Dialogy o EU

Post-lisabonský dlouhý a místy velmi zajímavý rozhovor s Klausem tu.
Předseda Evropské komise Barroso zde.

Tisk se moc nepředvedl

Při referování o Lisabonu jsem jako tradičně spoléhal na Hospodářské noviny, které nikterak neoslnily, ale na druhou stranu ani nepropadly. Místy jsem udělal tu chybu, že jsem sáhnul po MF Dnes, a to jsem se pak nestačil divit. Ostatně, posuďte sami tu.

Snůška nesmyslů startuje již na začátku a postupně akceleruje:

• "Žádná jiná smlouva nevyvolala tolik kontroverzí jako ta Lisabonská." - těžko kvantifikovat, ale Maastricht a Smlouva o Ústavě dle mého zvedly hladinu žluči výše; to jen maximálně u nás jsme se díky Klausovi a Ústavnímu soudu o něčem tak astronomicky vzdáleném jako je primární právo, dozvěděli.
• "Jde totiž nejdál." Smlouva o Ústavě šla dál. A když to vezmu v délce jednotlivého posunu, tak Lisabon sahá Jednotnému evropskému aktu cca po kolena.
• "Aby EU vystupovala navenek jednotně, mají vzniknout dvě nové funkce: jakýsi "europrezident" a "euroministr zahraničních věcí"." Onen nový "zahraniční euroministr" úplně nový není, jedná se o takového Javiera Solanu s rozšířenými pravomocemi.
• "Co je však nejdůležitější změna – způsob hlasování. Častěji bude stačit k prosazení návrhů souhlas většiny, a ne všech jako dosud." Kvalifikované většiny, nikoliv prosté většiny.
• "Nově bude možné taky z EU vystoupit." To jde samozřejmě i dnes, jen to není v primárním právu výslovně upravené.
• "Odpůrcům vadí, že Lisabonská smlouva omezuje suverenitu jednotlivých zemí Unie – což je nevýhodné hlavně pro střední a menší země, jako je Česko. Větší slovo než dnes mají mít velcí evropští hráči jako Německo a Francie. Malým vadí, že se státy vzdají kompetencí ve zhruba 50 oblastech ve prospěch Bruselu – například jde o migraci, dopravu nebo energetiku." Tento odstavec je asi nejlepší ponechat bez komentáře, to je jedna perla za druhou.
• "Evropský parlament, který má dnes jen poradní hlas, by získal více pravomocí." ???? Autoři zaspali víc než 20 let.
• "Teoreticky by svou mohli prosadit i lidé bez politiků v "občanské iniciativě"." Ne, nemohli.
• "Novinka je, že těm, kdo cestují mimo Unii, smlouva zajistí praktičtější diplomatickou a konzulární pomoc." Zas tak "crystal clear" to není; pravda, jazyk je oproti Maastrichtu trochu odhodlanější skutečně pravidla pomoci zakotvit.
• A bombastický závěr: "Jedni míní (hlavně levice), že je správné omezit své pravomoci ve prospěch silnější Evropské unie. Druzí (hlavně konzervativní pravice) jsou přesvědčeni, že Unie bude silná jedině jako spolek rozmanitých zemí." Co na to CDU?

Resumé: příliš správných vět v článku nenajdete. Vím, že je těžké psát o takto komplikované věci v novinářské zkratce, ale na úroveň nesmyslu by se naši mistři pera dostat neměli.

Když ryba smrdí od hlavy aneb marný mexický boj s narkomafií

Mexiko dnes z hlediska drogových kartelů představuje minimálně stejnou hrozbu jako Kolumbie. Po rozbití kartelů z Medellínu a Cali se kolumbijská scéna fragmentovala a distribuci na americký trh převzali ve velkém právě Mexičané. Od poloviny devadesátých let tak rostou v zemi velké drogové kartely oplývající obrovským množstvím prostředků s možností korumpovat kohokoliv.

Že je v Mexiku policie prohnilá skrz na skrz se dlouhodobě ví, několikrát proti ní musela zakračovat i armáda. Poslední týdny ale ukázaly, kam až chobotnice jménem narkomafie stačila vystrčit svá chapadla.

Minulý týden byl zatčen mexický protidrogový "car" Noé Ramírez Mandujano, hlava boje proti narkomafii. Důvod? Kromě státní kasy byl Mandujano placen též z kapes mafie, konkrétně mocného Pacifického kartelu. A od něj si přišel určitě na více paněz nežli od státu - měsíčně mu na účet přicházelo 450.000 dolarů. Výměnou za to informoval kartel o průběhu vyšetřování a varoval jej před zátahy.
Mandujano je však pouze největší rybou, kterou se vyšetřovatelům podařilo chytit. Dva jeho podřízení na ředitelské úrovni prali také a vyšetřován je i Mario Velarde Martinéz, muž, který byl za minulé administrativy jedním z nejvýše postavených lidí v AFI, mexické obdobě americké FBI.
Celkem jen za poslední měsíc sklapla past nad osmi muži ve vysokých funkcích a spousta dalších je vyšetřována. Toto je však jen začátek. Z kolumbijské zkušenosti lze důvodně očekávat, že peníze od narkomafie srazí vaz ještě hodně dalším vlivným lidem. Narkomafie se totiž díky pasivitě vlády v jejich počátcích v Mexiku rozvinula natolik, že disponuje prakticky nevyčerpatelnými prostředky. A nebojí se jejich část investovat do svojí ochrany - od běžných policistů, přes střední kádry až po špičky typu Mandujana.

Zajímavosti z Prospectu

Vybrané říjnové perličky z Prospectu:

• In 2005, Baltimore averaged a higher per capita homicide rate than Darfur. (UN field reports and infoplease.com; sent in by Alex de Waal)
• In 1974, Leicestershire golfer Bob Taylor achieved three holes-in-one in competition on the same hole over three successive days. (Hole in one, by Chris Rodell; sent in by Charles Stonehill)
• 35,000 people die of rabies in India every year. (The Times, 26th August 2008)
• In the US, a poll of 10,000 married couples in 2006-07 found that 19 per cent met online, compared with 17 per cent who got together at work and 17 per cent who met through friends. (Daily Mirror, 14th August 2008)
• In the US, a poll of 10,000 married couples in 2006-07 found that 19 per cent met online, compared with 17 per cent who got together at work and 17 per cent who met through friends. (Daily Mirror, 14th August 2008)
• Only 245 male tennis players have won more than £1m in total career prize money. (ATP online)
• Exports make up 13.5 per cent of US GDP - the highest figure since the second world war. (Wall Street Journal, 11th September 2008)
• China's biggest single oil supplier is Angola. (The Economist, 30th August 2008)
• 23 per cent of Germans believe the US government was behind 9/11. The figures in Britain, France and Italy are 5, 8 and 15 per cent respectively. In Egypt, just 12 per cent blame the US, although 43 per cent point the finger at Israel. (worldpublicopinion.org)
• Buckingham Palace was recently valued at £935m. (The Telegraph, 1st September 2008)
• A pound of gold is worth $12,000. The following are all worth more than their weight in gold, in terms of price per pound: platinum ($20,679), $50 notes ($22,680), cocaine ($22,680), rhodium ($77,292), good-quality 1-carat diamonds ($11.4m), LSD ($55m) and antimatter ($26 quadrillion). (Marginal revolution, 28th August 2008)
• The Greater London Authority Act 1999, which established the office of London mayor, was the longest piece of legislation passed by parliament since the Government of India Act in 1935. (The Times, 21st August 2008)
• One in four adults in New York City have herpes. (USA Today, 9th June 2008)
• This year, over 5 per cent of the Egyptian government budget will go on bread subsidies. Subsidies as a whole cost more than the health and education budgets combined. (Prospect, October 2008)

Klaus fighting

Pouze kratičce ke včerejšímu prvnímu dílu lisabonské ságy u Ústavního soudu: vítězem prvního kola se stal jednoznačně na body Václav Klaus. Výborná řeč, přednesená pěkně zpatra, se střídavě vyzývavými a empatickými pohledy kolem sebe, s jednoznačně přesvědčovacím potenciálem. Doufám, že si frekventanti kurzu EVS413 Ústavní spory u ESD vzpomněli na rozsudek Maastricht a byli překvapeni, jak tomu všemu náhle krásně rozumí (ad kompetenční kompetence). Jen mé tradiční povzdechnutí - škoda, že se do jinak zajímavé řeči probojuje několik zaužívaných konzervODS nesmyslů jako např. dvojnásobné snížení váhy českého hlasu v Radě. A samozřejmě škoda, že nedošlo k jakékoliv debatě, k jakémukoliv dotazování ze strany soudců na hlavy vysokých ústavních představitelů. Taková možnost skoro-odborné diskuze na nejvyšší úrovni je potřeba jako sůl, zvláště když není limitována potřebou sdělit v televizní debatě co nejúdernější argument v minutě a půl.

A ještě jedno povzdechnutí na závěr: v předsálí Ústavního soudu jsem si připadal jak na Kometě v Rondu, kde se 7200 lidí tlačí u dvou vstupních bran. Jistě šel očekávat velký zájem o účast diváků na jednání, proto se mohli najmout třeba dva důchodci navíc, kteří by registrovali návštěvníky a rozdávali visačky tak, aby ante portas nezůstalo cca 30 lidí.

Jinak to co předvádějí v honbě za zajímavým snímkem kameramani a fotografové, to je opravdu zážitek. Při vstupu pana prezidenta do budovy Ústavního soudu nabíhají do davu, přeskakují květináče, padají, úžasné...

Post-post-post scriptum: proč si ČT24 pozvala do studia k jednání Ústavního soudu ing. Macha a pána z Evropských hodnot, kteří k problematice neměli takřka co říci??

Volby nasucho

Specifickým rysem nedělních venezulských voleb guvernérů a starostů byl fakt, že již od pátěčního poledne se něsměl prodávat alkohol v likoreriích, tedy obchůdcích s lihovinami. Asi aby národ s kocovinou nehlasoval špatně, rozumněj "ne rudě":)

Uvedené opatření nás samozřejmě zastihlo nepřipravené, nicméně ani samotní Venezuelci v tom neměli moc jasno - v některých restauracích v pohodě servírovali pivo, ale odmítali dělat koktejly, protože jsou z lihovin, někde prohibici dodržovali zcela. A někde z likorerií vynášeli zadním vchodem pivo a prodávali ho na ulici, i když dle našich informací za to hrozil kriminál.

Po pravdě řečeno mi opatření nejprve přišlo lehce mimo, zvlášť když prohibice trvala již od pátku a volby byly v neděli. Pak jsem si ale řekl, na druhou stranu, proč ne? A proč to nezkusit i u nás? Třeba by i ty naše poslední volby dopadly jinak;)

Reflexe americkych voleb v dzungli Orinoka aneb "Fuerza negra"

Nasledujici rozhovor se odehral ve vesnicce v orinocke dzungli, kam jsem pri svych toulkach Venezuelou zavital. Nejblizsi silnice 150 kilometru, doprava mozna jen po vode, sedime pred hotelem, ktery se od mistnich pristresku v podobe ctyr kulu v zemi a strechy ze slamy, kdy jediny "nabytek" predstavuje zavesena houpaci sit lisi tim, ze ma steny obite prkny a v oknech moskytieru (pochopitelne deravou, coz jeji ucinek lehce degraduje).
Sedim pred budovou a zabijim desitky komaru rezistentnich repelentum, dalsi desitky me ovsem dostanou (jen na prave ruce od zapesti ke koneckum prstum jsem nedavno napocital 27 stipancu), se mnou majitelka hotelu, ktera mezi mistnimi indiany Warao jako cernoska hodne vycniva.
"Co rikas na volby v Americe?", pta se. Odpovidam, ze jsem spokojeny, vse dopadlo, jak melo. "Tak, tak.", prikyvuje. "Hodne se zmeni. Super, ze bude v cele Statu stat cernoch. Cernosi jsou silni. Muj otec, to byl Francouz, jeste belejsi nez ty. Moje matka cerna. Cerny geny zvitezily. Cerna vzdycky zvitezi. Cerna je silna." Na chvili se odmlci, a pak uz jen dodava. "Fuerz nagra." (Cerna sila).
Inu, jestli je to tak, tak nezbyva nez poprat "Fuerza negra, Barack;)"

Why Oh Why Can't We Have a Better Press Corps?

Vypůjčil jsem si do nadpisku tradiční otázku profesora ekonomie z Berkeley Brada DeLonga, který často peskuje noviny za publikování nepřesností. Třebaže mám pro různé přehmaty gramatického i faktického rázu pochopení, pamětliv zejména nedávného gramatického mega faux pas při rozesílání hromadného mailu svému nejlidnatějšímu kurzu, čítajícímu přes 200 posluchačů, krátký úvod k rozhovoru Daniela Anýže se Simonem Johnsonem v pátečních Hospodářských novinách mě donutil k pochybám, zda korektoři v jediném českém seriózním deníku fungují tak, jak mají. Krpy takovéhoto kalibru by rozhodně projít neměly: "označen za novou konferenci Bretten Woods, podle setkání, na němž v závěru 2. studené války vznikl současný mezinárodní finanční systém". Název Bretton Woods ostaně dělal problémy častěji, v dlouhém rozboru Lenky Zlámalové se zase píše Bretton Wood.

Jinými slovy, jak jsem za existenci HN u nás rád, jsou věci, na nichž by se mohlo zapracovat.

Call for papers - sympozium „Současná česká zahraniční politika a její výzkum“

Milé kolegyně, milí kolegové, ještě pár dní máte možnost zaslat návrhy na příspevky pro únorové (2009) sympozium věnované české zahraniční politice a zamyšlení se nad jejím výzkumem. Více zde: http://iir.cz/upload/EventsFiles/2008/Call%20for%20papers.M.Ko%F8an.pdf Těším se!!

Slzy dojetí a USA ve střední Evropě

Vystaveno s laskavým souhlasem vydavatele Prager Zeitung, kde tento text původně vyšel 6. 11. 2008

Málokdo by asi čekal, že při prezentaci odborné knihy z prostředí mezinárodních vztahů mohou propuknout city v takové míře, že se někteří diskutující neubrání slzám. Na druhé straně, dojde-li na problematiku vztahu střední Evropy a Spojených států, pak je v posledních letech spíše příznačné, že debatu ovládají emoce, než cokoli jiného. Diskuse, která se před nedávnem odehrála v Americkém centru při prezentaci výborné publikace z dílny Europea, věnované vnímání Spojených států v regionu střední Evropy, budiž toho důkazem. Pestrá směsice odborníků na danou problematiku, vysokoškolských pedagogů, politiků či českých emigrantů ve Spojených státech se v diskusi uchylovala k termínům jako „vděčnost“, „závist“, „malost“, „hegemonie“, „anti-amerikanismus“, což ukazuje, o jak nesmírně citlivé a rozporuplné téma se v současnosti jedná. I na ty slzy došlo.

Otázka možných podob vztahu ke Spojeným státům byla ve středoevropském prostoru vždy poměrně živá. S výjimkou Slovenska v období vlád V. Mečiara však v devadesátých letech v podstatě nepronikla na exekutivní či politickou úroveň. Naopak, zahraniční politika středoevropských (tzv. Visegrádských) zemí byla charakterizována základním konsensem, který spatřoval hlavní zahraničněpolitické pilíře v integraci do evropských i atlantických politických, hospodářských a bezpečnostních struktur. Heslem byla „euro-atlantická integrace“ a pevná vazba na Spojené státy v tomto úsilí hrála jednu z vůdčích rolí. Proč se tedy v posledních letech setkáváme s tak radikálním nárůstem principiálních politických konfliktů ohledně USA? Jak se mohlo stát, že zahraniční politika a vazba na Spojené státy může vévodit politickým kampaním, když navíc průzkumy veřejného mínění opakovaně prokazují, že zahraniční politika stabilně figuruje na zadních místech v žebříčku popularity politických témat?

Důvody lze pochopitelně hledat jak v mezinárodním tak domácím politickém vývoji. Základní shoda o zahraničněpolitickém směřování Visegrádských zemí, to znamená co nejpevnější vazba jak evropská tak atlantická, byla v devadesátých letech nejen záležitostí vlastního rozhodování politických elit, ale byla rovněž umožněna absencí zásadnějších trhlin v euroatlantickém partnerství jako takovém. Této euroatlantické harmonii učinila nejpozději přítrž Spojenými státy vedená invaze do Iráku v roce 2003. Ta nejen, že oddálila Evropu od USA, ale znamenala také rozdělení v rámci Evropy samotné. Co víc, konec euroatlantického konsensu postavil před dosud nepoznané dilema i politické reprezentace ve středoevropských zemích. Středoevropské vlády a politické strany najednou čelily rozhodnutí, zda jít se „starou“ Evropou, kterou reprezentovaly zejména Německo s Francií, tedy klíčové státy při procesu vstupu visegrádských zemí do EU, nebo se Spojenými státy, které byly pojímány jako hlavní garant evropského a středoevropského bezpečnostního uspořádání. Navzdory tehdejší často i vyhrocené debatě se nakonec každá z visegrádských zemí rozhodla přidat na stranu „koalice ochotných“ a podpořit Spojené státy proti Iráku, a to i navzdory mínění většiny evropské a středoevropské veřejnosti. Nejpozději od této doby se ze vztahu ke Spojeným státům stala věc veřejná a politická.

K diferencovanému přístupu k zahraniční politice ve střední Evropě také zásadně přispěl samotný vstup do EU v květnu 2004. Vlády a politické strany najednou byly nuceny přijmout spoluzodpovědnost za vnější vztahy EU a za osud Evropské unie jako takové, což s sebou nese o poznání pestřejší a rozsáhlejší paletu zahraničněpolitických rozhodnutí. Po ideové byl cíl vstupu do euroatlantických struktur vcelku pohodlný, po roce 2004 však byl nahrazen rozmanitým, náročnějším a důslednějším hledáním vlastní zahraničněpolitické identity. A hledání s sebou nese diskusi. Je totiž bláhové, a ještě spíše dokonce nebezpečné, domnívat se, že může existovat jedna dobrá, racionální, odborně vypočítaná zahraniční politika. Naopak, zahraniční politika je – a měla by být – záležitostí demokratického procesu, deliberace, nejistoty ohledně správného rozhodnutí, zodpovědnosti a v neposlední řadě by měla být spojena s mnoha názory. Zahraničněpolitické volby jsou následkem partikulárního vnímání mezinárodní politiky, představ o správném uspořádání světa a místa reprezentovaného státu v něm. Proto se v současné době tak radikálně liší názory na politiku Spojených států a na to, jak na tuto politiku reagovat. Proto vlastně ani nemůže být nalezen skutečný konsensuální základ pro zahraniční politiku. V demokratických zemích je tento stav dostatečný a možná i žádoucí, neboť nepřeje extrémům.

Existuje však jedno velké ALE. Bohužel totiž, jak už to někdy bývá, bez výjimky všechny relevantní politické strany států Visegrádské skupiny učinily ze zahraniční politiky rukojmí domácího politikaření, zneužívajíc zásadní zahraničněpolitické volby pro voličskou mobilizaci či přímo pro vnitrostranické pletichaření. Taková strategie se nemůže než promítnout do zvýšeného zájmu a citlivosti veřejnosti o zahraničněpolitické rozhodování. Potud dobře – zájem veřejnosti je pro demokracii klíčový. Je-li ovšem cílem politických stran polarizace veřejnosti, tvorba možných proti-amerických či proti-evropských sentimentů a jejich následná politická kapitalizace, pak je možnost jakékoli diskuse v podstatě paralyzována. Takový trend k demokratickému uchopení zahraniční politiky rozhodně nepřispívá.

Problematika vztahu ke Spojeným státům se přitom promítá v podstatě do všech významnějších zahraničněpolitických rozhodnutí, jako byla otázka Kosova, Gruzie, evropské obranné politiky, energetické bezpečnosti, a v první řadě pochopitelně otázka prvků americké protiraketové obrany v prostoru střední Evropy. V budoucnu tedy nemusí dojít ani na kontroverzi podobnou té, jíž jsme byli svědky v roce 2003, aby se ukázalo, že země střední Evropy rozhodně nebudou schopny přispět ke stabilizaci, ani ke konstruktivní diskusi. Taková diskuse totiž neprobíhá ani uvnitř těchto zemí samotných. Pro EU i pro budoucího presidenta Spojených států by mohla tato situace vést k zamyšlení. Ne snad, že by Visegrádské země hrály nějakou zvláště významnou roli v mezinárodní politice. Spíše naopak. Přesto však lze říci, že se například profilují jako země se zvláštním vztahem k východnímu a jihovýchodnímu sousedství EU a v tomto směru i usilují o významnější podíl na strukturování vztahů EU a NATO vůči tomuto regionu, Ukrajinu, Gruzii, Srbsko a Kosovo nevyjímaje. Tyto regiony jsou jednou z klíčových oblastí sousedství EU, a patří mezi zájmové oblasti Spojených států. Vypočitatelný a spolehlivý partner ze střední Evropy by jistě mohl přijít vhod. Navíc, v minulosti se středoevropské země osvědčily jako věrný spojenec Spojených států, a to nehovořím pouze o Iráku, medializované otázce českého „radaru“ či polských „raketách“.

Závěrem lze tedy říci, že debaty o zahraniční politice a vztahu ke Spojeným státům musí být emotivní a zapálené, neboť se jedná o témata celospolečensky vitální. Dokonce i na slzy může dojít, jako nedávno v Americkém centru. Je však v zahraničněpolitickém zájmu Visegrádských zemí, i v zájmu širšího mezinárodního prostředí, aby na politické úrovni byla tato diskuse vedena sice zapáleně, ale zároveň zodpovědně a státnicky a s vědomím, že bez alespoň minimální kompromisu to asi nepůjde.

Energetická bezpečnost na FSS

Všichni jste ve čtvrtek 20. listopadu 2008 srdečně zváni do auly FSS, kde se uskuteční mezinárodní konference s názvem Energetická bezpečnost kaspického regionu. Od jedné hodiny odpolední zde vystoupí velvyslanci Ruska, Kazachstánu, Ázerbájdžánu, Turecka, chargé d'affaires Gruzie, zástupci českých ministerstev i velkých energetických společností.

Na konferenci naváže od 20 hodin vystoupení osmičlenné ázerbajdžánské národní skupiny Tunzale Agaeva, která v České republice vystupuje poprvé. Zájemcům se tak nabízí unikátní příležitost naživo si poslechnout typickou hudbu tohoto regionu, zprostředkovanou uznávanými hudebníky. Vše samozřejmě doprovázeno tradičně opulentním rautem.

Pro přesný program klikejte tu.

Soudní dvůr a princip subsidiarity

Jedno nejmenované české ministerstvo mělo následující problém: jedna nejmenovaná země v Radě hrozí, že pokud jí nevonící návrh nařízení skutečně projde unijním legislativním mechanismem, tak bude žalovat právní akt u Soudního dvora na neplatnost, a to z důvodu porušení zásady subsidiarity. Mou krátkou zprávu pro ministerstvo, jakou má asi vyhrožující země u Soudního dvora šanci, najdete zde. Upozorňuji, že se jedná o krátký textík založený zejména na respektovaných knižních publikacích, prostý jakýchkoliv akedemických ambicí.

Co hýbe světem?

Vladimír Dlouhý píše do Financial Times, The Economist informuje o Klausově ne zcela klidně proběhnuvší návštěvě Irska a The Wall Street Journal přináší článek o Obamovi a protiraketové obraně. Že by byla venku okurková sezóna?

Aktualizováno! Aby toho nebylo málo, prezidentově irské krasojízdě se dnes věnuje komentář ve Wall Street Journal.

Bienvenidos a republica bolivariana

Jsa v soucasne chvili ve Venezuele se rad podelim o prvni dojmy ze zeme. Ihned pote, co jsem se dostal ke sve bagazi (na latinos az neuveritelne rychle), se me zdvorile ujal jeden z pracovniku ochranky, pry abych se neztratil. Soucasti pratelskych rad bzlo pochopitelne seznameni s kamaradem vekslakem a kamareadem z ministerstva turistiky, s peknou orwellovskou zkratkou Mintur.
Bylo mi vysvetleno, jak menit dolary na cernem trhu tak, aby se dostalz k beznym lidem (krome pritele Vekslaka je obavam se uvidi jen vetsi vekslacke ryby) a nejlepe na letisti, protoze pak uz nikdy nedostanu podobny kurz. Vzhledem k tomu, ze sem podobnych triku uz par zazil, jesm za nabizeny kurz vymenil jen nezbytne minimum (a v duchu se kopal do onech mist, ze jsem dolaru nevzal vice s ohledem na povestnou bezpecnost venezuelskych mest), k velkemu zklamani sekuritaka, vekslaka, ale o to mensimu ridice Ivana (rodice by mely pracovat na prognostaku, lepsi jmeno do dnesnich dob sznkovi vybrat nemohli:)). Ten uz za rohem nabizi lepsi kurz.
Pomalu, ale jiste, zacinam chapat, do jakeho stavu Chavez mistni ekonomiku dostal, na cernem trhu za dolar dostanete dvakrat vice nez je oficialni kurz, protoze je to jedina mena, ktera drzi hodnotu. Krome oficialnich bolivaru tak bezne koluji dolary, ktere se vsak kazdy snazi schranovat. Po navsteve potravin chapu proc. Dle oficialniho kurzu date za toastovy chleb 80 korun, 1,5 litru vody 45 a kilometru taxiku 50-100 Kc (i mistni). Vetsina veci podrazila za poslednich 5 let minimalne 2x, vetsinou 3x. Jen benzin je v podstate zdarma, za 50 litru zaplatil Ivan podle oficialniho kurzu asi 30 korun. Az sem zavedl vanezuelskou ekonomiku chavezovsky socialismus.
Cesta z letiste do centra odpovida predpokladum, Ivan se ridi heslem o silnejsim psovi, stejne jako popularni Ivanek. Dvakrat na posledni chvili uhne busu, ktery nas tlaci na krajnici, jinak svym Chevy tlaci dalsi:)
Nasleduje obvykly trik s tim, ze jsme zavezeni nekam, kam nechceme, ale ze drobne navyseni jizdneho to lze napravit. Na to nelze reagovat jinak nez prikyvnutim a chzstanim se na nasledujici hadku s tradicnim odchodem s pokrikujicim domorodcem v zadech:)
Toz tedy prvni dojmy, uz jsou i dalsi, casem sem jeste neco pridam:)

Má to cenu?

Předsednictví ČR v EU se blíží, ovšem jak český prezident, tak i občané ČR míní, že nejde o nic zásadního a v podstatě je to nezajímá. Poté, co jsem si přečetl poslední - tradičně zajímavý - rozhovor s Václavem Klausem jr. nejen o školství a PORG, jsem zjistil, že píše blog. Pro zájemce o humorný pohled na nedůležitost českého předsednictví a jeho paralelu s funkcí předsedy třídy na základní škole doporučuji podívat se na jeho poslední post... :)

"Předsednictví tedy zvládneme v pohodě a na nějakou dobu tím mediálně přehlušíme fakt, že zámecké sýpky nejsou v nejlepším stavu, pole leží ladem, na našem zámku to intrikuje všichni proti všem s nebývalou měrou, poklasní a správcové okrádají knížete-pána, kde můžou a Čingischán i vládci Mezopotámie mezitím připravují své oddané nekonečné šiky."

ANKETA: Myslíte si, že by se Gruzie měla stát členem Severoatlantické aliance?

Tak a je za nami ďalšie kolo lokálnej ankety. V tej poslednej sme sa vás pýtali na váš postoj k vstupu Gruzínska do Aliancie (resp. v podtexte na „vstup“ Aliancie do regiónu). Názory návštevníkov blogu sú vcelku jednoznačné – prevažná väčšina začlenenie Gruzínska do Aliancie podporuje (25 kontra 11), a to minimálne v dlhodobej perspektíve. Na prvý pohľad zaujme tiež fakt, že počet hlasujúcich, ktorým ležia na srdci vzťahy k Rusku, je minimálny.
Novou anketou by sme sa radi vrátili na domácu pôdu, aj keď sa ponúka plejáda tém z oblasti svetovej politiky. Blíži sa koniec roka a s ním bude musieť miláčik davov Nico Sarkozy (chtiac-nechtiac) predať žezlo vlády nad európskymi dŕžavami českému nástupcovi. Súčasná vnútropolitická situácia ČR je ale potenciálne výbušná a je otázne kto ním bude? Udrží si Topolánek svoje kreslo, alebo dôjde k zmene? A k akej?

Bend the Arch of History

Pokud by do znovu připomenuté soutěže "Nejhloupěší výrok politika" mohl nominovat jeden můj kamarád, který svůj zdravý selský rozum programátora aplikuje na politiku přímo a bez okolků, uvedl by na předním místě Baracka Obamu za jeho středeční Victory Speech. Pro mnohé "Change-people" asi pobuřující záležitost a pro obdivovatele řečnického umění obecně nejspíš překvapivý krok, ovšem z hlediska zdravého rozumu je to prostě blábol: "Put our hands on the arch of history and bend it once more towards the hope for better days."
Já v tomto případě patřím do skupiny obdivovatelů řečnického umění a přesto, že oblouk dějin ohýbat nehodlám, přikládám zde video Victory Speech jako důkaz působivého politického proslovu. Posledních 5 minut doporučuji obzvlášť, protože téma "Yes, we can" a jím uhranutý dav se jen tak nevidí.

Občané o radaru

Poslední průzkum hlásí setrvalý stav.

Na dlhé zimné večery

Blíži sa obdobie, kedy nám nepriazeň počasia - krutý sibírsky mráz, severák a snežné fujavice – obmedzí možnosti trávenia voľného času. Špeciálne v takých chvíľach väčšinou každý rád siahne po dobrej knihe. V konkurencií širokého výberu aktualít nikdy neurazí osvedčená klasika. Záujemcovia o medzinárodné vzťahy, ktorých už pomaly unavujú nové a nové spisky o tom, prečo Bushová administratíva v Iraku zlyhala, majú alternatívu v podobe zásadného diela v oblasti vojenskej stratégie. Brnenské vydavateľstvo B4U Publishing prináša tento rok na trh „Umění války“, ktorého autorom je čínsky majster Sun-c´. Predpokladám, že čitateľom tohto blogu dielo samotné netreba bližšie predstavovať. Odporúčam prečítať i recenziu, ktorá síce k českému prekladu nie je veľmi zhovievavá, ale kvalitu autorových myšlienok nijak neznižuje:

"Základem Sun C'ových teorií je důkladné poznání sebe sama a protivníka na straně druhé. A to je právě to, co knize umožnilo neztratit nic ze své popularity a aktuálnosti."

(nekultura.cz, 18.10.2008)

KMVES goes to Hollywood

Když o něco jde, tak mají mluvit odborníci. ČT24 to naštěstí pochopila a obrátila se do Brna. Po Petrovi Vilímkovi se objevili na televizních obrazovkách i další členové Katedry mezinárodních vztahů a evropských studií FSS MU a specialisté na americkou zahraniční politiku - sám vedoucí dr. Petr Suchý a ředitel Mezinárodního politologického ústavu doc. Břetislav Dančák. V knihovně FSS s odbornými periodiky typu Ekolisty za zády se prezentovali zejména na tématech americké zahraniční politiky vůči Evropě a Blízkému Východu. Sledujte zde v časech 8:02 a 1:31:22.

PS: Proč ČT24 píše MUNI??

PPS: Modrá kravata povinností!

Petr Vilímek na ČT24

Včera (4. listopadu 2008) vystoupil na ČT24 člen našeho blogovacího týmu Peťa Vilímek v pořadu Světadíl, a to mimochodem velmi zdařile.

Klikejte tu a přetočte na 1:33:23. Pěkné podívání.

Desetileté namlouvání ČR a Mezinárodního trestního soudu

"Za sebe se zdržím hlasování o této věci. Myslím si však, že by bylo lépe přerušit jednání o tomto bodu do doby, dokud nedojde k ratifikaci Římského statutu nejméně dvěma dalšími stálými členy Rady bezpečnosti. To také navrhuji."

"Vyžadovat, prosím, aby bylo přerušeno do doby, až další dva stálí členové ratifikují Římský statut… Já bych si dovolil poznamenat, že to znamená posunout rozhodnutí o Mezinárodním trestním soudu na den svatého Dyndy, protože každý z nás ví, že další stálí členové Rady bezpečnosti, mimo Velké Británie a Francie, které - to chválím - už hodně udělaly, to prostě neudělají. To nám musí být jasné."

K této debatě došlo na půdě Poslanecké sněmovny minulý čtvrtek mezi poslancem Exnerem a ministrem Schwarzenbergem. Exnerův návrh nakonec neprošel a Poslanecká sněmovna vzápětí poprvé ve své historii vyjádřila souhlas s ratifikací Římského statutu Mezinárodního trestního soudu. Stalo se tak po 10 letech od doby, kdy byl návrh ŘS přijat na Římské konferenci a byl zahájen ratifikační proces.

Je už notoricky známé, že za těchto deset let stačily ratifikovat všechny země EU s výjimkou České republiky, i v širší Evropě jsme zůstávali sami po boku Ruska, Turecka, Moldávie, Běloruska, Ukrajiny... Příčiny našeho dosavadního odmítání jsou směsicí politických (nepřistoupily Spojené státy, nerealizovatelnost cílů ICC) a právních důvodů (nesouladu s ústavním pořádkem ČR - imunity ústavních činitelů, amnestie/milosti, vydávání občanů do zahraničí a další). Obávám se ale, že především většina poslanců o fungování ICC valnou představu nemá a ani ji neprojevila, proto byl postoj jednotlivých poslaneckých klubů, hmatatelněji než v jiných otázkách, formován postoji jednotlivců.

Co ale změnilo názor poslanců od roku 2000, kdy poprvé Marek Bendal vyhnal návrh na ratifikaci ze Sněmovny? Ukázal se od té doby ICC jako funkční a nezávislý nástroj? To spíše ne. Dostalo se mu větší podpory od ostatních zemí? To rozhodně ano, za 8 let byl ratifikovaný více než 90 zeměmi k dnešnímu číslu 108, nicméně Rusko, Čína i USA zůstávají stále stranou. Než pozorné vyhodnocování činnosti ICC našimi poslanci bych spíše viděl přičinu jednak v tlaku EU rostoucím s blížícím se předsednictvím, dále pragmatický přerod poslanců ODS, kteří po přebrání vládní zodpovědnosti nepotřebovali za každou cenu torpédovat každý návrh vycházející z pera vlády.

Ratifikace ale stále není u konce, doposud chybí podpis prezidenta. Z jeho dřívějších postojů k jiným mezinárodním otázkám by se dalo vyvozovat, že ICC nebude zvlášťe nakloněn. Je však otázkou, zda-li se odváží postavit se ústavní většině, které se doposud ratifikace těší. Nechme se tedy překvapit, zda se ČR opravdu stane 109. členskou zemí této instituce.

Proč Obama?

Jelikož americké volby jsou zde, rád bych ještě využil diskusních možností blogu a zeptal se spolublogerů na jejich dojem a názor. Ze všech průzkumů vyplývá, že v Evropě tradičně převažuje obliba demokratického kandidáta, ovšem letos je to ještě výraznější. Jde o stereotyp? Je to jako s negativním pohledem na republikánské kandidáty? Ti jsou považováni za reprezentanty té hloupější Ameriky, i když třeba „superhloupý“ Bush jr. měl lepší výsledky z testů SAT než Al Gore či lepší výsledky GPA na Yale než John Kerry. Jelikož mě osobně trochu minula tzv. Obamománie, zajímalo by mě, proč byste (zdali je to tak) volili Obamu? Je to proto, že to není republikán jako prezident Bush s jeho nechvalnými výsledky v některých ohledech? Nebo proto, že má rozumnější názory? Nebo je to hloupá otázka, protože Obamu budou volit právě jen Američané… ?

Zajímavé důvody na podcastu The New York Review of Books uvedl Ronald Dworkin, když rozebral současnou situaci na americkém Nejvyšším soudě s tím, že pokud by vyhrál McCain a nechal jmenovat konzervativního kandidáta, mohlo by to znamenat výrazné přepsání dosavadního ústavního vývoje USA v mnoha zásadních otázkách. Závěr podcastu je exklusivní: „What we have tried? Stupidity. And it doesn´t work. Let´s try inteligence.“ Trochu emotivní a snad i přehnané řeči Dworkina jsou možná o něco méně emotivní a přehnané než poslední komentář Charlese Krauthammera na The Washington Post, ale zrovna kredit republikána Bushe s ohledem na právní aspekty boje proti terorismu není vůbec dobrý. Třeba z tohoto pohledu by ústavní právník Obama mohl přinést „the change we all are waiting for“. :)

W jako Wall Street?

Obecné paralely v rámci dvěstaleté a někdy z venku hleděno schematicky jednoduché politiky USA se hledají poměrně snadno. Paralelu prezidentů Bushe jr. a Trumana s jejich nepopularitou, vedením ne zcela úspěšné války na druhém konci světa (Korea, Irák) či soubojem s amorfním nepřítelem (komunismus, terorismus) jsem použil v nedávném textu pro Revue Politika, ovšem častěji je v souvislosti se současným prezidentem USA používána paralela vůči administrativě Ronalda Reagana. K již známým přirovnáním bych na tomto místě doplnil vypuknutí finanční krize během druhých funkčních období obou prezidentů, vyvalení finančních skandálů z kanceláří na Wall Street a jméno Oliver Stone.
V současné době vstupuje do kin Stoneův film W., který dle ohlasů konzervativců asi nebude tak smířlivý, jak režisér původně ohlašoval. Zábavné by to však být mohlo... Zdá se, že hlavní téma filmu je síla, která dokázala (alkoholika) Bushe jr. dotáhnout až Bílého domu. Že by to byl Bush sr.?

W. (2008)

O dvacet let dříve za vlády Reagana natočil Oliver Stone nejspíš lepší z obou filmů, který reagoval na tehdejší kolaps akciových trhů, obrovské schodky rozpočtu USA a skandály na Wall Street (stále velmi aktuální témata). Příběh s duem Michael Douglas a Charlie Sheen je sice na The New York Times A. O. Scottem v zásadě hodnocen jako "conventional Hollywood melodrama about rise and fall...", ale je přidána i řada komentářů, které dávají pádné důvody k shlédnutí. Od kvalitních hlášek (If you need a friend, get the dog.), poutavého děje, skvělého Douglese, až k vykreslení vrcholku kapitalismu 80. let a jeho vládců či k přesahům do klasiky anglické literatury. S tím posledním si pan novinář asi trochu zapřeháněl, ale jinak jde o kvalitní okénko do světa za zrcadlem a možná lepší volbu v rámci Stoneova provokativního díla.

Wall Street (1987)