Zpráva o začátku bojů v Gruzii mě zastihla v Srbsku, kde jsem zcela vypnul přísun jakýchkoliv informací. Ne, že bych to tak chtěl (dokonce jsem i noviny kupoval každý den, ale přečetl jsem je až při zpáteční cestě), prostě nebyl čas dívat se na televizi nebo hledat internet kavárnu, zvlášť když olympiáda v Pekingu byla tématem číslo jedna (tentokrát jde mimo mě), samozřejmě doplňována spekulacemi, kdy asi zatknou Ratka Mladiće.
A tak při jedné z návštěv prohodila jedna známa jen tak mezi řádky: „To je strašný, co se děje v Gruzii“. V tu chvíli mi bylo jasné, že začali boje kolem Jižní Osetie. Zapnul jsem televizi a zprávy byly více než chudé, vzhledem k mým požadavkům. Jo, kdybych nebyl tak kritický vůči informacím, tak bych byl spokojen, ale můj „hlad“ hledala švédský stůl.
Za 27 let, co jsem na této planetě jsem se naučil, jak se dívat na zprávy (hlavně) o válečných konfliktech: „Hledej informace a buď kritický k tomu co slyšíš!“ Dívej se, kdo je píše, odkud jsou autoři, z jakých agentur, jména autorů. Prověřuj.
Výhoda znalostí prostředí ulehčí orientaci. Bez ohledu na charakter novin (nacionalistické, nacionalisticko-konzervativní, liberální, něco mezi, apod.), jsem věděl, že problémem v Srbsku je, že pokud člověk četl zprávy z Gruzie, mohl si všimnout (pokud to chtěl), že většina informací pochází z ruských zdrojů nebo jihoosetských, což vyjde nastejno (v následujících dnech se to začalo pomalu měnit). A jelikož je mi známý tradiční proruský postoj srbské veřejnosti (hlavně nacionalisticky a konzervativně orientované části), bral jsem mnohé zprávy s rezervou. Hledal jsem protiváhu. Věděl jsem, že ta mě přivítá v Česku.
Věděl jsem, že mě v Česku čeká tradiční protiruský postoj, ale těšil jsem se na více informací „gruzinskýma“ očima. Moje očekávání se potvrdila, ale ne zas tolik, jak jsem očekával. „Nakažen“ filtrováním informací z válek z bývalé Jugoslávie jsem čekal mnohem větší zaujatost. Ovšem síla globalizace a přístupu k informacím posunuje také i zpravodajství. Pozitivní stránkou toho je, že je ta provázanost natolik silná, že ten, kdo chce najít informace, je prostě najde (bohužel se jedná o menšinu). Existuje ovšem i druhá strana mince. Ani jedna agentura nebo deník si nesmí dovolit být pozadu (to platí obzvlášť pro internetové zpravodajské servery) a v případě nepřehledného ozbrojeného konfliktu je mediální válka někdy důležitější než válka v terénu – dobrým příkladem je (opět) válka v bývalé Jugoslávii. Tak se druhý den objevily zprávy (z ruských zdrojů), že při gruzinském útoku bylo v Jižní Osetii zabyto 2000 civilistů a přes 30 000 uprchlíků uteklo do Ruska. Všechny agentury, noviny a televize to pustily do éteru jako 100% fakt. To, že tento „fakt“ nikdo nepotvrdil, ani nevyvrátil je historka sama pro sebe. První mediální bitvu vyhráli Rusové. A další nás teprve čekaly. V tom jsem se utvrzoval několikrát denně, při poslechu nepřeberného množství protichůdných informací – skončily boje vs. neskončily, Gruzíni se stahují vs. gruzínská armáda dále útočí, Kreml chce svrhnout gruzinského prezidenta, pak zase že ne. Slovo genocida se opakovalo tolikrát, jako by se konala konference o Rwandě.
Pravděpodobně jsem zatím nikdy nevyhledával tolik informací o prvních dnech nějakého konfliktu, jako v tomto případě – od českých a srbochorvatských zdrojů, přes „klasiku“ (BBC, CNN, ITAR-TASS) po alternativní zdroje informací (např. IWPR a blogy). Prostě jsem nechtěl na samém začátku spadnout do mediální masáže jedné či druhé strany, i když jsem spadl do mediálního hrnce. Zajímavé bylo vidět, kolik se „expertů“ najednou objevilo. Dokonce i Martin Ehl z Hospodářských novin, který se zabývá hlavně Polskem, střední Evropou a bývalou Jugoslávií, měl co říct na toto téma. Děsím se toho, co se všechno ukáže za experty (z toho velké procento bude takových, co náhodou Gruzií projeli nebo vylezli na nějakou horu, mají kamaráda z jedné nebo druhé strany, apod.). To je cena mediálního konzumu – hlavně nebýt pozadu.
A jak to vypadá teď? Musím přiznat, že Gruzínci i přes porážku v první mediální bitvě nmezi Západní veřejnosti vyhrávají. Na jednu stranu je to dáno lehčím přístupem novinářů do Tbilisi – kde jsou samozřejmě „masírování“ gruzinskou stranou, na druhou stranu si musíme přiznat, že už samotné vyslovení slova „Rusko“, vyvolává sympatie pro ty druhé. Ne, že by to nemělo hlavu a patu. Rusové se vždy umí postarat o pořádné politické vlny a bombardováním Gruzie to opět dokázali.
Nechci říct, že se má někomu fandit. Osobně jsem byl zděšen, když jsem na internetových stránkách Hospodářských novin viděl anketu Komu fandíte v konfliktu v Gruzii? Co to má být? Sice je Peking na každém kroku, ale válka není olympijská disciplína. Pro začátek by jsme se měli připravit na další lekce mediální masáže nebo zneužívání těch samých. Nebo se obrnit pořádným pancéřem kritického nadhledu.
Příspěvky
