Radana Kubová: Lobbing v Antverpách

Zájmové skupiny, lobbing a jeho regulace prozatím nepatří v české a příliš ani v evropské politologické obci k důkladněji zkoumaným tématům. Začíná se ale blýskat na lepší časy. Když jsem po zadání výše uvedených hesel „vygooglovala“ odkaz na letní školu zaměřenou na problematiku zájmových skupin pořádanou Fakultou politických a sociálních věd Univerzity v Antverpách, rozhodla jsem se nepropásnout tuto jedinečnou příležitost a podala si na ni přihlášku.

Program letní školy byl rozplánován do pěti výukových dnů. Dopoledne probíhaly přednášky a semináře, na něž bylo potřeba dopředu nastudovat dva silnější readery studijních textů. První ročník letní školy (2010) byl tematicky zaměřen na mobilizační proces a společenství zájmových skupin. Jako lektoři vystoupili Jan Beyers s úvodem do problematiky zájmových skupin a reprezentace zájmů v liberálních demokraciích, David Lowery k populační ekologii zájmových skupin a její dynamice (s důrazem na americké zájmové skupiny), William Maloney k problematice mobilizace, kolektivní akce, vnější a vnitřní organizace a profesionalizace zájmových skupin (s důrazem na evropské zájmové skupiny) a konečně Joost Berkhout k problematice mapování populací zájmových skupin v EU. Nutno však podotknout, že americká vědecká obec se prezentovala mnohem sebevědoměji, což zřejmě souvisí s delší tradicí výzkumu na tomto poli.

Praktickou třešinku na pomyslném dortu teorií z přednášek představovala jednodenní návštěva Bruselu, která byla pro mě osobně, vzhledem k mému zaměření, asi nejzajímavějším bodem na programu letní školy. Konkrétně jsme absolvovali kulatý stůl v Evropském parlamentu se zástupci lobbistů, Pieterem Bouwenem, Erikem Weseliusem (ALTER-EU), setkání s Gérardem Legrisem (Generální sekretariát Evropské komise), který má na starost otázky transparentnosti a vztahy se zájmovými skupinami včetně Rejstříku zástupců zájmových skupin, a nakonec diskuzi s konzultanty a lobbisty z Weber and Shandwick, kteří nás, v rámci možností, nechali nahlédnout pod pokličku toho, co obnáší každodenní práce bruselského lobbisty – včetně naprosto precizních komunikačních schopností. Srovnám-li s již absolvovanými diskuzemi v institucích EU, mohu vyjádřit spokojenost nad volbou diskutujících a celkovým průběhem diskuze. Přesto mám poněkud smíšené pocity z vystoupení G. Legrise. Na obhajobu neomylného postoje EK k regulaci lobbingu si uzurpoval téměř celý vyhrazený čas, a strategicky se tak pokusil vyhnout dotazům z publika.

První ročník letní školy byl „prvním“ také v několika dalších ohledech. Letos vůbec poprvé Univerzita v Antverpách pořádala letní školy. Konkrétně tato letní škola byla také organizována jako jedna z prvních aktivit ECPR-Standing Group on Interest Group Politics, jejímž cílem je dále institucionalizovat mezinárodní vědecko-výzkumnou síť zaměřenou na zájmové skupiny. Pro možné zájemce nabízejí další plánované ročníky tato témata: letní škola v roce 2011 bude organizovaná Univerzitou ve Virginii v USA a zaměří se na strategie a politickou mobilizaci; letní škola v roce 2012 bude organizovaná Univerzitou v Agder (Kristiansand, Norsko) a bude se soustředit na vliv zájmových skupin na politickou agendu a na politické otázky.

Mé dojmy z letní školy jsou veskrze pozitivní. Pro všechny zúčastněné bylo nepochybně přínosem vytvoření sítě vzájemných kontaktů. Školu hodnotím jako obsahově velmi zajímavou a přínosnou a organizačně dobře zvládnutou. Poděkování patří prof. Janu Beyersovi za uspořádání a zorganizování letošního ročníku i za jeho osobní nasazení, dále organizátorům z hostitelské univerzity za příjemný a obohacující sociální program a rovněž mé domovské fakultě za finanční podporu, bez níž by účast na letní škole nebyla možná.

Mgr. Radana Kubová je interní doktorskou studentkou na Katedře mezinárodních vztahů a evropských studií FSS MU. Odborně se zabývá lobbingem a zájmovými skupinami v kontextu Evropské unie a ČR.

Marek Čejka goes to Hollywood

Marek Čejka na ČT24 o íránských uprchlících do Turecka. Relace začíná hned Markem, bohužel o začátek jsme všichni přišli...

Geopolitika v 21. století: soubor textů o geopolitice

Jedním z důvodů stálé aktuálnosti geopolitiky jakožto analytického přístupu je její schopnost přizpůsobovat se nárokům doby a akademických debat. Geopolitika je slučitelná se všemi třemi velkými pozitivistickými paradigmaty mezinárodních vztahů a s jistými výhradami i s postpoziti­vismem. Geopolitický přístup je možné uplatňovat za účelem vytváření zahraničněpoli­tických strategií s globálním dosahem (geostrategií) i při studiu vnitrostátních (teritoriálních) konfliktů, migrace, nebo voleb. Stejně tak normativní apely obsažené v geopolitických koncepcích se mohou velmi lišit, počínaje světovou hegemonií a konče emancipací post-koloniálních zemí či sociálních skupin postižených urbánním plánováním.

Z těchto důvodů se časopis Global Politics rozhodl věnovat geopolitice samostatný prostor a publikovat sérii příspěvků studentů Katedry mezinárodních vztahů a evropských studií FSS MU, které se geopolitikou zabývají. Sérii editoval Petr Ocelík a tajemný LH.

1. Geopolitika Arktidy (Chřásťanský, Jenne)
2. Geopolitické diskursy Haushofera a Spykmana (Kalous, Kolmaš)
3. Geopolitika rozšiřování NATO (Dokulilová, Klimková)
4. Vzťah medzi rozvojom SZBP EU a geopolitikou (Benčová, Piteľová)

K tématu ještě drobná sebeprezentace. Text "Populární geopolitika na příkladu Jamese Bonda a Harryho Pottera" v Mezinárodní politice (11/2008) můžete najít zde.

Konec Polanského martyria: Švýcaři jej do USA nevydají

Švýcarská ministryně spravedlnosti na dnešní tiskové konferenci oznámila, že Švýcarsko Romana Polanského do USA nevydá. Ukončila tak několikaměsíční nejistotu, které byl slavný režisér vystaven poté, co jej Švýcaři v roce 2009 zadrželi na základě amerického zatykače z roku 1978. Celá aféra vyvolala ve světových médiích poměrně bouřlivou debatu o tom, jaký má smysl postihovat někoho za čin, kterého se dopustil před více než třiceti lety (zřejmě přitom nemůže být pochyb o tom, že se jej skutečně dopustil). Polanskému vyslovilo svou podporu mnoho osobností kulturního i intelektuálního světa, nejvýstižněji zřejmě v tomto kratičkém eseji Milan Kundera.

Pro čtenáře, kteří nevládnou francouzštinou, se pokusím o neumělý překlad jedné pasáže:

"Nebudu se nijak vyjadřovat k právnímu aspektu celé věci. Chci však zdůraznit, že je to právě evropské umění, jeho literatura a divadlo, které nás učilo jak roztrhat oponu právních, náboženských a ideologických pravidel a jak vidět lidskou existenci v celé její konkrétní realitě.

Věren této kultuře odmítám být zaslepený tváří v tvář situaci Polanského, pronásledovaného za čin, k němuž došlo před třiatřiceti lety, kterému již dávno odpustili všichni aktéři tohoto dramatu, jehož prodlužování do nekonečna nepřinese nic dobrého nikomu, nikomu a nikomu."

Zdá se, že ke stejnému závěru o absurditě vydání Polanského ke stíhání do USA dospěli nakonec i Švýcaři. Zdůvodnění zamítnutí žádosti Spojených států sice trochu zavání formalismem ("The reason for the decision lies in the fact that it was not possible to exclude with the necessary certainty a fault in the US extraditionary request"), nicméně i ten může někdy představovat vhodný nástroj k "polidštění práva".

Kalouskova špatná analogie a Klausovy dojmy

Tento příspěvek se bohužel ponese v negativním duchu. Předně, musel jsem zamáčknout slzu při zprávě, že nepostradatelný zdroj všech zájemců o evropskou integraci David Rennie končí autorství v rubrice Charlemagne. Snad mu jeho nástupce dosáhne alespoň po kolena. Drobnou útěchou budiž skutečnost, že syn bývalého ředitele MI6 přesídlil v rámci týdeníku The Economist do sekce Bagehot.
Po vzoru Brada De Longa si povzdechnu: Why oh why can't we have a better press corps? Jak jsem upozorňoval vícekrát, z deníků čtu Hospodářské noviny, prakticky celé, a každý den mě dokáže pozdvihnout obočí množství chyb, které po sobě korektoři zanechají. Ne že by se to v mých článcích na blogu či jinde chybami nehemžilo, ale u jediného seriózního českého listu očekávám, že si tuto stránku pohlídá lépe. Takže - ve včerejším portrétu nového polského prezidenta (Prezident Bronislaw Komorowski), který se jeví býti hlavním článkem celého středečního vydání, se dočteme: "Gregorz Napieralski dokázal přes počáteční nedůvěru vydupat ze země podporu, která není nezanedbatelná a znamená šanci na obnovu autentické politické levice." Není nezanedbatelná? Z kontextu vyplývá pravý opak... Rovněž počty Martinu Dorazínovi trochu lítají, na začátku odstavce píše, že Komorowski se narodil v roce 1952 a účastnil se demonstrací v roce 1968 a "O tři roky později - ve 21 letech - byl poprvé zatčen." Ale je možné, že jsem jen zbytečný detailista.

Kalouskova spořící analogie
Přes svátky jsem provedl důkladnou mentální hygienu a hned na mě čekaly resty z konce minulého týdne. Miroslav Kalousek (nejen) na mě v rozhovoru pro HN vybafnul následující:
"HN: To je ale čistá retroaktivita. Když někdo podepisoval smlouvu na stavební spoření, tak nic o 50procentní dani netušil.
Protože to ta spořitelna nemohla vědět. To je změna státní legislativy. To je stejné, jako kdybyste po zvýšení daně z příjmu šli za zaměstnavatelem a argumentovali, že když jste s ním uzavřeli smlouvu, tak tam nebylo nic o tom, že budete platit vyšší daně. A on vám logicky řekne, že za to nemůže."
Toto připodobnění se mi moc nezamlouvá. Pokud chcete slušně přežít, tak prostě v drtivé většině případů do práce chodit musíte. V našich podmínkách se nabízí v zásadě jako jediná plnohodnotná varianta práce na plný úvazek. Nebo můžete dělat živnostníka, podnikat či se realizovat ve svobodném povolání. Každopádně vaše svoboda volby je docela omezená, s velkou pravděpodobností skončíte zaměstnán na plný úvazek, přičemž výše zdanění příjmu většinu lidí nepřiměje třeba podnikat, budou preferovat práci v závislém postavení. Struktura pracovního trhu je v tomto rigidní. Naopak u kapitálu je struktura značně flexibilní. Do stavebního spoření investuji právě proto, že je to (bylo) výhodné. Kdyby v momentu mé investice výhodnost produktu byla nízká, zvažoval bych velké množství alternativ (na rozdíl od závislé práce na plný úvazek). Citelný zásah do pravidel hry ex post tedy významně mění situaci, protože za nových podmínek bych zřejmě do stavebního spoření neinvestoval, ale svou investici v současné době patrně nezměním, protože by to pro mě znamenalo dodatečné náklady.

Klausova dojmologie
Václav Klaus vystoupil na konferenci washingtonského Institutu mezinárodních financí v italské Strese a jak je jeho dobrým zvykem, příspěvek s názvem Evropa spí. Její role ve světě bude klesat přinesl látku k zamyšlení. Vícekrát jsem přiznal respekt k panu prezidentovi a jeho kuráži říkat opakovaně nepopulární věci, na druhé straně často s jeho názory nesouhlasím. Či lépe řečeno, klidně bych souhlasil, nebýt Klausovy úvahy hnány do extrému. Možná je to úmyslná taktika, protože jinak by jeho příspěvky třeba nikdo nezaznamenal, což by byla škoda, protože mnohé teze jsou originální a mají racionální jádro. Rozhodně tedy nesdílím postoj mnoha zahraničních komentátorů, že Klausovi chybí při vystoupeních jen rolničky. Co by si podle mého názoru měl prezident ale rozhodně odpustit je výrazně nadužívané nálepkování, přičemž si však zjevně vysmívané pojmy nijak nedefinuje, ani nepředkládá hlubší argumentaci. V apriori kritice všemožných -ismů si zkrátka Klaus vystačí se svou klasickou argumentací - je to tak, protože si to tak myslím.
V aktuálním textu si Klaus vypůjčuje od Petera Sloterdijka (a dalších) leitmotiv evropské společnosti blahobytu, která je spojená se všeobecnou letargií. Do kontrastu s tím staví země BRIC, přičemž prý "lidé v těchto zemích dobře vědí, že úspěch a jejich osobní vzestup nemůže být dosažen jinak než jejich vlastní tvrdou prací, kterou za ně nikdo neudělá. Lidé v Evropě a Americe věří v něco jiného - doufají, že úspěch a osobní vzestup mohou nastat díky technologiím, vzdělání, počítačům, vědě, ale bez tvrdé práce. To je zcela zásadní rozdíl." Docela by mě zajímalo, jak Klaus k tomuto závěru přišel. Je průměrný Dán či nedejbože za snem se ženoucí Američan méně pracovitý než průměrný Rus? Mnoho Indů a Číňanů (u Brazilců už bych si tak jistý nebyl) dře s neskutečným nasazením, nicméně nesrovnatelné masy lidí pracují v zemědělství, kde to již s produktivitou tak horké není. Jen pro kontext, podívejme se na HDP na hlavu v PPP (dle údajů MMF za rok 2009):
USA 46 381 USD
Německo 34 212 USD
ČR 24 093 USD
Rusko 14 920 USD
Brazílie 10 514 USD
Čína 6 567 USD
Indie 2 941 (!) USD
BRICs jsou zkrátka ještě daleko a chtějí-li se dotáhnout, nic jiného než tvrdá práce jim skutečně nezbývá, jen je potřeba vidět, že i třeba při 5% rozdílu v růstu HDP proces dohánění třeba Indii ještě chvíli potrvá. Navíc, jak Klaus poznamenává, s rostoucí ekonomickou vyspělostí stoupá i poptávka po politických svobodách, což může zemím s neukotvenými strukturami demokracie a právního státu v dalším hospodářském rozmachu spíše uškodit. Navíc si nejsem úplně jistý, zda onen předpoklad platí obecně - když se socialistickým zemím vedlo jakž takž dobře, občané se výrazně nebouřili, až v momentu, kdy se rozdíly mezi Západem a Východem zvětšovaly a společenská smlouva spočívající v pasivitě - dobře nás krmte a my budeme zticha - se začala otřásat. Ale souhlasím, že s rostoucí ekonomickou vyspělostí bude vzrůstat poptávka po svobodách (zejména po zajištění vlastnictví), dalším důležitým faktorem vstupujícím do hry je i míra (ne)rovnosti distribuce bohatství (měřena třeba Gini koeficientem). Ale to už je příliš témat spletených dohromady, odkazuji na díla autorů jako Przeworski, Boix či Acemoglu. Pro dnešek stačilo...

ÚS neměl s DS slitování

Zkouškové se konečně odporoučelo, tak se mohu věnovat i v poslední době zanedbávanému občasnému bloggování. S křížkem po funuse, ale přece kopíruji trochu odvázanější pasáže z usnesení Ústavního soudu ve věci návrhu Dělnické strany (jinak se ÚS spokojuje s odkazy na rozsudek NSS).
Tříčlenný senát ÚS ve složení Güttler, Janů, Duchoň se vzletně vyjádřil k funkcím politických stran:
"Podle článku 5 Ústavy České republiky je politický systém založen na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran respektujících základní demokratické principy a odmítajících násilí jako prostředek k prosazování svých zájmů. Touto volnou soutěží lze především rozumět soutěž myšlenek, idejí a nápadů jak spravovat moderní stát na počátku 21. století, jak čelit výzvám, které tato doba přináší. Nemělo by se tedy jednat o rozeštvávání jednotlivých skupin obyvatel proti sobě, o adoraci násilí či o zaplavování veřejného prostoru jedem. Zlu je nutno čelit vždy, bez ohledu na to, v jaké podobě přichází."

A poté i k roli moderního soudnictví, přičemž neoopomněl kritizovat soudobou politickou scénu i přežité pojetí soudcovského stavu (NSS se nicméně dočkal uznání):
"Zpochybňování nezávislosti a nestrannosti soudu v této věci, a obecně soudnictví vůbec, má částečně své kořeny i v tom, že politické strany představují pro své vůdce výtah k moci. Politické strany by však neměly tímto způsobem generovat subjekty "nemocné touhou po moci". Tato "nemoc" způsobila mnohým národům a celým civilizacím velká neštěstí. Proto moudří otcové moderních ústav vynalezli systém "checks and balances", což je jediný způsob, jak čelit této nemoci mocných.

V rámci tohoto systému je důležitá a nezastupitelná role nezávislé a nestranné justice. V moderních dějinách lze sledovat jednak trend justici ovládat, jednak trend směřující k posílení její nezávislosti. Praxe, podle které se momentálně vládnoucí skupina snaží ovládnout celý veřejný prostor, včetně justice, se jeví být praktickou ovšem jen do doby, než tuto moc získá skupina jiná. Příliš dlouho zde trval systém vlády jedné strany, kdy i justice této straně patřila. Tento způsob vnímání justice přežívá v některých hlavách dodnes. Stále přežívá pojetí soudce nikoli jako reprezentanta soudní moci, ale jako státního úředníka, loajálního vůči státu, na státu závislého a státem placeného tak, jak velí momentální rozmar vládnoucí skupiny.

V této souvislosti lze připomenout i důležitost respektování principu "dobré vlády" tak, aby po každé její změně nenastávalo "vyřizování účtů". To bývá vlastní zemím s deficitem demokracie, kde nastupuje i snaha justici v tomto směru zneužívat. Nezávislost a nestrannost justice tedy není jejím privilegiem, ale je nezbytným předpokladem jejího fungování pro dobro celé společnosti, zejména v dobách "nepohody". Veškerá základní práva a svobody jsou totiž mj. pod ochranou soudní moci. Nejvyšší správní soud v přezkoumávané věci tuto roli nezávislého a nestranného soudu beze zbytku naplnil."

Dojmy z florentské Akademie

Inspirován chvalozpěvy Jiného práva na Akademii evropského práva pořádanou Evropským univerzitním institutem ve Florencii (např. zde, nebo zde), rozhodl jsem se obětovat dva týdny své dovolené na jednu z údajně nejlepších (nejen) právnických letních škol (o její hlavní konkurenci psal na Politica Mundi loni Hubert Smekal). Stálo to za to?

Předně musím pochválit koncept Akademie – ta si každý rok vybere určité téma, na které se zaměří a k němuž si pozve jako lektory přední odborníky (letos to byla migrace), kteří však nedostanou volné pole povídat si, co je zrovna napadne, ale jasné zadání, co má být náplní jejich kurzu. Každá ze dvou sekcí (lidskoprávní a právo EU) se tak skládá jak z obecněji zaměřených kurzů, které mají za cíl podat celkový přehled látky, tak z navazujících "speciálních" kurzů. Okořenění jednotlivých sekcí představuje "distinguished lecture" určité právnické "celebrity", význačného politika apod. Akademie díky tomu získává určitou vnitřní konzistenci, přednášky neskáčou bezhlavě z jednoho tématu na druhé, jak je tomu na většině letních škol. Každý vyučující navíc zadal ke svému kurzu četbu (kterou jsme elektronicky obdrželi s již asi měsíčním předstihem), což jistě také přispělo k větší úrovni přednášek a diskuzí na nich. Na druhou stranu, nepanoval zde (oproti např. Total Law) takový tlak na důsledné čtení všech materiálů, nebyl proto problém dát večer přednost společenskému programu před studiem. Velkou roli hrál v tomto ohledu počet účastníků – v počtu cirka šedesáti lidí je velmi obtížné, byť se o to někteří lektoři snažili, udělat výuku opravdu interaktivním ("seminárním") způsobem. To by byla asi má hlavní výtka vůči pořadatelům Akademie: méně by možná znamenalo více.

A teď konkrétněji k letošnímu ročníku. Sekci lidských práv, které jsem se zúčastnil, dominoval obecný kurz "Migration, Human Rights and Protection" Guy Goodwin-Gilla z oxfordské All Souls College. Goodwin-Gill mě jednoznačně nadchl, takto nějak si představuji, že by měla výuka lidsko-právních témat vypadat. Dokázal pěkně propojit právní náhled s perspektivou jiných sociálních věd, zejména politologie či mezinárodních vztahů (proč se toho čeští právníci a politologové tak štítí?). Zároveň pravidelně vracel výklad z akademických výšin zpět k přízemní realitě exkurzy do své advokátní praxe (jeden se mimochodem týkal "The Czech Roma Case" – tj. "předsunutých hlídek" britských imigračních úředníků na pražském letišti). Úroveň speciálních kurzů už byla lehce nevyvážená – od velice kvalitního přehledu amerického a kanadského azylového systému od Michaela Churgina (díky němuž jsem zjistil, že praxe fungování amerického azylového systému je někdy možná ještě úděsnější, než v případě toho českého), přes relativně dobré kurzy Ruth Rubio-Marin (sexy téma "Integration vs. Multiculturalism") a Vincenta Chetaile (princip non-refoulement), až po spíše rozpačité výkony dvou italských přednášejících – Tullio Scovazziho (pro našince lehce exotické téma "Human Rights and Immigration at Sea") a Alessii di Pascale ("Italian Security Law and Treaty Practice on Unauthorized Migration"). Příliš mě nenadchla ani "distinguished lecture" guru italské politické scény Giuliana Amata.

Letní školu však netvoří pouze přednášející, ale i její účastníci. V tomto pak spočívá velká deviza Akademie, neboť její jméno táhne - většinu představovali doktorandi, ale nemálo bylo již praktiky pracujícími na zajímavých postech. Takže dobrá příležitost k navazování kontaktů. Za zmínku stojí také možnost využít služeb skvěle zásobené knihovny Institutu (u některých účastníků Akademie mi dokonce přišlo, že na ní přijeli hlavně pro to, aby si zde udělali research k dizertaci). Konečně trávit dva letní týdny ve Florencii taky není úplně nepříjemná záležitost. Letos byla navíc Akademie načasována obzvlášť povedeně, sledovat např. zápas Itálie vs. Slovensko v baru plném Italů byl vážně zážitek – byť poté, co jsem zajásal nad třetím slovenským gólem, to chvíli vypadalo, že z něj ve zdraví neodejdu...

Shrnuto, účast na některém z příštích ročníků Akademie bych rozhodně doporučil, a to nejen pro právníky (třeba letos se zúčastnilo i několik studentů mezinárodních vztahů).

Vnější vztahy Evropské unie

V rámci studentského projektu Zaměřeno na EU publikoval web Global Politics novou sérii kratších článků, jejichž společným tématem jsou vnější vztahy Evropské unie. Jednotliví autoři přistoupili k dané problematice z různých uhlů pohledu.

• Jitka Benešová – Interregiona­lismus: progresivní dimenze vnějších vztahů EU
• Matej Kresáč – Ukrajina medzi Európskou úniou a Ruskom
• Jan Husák – EU a Gruzie – vzájemné vztahy a perspektiva do budoucna

The US-Russian security 'reset'

V časopise European Security vyšel text od autorů z pražského ÚMV nazvaný The US-Russian security 'reset': implications for Central-Eastern Europe and Germany. Nik Hynek, Vit Stritecky, Vladimír Handl a Michal Kořan zkoumají změny v americké zahraniční politice za Obamy a jejich vliv na země střední Evropy a Německa. Text by měl být v blízké budoucnosti přístupný z databází.