Menší dáreček do nového roku

Původně jsem myslel, že vám ušetřím celých 13 dolarů, ale nakonec to bohužel tak horké nebude. Ve škole se totiž přes databáze dostanu k celé knize The Supreme Court Phalanx od Ronalda Dworkina, ale z tepla domova se dívám, že volný přístup je pouze ke čtvrtině knihy. Útlý spisek se skládá ze čtyř esejů pro The New York Review of Books - Judge Roberts on Trial, The Strange Case of Judge Alito, The Court and Abortion: Worse Than You Think a konečně nejrozsáhlejší The Supreme Court Phalanx, která je právě přístupná zdarma.

Dworkin se ani nesnaží předstírat, že se jedná o objektivní odbornou publicistiku, od počátku vidíte, že "pravicová falanga" jednomu z nejvýznamnějších právních filosofů 20. a 21. století vůbec nevoní. Jasně rozluštíte Dworkinovy antipatie vůči soudcům Alitovi či Kennedymu, naopak Breyer jako by u Dworkinů snídával. Robertse či Scaliu názorově autor též zjevně nemusí, ale aspoň je cítit respekt.

Dworkin se v prvních dvou esejích zabývá procesem jmenování soudců pro americký Nejvyšší soud a nikterak nešetří jak Robertse a Alita, tak senátory, kteří kandidáty schválili a pořádně si je neproklepli. Ve zbývajících dvou kapitolách Dworkin rozebírá, jak konzervativní soudcové mění americkou politiku a společnost k obrazu svému.

Navzdory odbornému tématu se kniha čte svižně, já jsem ji přelouskal po cestách autobusem do školy. Docela doporučuji, třeba se k příspěvkům nějak na internetu dostanete, protože 13 dolarů za takový sešitek mi přijde dost.

Trochu divočejší zasedání

Na Ukrajině umí (zdroj: the Guardian):

Dnes na CNN jsem viděl projev demokratického kongresmana Anthony Weinera, sice neměl tak pádné argumenty jako ukrajinští kolegové, ale kdybyste si chtěli vybrat jen jedno video, pak doporučuji toto, má větší kouzlo než hospodská rvačka.

Nezaměstnanost mezi mladými

Na stránkách the Economist můžete nalézt následující velezajímavý graf. Horizontální osa zachycuje míru nezaměstnanosti mezi dospělými (25-54 let) a vertikální mezi mladistvými (15-24). Vidíme, že vskutku zle je na tom Španělsko - skoro 20% nezaměstnanost dospělých, ale zejména 42 % nezaměstnaných mladistvých. Moc dobře si nevede ani Slovensko. Varující jsou body za linií "Four times as high", tedy velmi bohaté státy (Švédsko, Finsko, Nový Zéland, Lucembursko), kde je ale nezaměstnanost mladistvých více než 4x vyšší než dospělých. Česká republika si počíná slušně, v obou parametrech se nachází pod průměrem OECD, závidět ale můžeme třeba Švýcarsku, Rakousku a Německu.

Obnova amerického konzervatismu?

Co se stalo s konzervatismem v USA? Zdá se, že se v jisté podobě obrodil s nástupem Tea Party. Poněkud specifická esej z Commentary v češtině odkazuje na některé zajímavé texty k tématu konce konzervatismu od kritiků či k otázce jeho obrody od zastánců.

Esej najdete na webu Revue Politika.

Studium na Berkeley? Na vlastní nebezpečí

Právě probíhá zkouškové období, které se mě naštěstí netýká, tak se mohu podělit o pár dojmů ze semestru na špičkové univerzitě. Navštěvoval jsem díky dobrodiní profesorů ze svého zájmu dva postgraduální kurzy a přiznám, že to bylo spolu s pár povinnostmi, které si odbývám přes oceán, tak akorát. Netrpěl jsem spánkovou deprivací, jeden den týdně jsem si vyšetřil na cestování, četl jsem, co mě bavilo. Jenže takové štěstí mí spolužáci neměli. Předně, místo dvou kurzů mají běžně čtyři, do každého kurzu musí týden co týden načíst něco mezi 150 a 200 stranami (ale někdy klidně i celou knihu), takže cca 700 stran za týden, do toho ještě připravovat referáty na další knihy či dlouhé články a psát seminární práce. Takhle vydržet patnáct týdnů a následně se předvést ve dvou týdnech zkouškového období. Můj spolubydlící vystudoval na Berkeley a na MIT a říkal, že vždy končil semestr úplně psychicky vyždímaný. Jediný volný čas si dopřál v pátek večer a sobotu dopoledne, zbytek trávil ve škole nebo nad knihami. Jedna slečna z domu, kde žiji, si zase stěžovala, že to ve třídě často smrdí. Na mou, snad logickou otázku, co že to, reagovala trochu dotčeně - moc úkolů, takže se někteří ani nestíhají sprchovat... Zívání a unavené obličeje jsou asi tak to nejmenší. Dokonce tu prý je jeden bezdomovec, který během studia zešílel, tak jej alespoň nechávají na kampusu přespávat (ale za tuto historku neručím). Každopádně mé kolegy z kurzů obdivuji, jsem zvědav, co budou říkat studenti na FSS, až zavedu podobný režim - a za 4 kredity :)

Co vás donutí tohle tempo vydržet? Předně, náklady na studium nejsou nízké a životní náklady jakbysmet, takže o motivaci je postaráno už tímto prostým faktem. Na druhé straně můžete dosáhnout na různá stipendia, ale možná i to přispívá k vašim výkonům - svého donora nechcete zklamat, proto se snažíte. Na postgraduální úrovni je navíc ve třídě docela málo posluchačů (kolem desíti), tak jste neustále na ráně. Celkově (tedy včetně undergrads) se na právnické fakultě dosáhlo po přijetí nových vyučujících poměru 1 vyučující na 12 studentů, o čemž si asi můžeme u nás nechat jen zdát. Kolegové z programu Jurisprudence and Social Policy absolvovali třeba seminář, který vedli dva vyučující, proti nimž sedělo jen pět posluchačů. Na každý seminář - tedy každý týden - měli přečíst zadanou knihu (v lepším případě pouze vybrané kapitoly), o níž pak následně s profesory diskutovali. Případně jednoho vyučujícího na diskuzi nahradil autor dané knihy.

Běžný seminář tu trvá tři hodiny (3 x 60 minut) s jednou desetiminutovou přestávkou, ale třeba v kvantitativních metodách jsme měli navíc dvouhodinový seminář a k tomu ještě často skupinové řešení úkolů, které se vypracovávaly na každou hodinu. Kromě možnosti naslouchat a diskutovat se skutečným odborníkem v dané oblasti je velkým přínosem i obrovská různorodost studentů. Třeba zrovna na kvanti měla třída následující složení: Japonka, Tchajwanka, Ind, Chilan, dva Američané, Čech a dáma zahalená v hidžábu, jejíž původ jsem nezjistil. Během dobrodružství chilských horníků jsme tak například měli spoustu doplňujících informací.

Když na hodině někdo prezentuje třeba knihu, tak má referát hlavu a patu, navíc často jsou již studenti skutečně velmi dobří rétoři. V čem pak skutečně vynikají, tak ve zvládnutí obrovského penza literatury na velmi vysoké úrovni. Četby je tolik, že nelze vše přečíst naprosto pečlivě, některé části textu jen skenujete, ale vše vám musí zapadat dohromady. Co lze též vypozorovat - lidé jsou tu skutečně výborní na svou oblast, ale občas nemají úplně dokonale vybroušený všeobecný přehled. Ale to by bylo až smutné, kdyby se tolik schopností koncentrovalo do jednotlivých individuí...

A co jsem tím vším asi chtěl říci - když se rozhodnete studovat na skutečně špičkové škole, držím palce, ale vězte, že to bude bolet. Nakonec to však skoro určitě bude stát zato.

Headley, James: Russia and the Balkans: Foreign Policy from Yeltsin to Putin. London: Hurst & Company, 2008, 552 pages, ISBN: 978-1-85065-848-1.

Russia and the Balkans by James Headley, a lecturer in political studies at the University of Otago, New Zealand, represents one of the most valuable and instigative books on the topic of modern Russian foreign policy in the Balkans. First published by HURST Publishers Ltd. in the UK in 2008 (ISBN 978-1-85065-848-1), this volume is intended to present a critical assessment of the Russian foreign policy towards Yugoslavia and its successor states in the period from dissolution of the Soviet Union in 1992 till Kosovo’s independence in 2008. For that matter, the book argues one specific course of the Russian foreign policy by examining its characteristics in the period from the demise of the joint Yugoslav state to the conflicts in the former Yugoslav republics, and from the “war on terror” to current disagreements over the status of Kosovo. In that respect, the author’s goal is to demonstrate how the Russian foreign policy in the mentioned period was formulated and applied, as well as to comment on similarities and differences between policies of two Russian presidents – Boris Yeltsin and Vladimir Putin.
Moreover, Headley also aims at explaining appropriate developments and alterations in attitudes of the Russian political elite, most influential political parties, academia and media all of which shared a common idea that the Russian engagement in the Balkan affairs was national responsibility of Russia as a great world power. Thus, the Yugoslav conflicts became not only a tool in political bickering between opposition and government in Russia, but reflected genuinely divergent political and moral views within opposition itself. In that respect, the fact (1) that the Yugoslav conflict took place in an area that the Russian state considered traditionally important for its interests and security, (2) that the conflict in fact represented a ‘horror mirror’ due to a number of similarities between Yugoslavia and the Soviet Union and, lastly, (3) that religious element – the one vested in fellow Slavic, particularly Christian Orthodox, nations at war – had its relevant influence on the Yugoslav demise, instigated a very heated debate in the late and post-Soviet political circles in Russia. Moreover, this issue became the second most debated political problem, only to be preceded by events taking place in the Russian ‘near abroad’. Thus, the author confirms that specific continuity of approach, regardless of a policy shift in late 1993, has reflected the very continuity of outlook of the ruling political elites which, for that matter, meant that respective changes within Ministry of Foreign Affairs and the Presidency had no significant impact on the policy implemented.
Headley has sectioned the book in three distinct parts, preceded by Introductory remarks and followed by a respective Concluding section, divided into several chapters.
_________________________________________________________________________________


Full article available at the following address:

http://www.cepsr.com/clanek.php?ID=425

Asi typické Berkeley...

Už si začínám zvykat, že v Berkeley je to jinak než ve zbytku země. Zatímco odevšad létají filipiky proti Bradley Manningovi, podezřelému z poskytnutí citlivých materiálů pro WikiLeaks, zdejší městská rada projednává rezoluci, která vyhlašuje, že dvaadvacetiletý voják je hrdina a měl by být propuštěn.

Stejná instituce před dvěma lety vzkázala verbovací kanceláři mariňáků, že ve městě není vítána. Toto gesto proti válkám v Iráku a Afghánistánu podpořili i místní obyvatelé, kteří zaslali na pětadvacet tisíc mailů.

Duch 60. let, kdy lidskoprávní protesty rozháněla národní garda, se tu stále vznáší. Pokud máte průměrně vyvinuté čichové buňky, tak to ostatně můžete na ulicích i cítit...

XV. ICYS - Call for Papers

Dear colleagues, students and academic friends, Jan Masaryk Centre of International Studies is pleased to invite you to the XV International Conference of Young Scholars called “Crucial Problems of International Relations through the Eyes of Young Scholars” which will be held on 19-20th May 2011 at the University of Economics, Prague. Fill in the Application form by 13 February 2011. We will send you an acceptance notification and further information no later than on 6 March 2011. We require the confirmation of your attendance by 24th April 2011.

Více informací zde.

Konfliktní Somálsko

Mezi státy, které jsou neustále sužovány konfliktem, ať již ozbrojeným či neozbrojeným, patří i Somálsko. Zájem veřejnosti o tuto zemi na východě Afriky je téměř mizivý. A to i přesto, že země se potýká s více než milionem uprchlíků a s miliony lidí, kteří jsou odkázáni na humanitární pomoc.

Za počátek konfliktu, který se táhne až do dnešní doby lze považovat rok 1988, v Somálsku působily dvě organizace SSDF (Somali Salvation Democratic Front) a SNM (Somali National Front), které bojovaly proti vládě Siada Barre, který se dostal k moci roku 1969 vojenským převratem. Od 80. let tyto boje nabraly na intenzitě. V období mezi lednem 1991 a prosincem 1992 se Somálsko jako stát zhroutilo. Po celé zemi vznikaly povstalecké organizace formované na základě klanových struktur. Od roku 1992 v Somálsku působily i ozbrojené síly OSN, které však nebyly při řešení konfliktu úspěšné a taky byly roku 1995 staženy. Do roku 2000 zde prakticky neexistovala žádná vláda. V roce 2000 byla v Somálsku v rámci mírových jednání ustanovena vláda přechodná. Mezitím se Somálsko navíc začalo proměňovat i teritoriálně. V roce 1991 se od Somálska jako státu odtrhla část zvaná Somaliland, v roce 1998 pak Puntland,v roce 2006 následoval Galmudug, který však nebyl nikdy mezinárodně uznán. Od roku 1991 tedy přetrvává absence celostátní vlády. Ustanovená vláda zpravidla ovládá vždy jen určitou část území a ve zbytku země vládnou místní klany, válečníci a také tzv. Unie islámských soudů, která roku 2006 ovládla hlavní město a vyvíjela bojové aktivity proti přechodné vládě. Touto situací se zase cítila ohrožena sousední Etiopie, která na sklonku roku 2006 vyhlásila Unii islámských soudů válku. Konflikt tím pádem získal novou dimenzi a z občanské války přerostl v konflikt mezinárodní. Zejména v letech 2007 a 2008 probíhaly ostré boje a teprve na počátku roku 2009 se etiopská armáda stáhla.

V případě Somálska tak selhávají teorie, dle kterých etnická a náboženská heterogenita způsobují konflikty. Somálsko je totiž z 95 % etnicky stejnorodý stát, ve kterém je zastoupeno právě 95% Somálců. Ta samá situace se opakuje v případě náboženství, kde jsou zde z 99 % zastoupeni sunitští muslimové. Náboženskou a etnickou heterogenitu lze tedy jako zdroj konfliktu jednoznačně vyloučit.

Ivana Zelinková je studentkou Politologie-Afrických studií na Univerzitě Hradec Králové.

Rozpad Demokratické republiky Kongo

Časopis Global Politics publikoval článek od Václava Walacha Rozpadnutý stát: Případová studie Demokratické republiky Kongo. Práce představuje analýzu rozpadu státu v Demokratické republice Kongo. V tomto ohledu se autor přidržuje metodologické struktury Fund for Peace, která primárně sestává z dvanácti indikátorů rozpadu státu. Po teoretické části a historickém přehledu přechází k vlastní analýze sociálních, ekonomických a vojensko-politických indikátorů. Dochází k závěru, že Kongo je rozpadnutým státem, přičemž se ptá, zdali je vůbec možné obnovit tento stát v jeho původních parametrech.

Sankce EU proti Íránu: Impérium vrací úder?

Obecně prospěšná společnost EUTIS, společně s Eurocentrem Olomouc, Europe Direct Olomouc a Katedrou politologie a evropských studií FF UP, pořádá 9. prosince 2010 od 17:30 přednášku a diskuzi na téma Sankce EU proti Íránu: Impérium vrací úder?.

Debata proběhne na Katedře politologie a evropských studií FF UP (Křížkovského 12, učebna č. 127). Pozvanými hosty jsou Blanka Bednářová, Michael Brtnický a Jan Čuřík.

John Paul Stevens k trestu smrti

Před týdnem jsem psal o semináři Davida Garlanda, na němž představil svou novou knihu Peculiar Institution, a nyní se k trestu smrti vracím, protože k zajímavé publikaci se vyjádřil recenzent z nejpovolanějších - bývalý soudce amerického Nejvyššího soudu John Paul Stevens. Jeho příznivý, informativní a obsáhlý verdikt si můžete přečíst na stránkách The New York Review of Books. Aby toho nebylo málo, tak se o Stevensově recenzi jako o svého druhu osobní zpovědi k trestu smrti rozepisuje Adam Cohen v týdeníku Time.

Stevens hovoří o Garlandově počinu uznale, nicméně neodpouští si výtku, které se po dlouhé soudcovské kariéře nelze divit. Zatímco devadesátiletý doyen byl zvyklý vyjadřovat postoj, rozhodovat, tak skotský právní sociolog interpretuje a vysvětluje, k problematice zaujímá empirický, nikoliv normativní postoj. Z knihy tedy není explicitně jasné, co si autor o trestu smrti myslí, ačkoliv implicitně z ní negativní postoj ke "zvláštní instituci" jen kane. Stevens ale Garlandovi záhy odpouští a katapultuje jej do exkluzivní společnosti slavného nestranného pozorovatele americké společnosti a politiky - Alexise de Tocquevillea.

Stevensův text je nepřekvapivě orientován mnohem právničtěji, v krátkosti představuje vývoj doktríny Nejvyššího soudu, provázený vlastními komentáři. Zde opět vytýká, že se některým aspektům kniha nevěnuje více, ale opět bych se Garlanda zastal - Peculiar Institution není o vývoji právního institutu, ale o jeho interakci se společností.

Garlandovi se skutečně povedl zobecňující postřeh o transatlantické disharmonii mezi USA a Evropou - zatímco v Evropě probíhal vývoj od formování, rozšíření a konsolidace státní moci, přes byrokratickou racionalizaci k růstu občanské participace, ve Spojených státech se dějiny vydaly cestou opačnou.

Stephens ještě v recenzi poukazuje na velmi pochybný odstrašující efekt trestu smrti, ostatně státy s trestem smrti mají obecně vyšší míru zločinnosti než státy, které jej zrušily. K tomuto dvě poznámky, které mě napadly teď okolo jedné hodiny noční, takže berte trochu s rezervou - 1) relevantní pro takovou argumentaci je nikoliv obecná míra zločinnosti, ale míra těžké zločinnosti, za niž hrozí trest smrti - jen taková může něco říci o odstrašujícím účinku trestu smrti; 2) srovnávání míry zločinnosti spojené s vyvozováním závěrů je typickou ukázkou, kdy směšujeme korelaci s kauzalitou. Jistou informační hodnotu sice daný údaj má, ale rozhodně bych ji nepřeceňoval. K prokázání kauzálního vztahu (řekněme např. tvrzení, že zrušíme-li trest smrti (příčina), sníží se míra zločinnosti (následek)) potřebujeme mnohem více než takový jednoduchý údaj. V tuto pozdní hodinu mě nenapadá, jak vymyslet nějaké důmyslné pozorování, abychom odizolovali působení dalších vlivů a mohli polehoučku uvažovat o tom, že by něco jako mlhavá kvazikauzalita mohla existovat. Jistě se tím ale zabývalo již dost chytrých lidí, vzhledem ke skutečnosti o jak exponované téma se jedná, takže kdybyste o nějaké takové studii věděli, rádi vám její resumé na blogu uveřejníme. No, a experiment, který by kauzalitu odhalit mohl, asi s trestem smrti nejde moc dohromady...

Stephens v článku upozorňuje, jak během liberálního amerického vzepětí v 60. letech téměř vykvetla abolice. Řádil tu liberální Warrenův Nejvyšší soud, Lyndon Johnson s přehledem vyhrál prezidentské volby, změnily se volební zákony v jižních rasistických státech a v roce 1966 Gallupův výzkum veřejného mínění dokonce zjistil, že většina Američanů je proti trestu smrti. Politikové se samozřejmě rádi se změnou nálady svezli. V roce 1972 v případu Furman v. Georgia Nejvyšší soud zneplatnil všech 41 státních (+ District of Columbia) právních úprav trestu smrti. Jenže drtivá většina těchto států přijala zákony nové. A přišli jiní soudcové.

Mimochodem, Furman v. Georgia je skutečně neuvěřitelné rozhodnutí - sestává z krátkého nepodepsaného verdiktu, k němuž všech devět soudců připojilo odlišná stanoviska! Pět souhlasných, přičemž ale jen dva soudcové byli pro úplné zrušení trestu smrti, naopak čtyři soudcové, všichni jmenovaní Nixonem, disentovali.

Foto: NY Times.

Koncert velmocí pro 21. století

Jak je možné charakterizovat současné mezinárodní uspořádání? Jestli studená válka znamenala souboj dvou mocností, jestli „konec historie" během 90. let znamenal nadvládu jediné supervelmoci USA, jakou podobu má mezinárodní mocenská politika téměř deset let od 11. září? Pohled na současnou americkou zahraniční politiku a vzrůstající komplikace ve vztazích mezi USA a Čínou by měly na tyto otázky pomoci odpovědět.

Více na webu Revue Politika.