším tématem; a že popis Izraele jako státu obleženého nepřáteli usilujícími o jeho zničení (v hodně kruzích stále vžitý názor) neodpovídá realitě.

…a mnoho dalšího; přečtěte si sami.

----------

* Telhami např. vydal spolu s M. Barnettem zajímavou knížku Identity and Foreign Policy in the Middle East . Čicháte-li konstruktivismus, jste na správné stopě.

+ Salem byl v roce 2002 členem komise, která dohlížela na vznik Arab Human Development Report. Je jedním z autorů píšících pro Project Syndicate.

Mezinárodní vztahy 3/2010

Nové číslo Mezinárodních vztahů je "brněnské". Z dvanácti autorů jich osm studovalo, studuje nebo učí na Masarykově univerzitě. A co ostatní? Nepublikují nebo publikují v jiných (lepších?) časopisech? K tématu viz i debatu na stránkách CEPSR zde, zde a zde.

Aktuální číslo MV obsahuje článek od Markéty Pitrové a Radany Kubové o lobbingu v EU, text o asijském pojetí lidských práv nebo recenzní esej k dílu Johna Rawlse. Mezi autory je i Andrea Baršová se statí ke vztahu Rady Evropy a Evropského fóra Romů a Travellerů, kterou je možné shlédnout zde.

V MV najdete i recenze od Tomáše Profanta (rozvojová pomoc), Hedviky Koďouskové (energetika Indie) a Kataríny Šipulové a Lenky Lakotové z Centra pro lidská práva a demokratizaci, které recenzují poslední knihu od Veroniky Bílkové.

Nenechte si ujít!

Omlouvám se za nadměrné okupování našeho kolektivního blogu, ale dnes prostě nejde jinak. Nějakou náhodou jsem se dostal na předpremiéru snímku "Inside Job", který by měl v říjnu osvěžit plátna (amerických) kin. Pokud se náhodou dostane i k nám, rozhodně se na něj vypravte. Snímek sbírá skvělé kritiky (už je dokonce i na IMDB) a vřelého přijetí se dočkal na několika festivalech, včetně Cannes. Já jsem měl to štěstí, že v Berkeley se promítání účastnil a na dotazy odpovídal režisér Charles H. Ferguson, jenž má za sebou již dokumentární film o válce v Iráku, za který si vysloužil nominaci na Oskara. Narativní stránku dokumentu o finanční krizi obstarává Matt Damon, ten se však zřejmě dnes neúčastnil, soudě alespoň dle absence lehce postpubertálních dívek.

Ferguson není žádné ořezávátko, vystudoval matematiku na Berkeley a doktorát má z politologie na MIT, tudíž o fungování amerického politického systému bude něco vědět. Film pojednává primárně o krizi, jejíž dopady stále ještě dusí takřka celý svět, ale sekundárně i o stavu demokracie v současném světě a USA zvláště. O některých záležitostech kultury či morálky můžeme nechat promluvit hlas lidu, ale o tom, kam potečou peníze, mraky peněz, rozhodují velcí kluci, do toho nikdo další kafrat nebude. Přínosné je, jak autor ukazuje, že se skutečně něco změnilo až v posledních letech, kdy si půjčit na dům mohl takřka každý. Režisér haní celý systém, ale přiznává, že lepší alternativu nemá. Kladně hodnotím, jak se kritika lacině nestrefuje jen do Bushovy administrativy, ale své si schytá i Obama, který strukturu, jež pomohla dovést Spojené státy do současného stavu, nerozprášil, ale nechal si u sebe jako blízké poradce. Některé zájmy jsou prostě příliš zakořeněné, než by se daly snadno zpřetrhat.
Moc nechápu, jak se režisérovi povedlo dostat před kameru takovou plejádu hvězd, ale na prostoru dvou hodin defilují ministři, nejvýše postavení lidé z IMF, George Soros či přední ekonomové typu Nouriela Roubiniho. Další významní ekonomové z pochopitelných důvodů, které vám budou jasné po zhlédnutí filmu, bohužel vystoupit odmítli. Přišel jsem tak o pár iluzí o akademickém světě. Víc neprozradím.
Po cestě nočním kampusem jsem míjel místo, které se krátce mihlo i ve filmu, a představoval si pěkné promítání na FSS, kde nám Vladan Hodulák vysvětlí, proč to je ve filmu celé špatně.

PS: Dokumentární týden pokračuje, ale "Countdown to Zero" věnuji jen kratičkou zmínku. Ve filmu mluví takoví hybatelé druhé poloviny 20. století jako Jimmy Carter, Zbigniew Brzezinski, Robert McNamara či Michail Gorbačov, ale Inside Job se mi navzdory delší metráži líbil stejně víc (v čemž se shoduji s IMDB, ale tam zřejmě do hodnocení dost promlouvala ideologická stránka věci). Countdown to Zero sice prezentuje místy velmi zajímavé investigativní postřehy, ale film neplyne tak hladce a místy jsou nadbytečně prezentovány názory "z ulice". Navíc je jasné, že snímek není neutrální, což ale na druhou stranu nijak neškodí, jen s tím musíte počítat a podívat se na věc i jinou optikou.

Obrázek: Ioncinema.

Bay Area Echoes: Centrum splněných přání

I tři týdny po příjezdu ve mně přetrvává pocit, že jsem si místo k fulbrightovskému projektu nemohl vybrat lépe. Center for the Study of Law and Society (CSLS) při Boalt Law School v Berkeley příští rok oslaví padesát let existence, takže můžeme mluvit o instituci etablované a, mohu-li já osobně posoudit, i výrazně respektované. Například Lawrence M. Friedman, autorita z konkurenčního Stanfordu a vůbec nejcitovanější právní historik, prohlásil: "The Center for the Study of Law and Society …… is the most significant center in the country -- and probably in the world -- for study and research on the relationship between legal systems and their social systems. It has been an enormous asset to Berkeley; and a magnet for scholars all over the world. There is probably no significant international scholar in this field who has not been at the Center, spent time at the Center, participated in the work of the Center, or passed through the Center; who has drawn from it, learned from it. Its international influence has been incalculable."

Každý týden se tu pořádají semináře, kde významní akademikové, zabývající se vztahem práva a společnosti, informují kolegy o svém výzkumu. Tyto semináře v "obýváku" s krbem v Centru navštěvují sice i studenti, ale drtivou většinu auditoria tvoří lidé, kteří již mají nějaký ten diplom v kapse. V kruhu třiceti osob se potkají profesoři z práv, politologie, sociologie, ekonomie a kritizují, diskutují, či chválí. V průběhu jediného týdne jsem například hned třikrát narazil na děkana Christophera Edleyho, který na Harvardu učil Obamu a při prezidentské kampani mu dělal poradce. I tento pán, jenž jistě nemá času nazbyt, si vyšetří chvilku na Centrum a energicky se zapojuje do debat.
V Brně jsem co do šarže seniornější sestavu zaznamenal pravidelněji jen na politologickém sympoziu (bohužel za nezájmu jiných oborů), případně na habilitačních přednáškách. Přitom odborné disputace mezi kolegy jsem zažil i za svého krátkého přednáškového působení na Bilgi v Istanbulu. Doufám, že časem se něco podobného uchytí též u nás, snad k tomu dopomůže také naše Centrum pro lidská práva.
V rámci CSLS působí celá řada tzv. affiliates, například můj oblíbený Malcolm Feeley, ke kterému chodím na kurs "Courts and Social Policy", Robert Kagan, David Lieberman, Laura Nader či můj zdejší supervisor Martin Shapiro. Spolu se mnou se ve zdejší knihovně a prostorách často potloukají další "visiting scholars", kteří však mají kanceláře trochu jinde, vilka Centra přeci jen není nafukovací. Sedím v pěkné moderní místnosti s Charlesem z Galway, jehož irský hantec sice ještě vstřebávám, ale jinak je to bezproblémový kolega. Vedle něj se občas potkávám s Japonci, Španělem atd., na nějakou národnostní homogenitu si tu člověk stěžovat skutečně nemůže. Centrum jako celek funguje velmi profesionálně, všichni včetně ředitele se chovají přátelsky, takže se za chvíli ani nedivíte, že skoro všechny oslovujete křestním jménem.
Centrum provozuje i vlastní postgraduální program a visiting scholars se mohou se svolením profesorů účastnit kurzů. Vedle Feeleyho tak docházím na kvantitativní metody ke Quinnovi, docela mladému učiteli, který na Berkeley přešel z Harvardu a už stihnul posbírat pěknou řádku ocenění. Jeden seminář trvá tři hodiny (180 minut; plus ještě 120 minut procvičování ke kvanti, plus ješttě můžeme chodit konzultovat ke statističce Su Li), posledně jsem musel číst k Feeleymu 250 stran, ale kolem stolu vás sedí jen deset, což působí výrazně motivačně. Oba kurzy jsou úzce spojeny s mým projektem, takže rozhodně nelituji. Snad jen, když jsem potřetí četl příklad "Bayesian inference uses the idea of the Bayes' Theorem, in the way that the likelihood function is the conditional probability of claiming Black given each being black and the prior distribution is the unconditional probability of claiming Black, while the posterior distribution is the conditional probability of events being black given claiming black.", tak jsem zapochyboval a krátce přemýšlel, jestli se nevrátit k tradičnější analýze rozsudků. Teď už tomu naštěstí rozumím a vidím využití v praxi, tudíž chmury netrvaly dlouho.

Děkuji Fulbrightově komisi, bez jejíž štědré podpory bych se sem rozhodně nevypravil. Názory v rámci série Bay Area Echoes jsou čistě mé, nepředstavují stanovisko Fulbrightovy komise, ani americké vlády či kohokoliv jiného.
Foto: web CSLS.