Kam raději nejezdit

Časopis Foreign Policy přináší Top 5 měst s nejvyšší mírou vražd na 100 000 obyvatel: Caracas (130), Kapské Město (62), New Orleans (95), Moskva (9,6) a Port Moresby (Papua Nová Guinea, 54).

Koudelka a Brusel

Ještě bych se vrátil k výročí srpna 1968 a zpětně odkázal na velmi pěknou výstavu fotografií Josefa Koudelky Invaze 68 na Staré radnici v Praze, která však už bohužel skončila. Ovšem, některé fotografie vyvěsil i s několika komentáři autora na svém webu list The New York Times a rozhovor s autorem pořídil např. Karel Hvížďala. S tím souvisí i jiná výstava, kterou se mi podařilo v nedávné době vidět, a která stojí za návětěvu. Jde o Bruselský sen, výstavu o československé účasti na světový výstavě EXPO z roku 1958. Ta již sice v Praze také skončila, ale koncem listopadu se přesouvá do Brna. Představení soutěžního pavilonu, dobový film zachycující např. i kritiku amerického „pseudoumění“ a ukázka životního stylu první poloviny 60. let u nás stojí zato. Vřele doporučuji.

Zajímavosti z Prospectu

Výběr toho nejlepšího z říjnového čísla:

• In 2005, Baltimore averaged a higher per capita homicide rate than Darfur. (UN field reports and infoplease.com; sent in by Alex de Waal)
• In 1974, Leicestershire golfer Bob Taylor achieved three holes-in-one in competition on the same hole over three successive days. (Hole in one, by Chris Rodell; sent in by Charles Stonehill)
• 35,000 people die of rabies in India every year. (The Times, 26th August 2008)
• In the US, a poll of 10,000 married couples in 2006-07 found that 19 per cent met online, compared with 17 per cent who got together at work and 17 per cent who met through friends. (Daily Mirror, 14th August 2008)
• Exports make up 13.5 per cent of US GDP—the highest figure since the second world war. (Wall Street Journal, 11th September 2008)
• China's biggest single oil supplier is Angola. (The Economist, 30th August 2008)
• 23 per cent of Germans believe the US government was behind 9/11. The figures in Britain, France and Italy are 5, 8 and 15 per cent respectively. In Egypt, just 12 per cent blame the US, although 43 per cent point the finger at Israel. (worldpublicopinion.org)
• This year, over 5 per cent of the Egyptian government budget will go on bread subsidies. Subsidies as a whole cost more than the health and education budgets combined. (Prospect, October 2008)

Pozvánka na konferenci

Vážené kolegyně a kolegové,

Rádi bychom Vás pozvali na mezinárodní konferenci s názvem „Europeanization of Political Actors in Central Europe“, která se uskuteční v pátek 26. září 2008 od 10 hodin v hotelu Continental v Brně.
Konference se v dopoledním bloku bude věnovat procesu evropeizace politických stran v České republice, Maďarsku, Polsku a Slovensku a v odpoledním bloku se zaměří na problematiku evropeizace zájmových skupin, opět ve „visegrádském“ kontextu. Mezi přednášející patří vedle odborníků z Katedry mezinárodních vztahů a evropských studií FSS MU také experti na jednotlivé diskutované země ze zahraničních univerzit.
V případě zájmu potvrďte prosím neprodleně Vaši účast na mailu hsmekal@fss.muni.cz.
PROGRAM KONFERENCE

Kdy vyplul Kolumbus?

Z rozhovoru pro přílohu HN s promovaným historikem Vladimírem Špidlou: "Globalizace je asi tak 300letá babička, poprvé se o ní dá hovořit, když Kolumbus vyplul na objevitelské cesty". Jen nevím, jestli panu eurokomisaři dělá problém historie nebo matematika...

(Anti)amerikanizmus slovenskej zahraničnej politiky

Denník Pravda na svojich stránkach pred pár dňami uverejnil exkluzívny rozhovor s Rastislavom Káčerom, kariérnym diplomatom, ktorý donedávna pôsobil vo funkcií veľvyslanca Slovenskej republiky v Spojených štátoch amerických. Káčer sa v nich miestami celkom otvorene vyjadruje k vzájomným vzťahom týchto krajín. Rozhodne stojí za prečítanie! Vyberám pár citácií, ktoré ma najviac zaujali:

"Realita je dokonca taká, že počas Ficovej vlády sme urobili niekoľko proamerických gest, ktoré by zrejme nebol Dzurinda ochotný urobiť, ale nemôžem o nich hovoriť, lebo sú vysoko dôverného charakteru. Išlo o záležitosti, o ktorých som si nemohol robiť ani poznámky na papier."

"Keď sa potom na stretnutí veľvyslancov EÚ v USA pýtali poradcu pre národnú bezpečnosť Stephena Hadleyho, prečo šéf Bieleho domu ide na Slovensko, odpovedal, že Američanom sa páči príbeh Slovenska. Ako krajiny, ktorá sa zmenila zo škaredého káčatka na krásnu labuť."

"Slovensko je dnes vnímané nielen v USA, ale aj vo viacerých členských štátoch NATO ako jedna z najproruskejších krajín v aliancii aj v Európskej únii. Nechcem to však nazvať tak, že sme trójskym koňom ruských záujmov v Európe, ale..."

Pravda, 9. septembra 2008

Africké evropské hranice

Už od základní školy se poslušně učíme, kde že leží hranice našeho kontinentu. Kavkaz, Istanbul, mořem omývaný mys Cabo da Roca. Stejně tak víme, kde leží vnější hranice Evropské unie. Nedávné vystoupení francouzského ministra pro imigraci Brice Hortefeuxe mě však donutilo uvažovat nad smyslem hranic z hlediska plnění jejich zadržovací funkce.

Hortefeux citoval svůj vlastní rozhovor s marockým ministrem vnitra, který se týkal ilegální migrace, jednomu z hlavních témat ze strany EU ve vztazích s Maghrebem. Ten mu v rozhovoru přímo řekl, že 12.000 jeho lidí hlídá marocké hranice jen kvůli evropskému strachu z nelegální migrace a že nevidí důvod, proč by je mělo platit Maroko, když tomu na tom až tak záležet nemusí.

Uvedená příhoda je jen další z mnoha. Účastnil jsem se například jednání EUROMEDu, na kterém bylo jasně vidět rozdílné priority obou bloků. Evropané nechtějí ilegální migraci a chtějí kvalifikované pracovníky. Jejich partneři chtějí peníze. Ať již za pomoc v boji proti nelegální migraci, nebo za odlákávání mozků, popřípadě prostě rozvojovou pomoc jako takovou, jelikož mají přece na ni právo... Tyto priority se prakticky nemají kde protnout.

Zpět snad ke smyslu hranic. Jeden z účastníků debaty zdůraznil, že evropské hranice dnes neleží na evropském pobřeží, ale až na africkém. Hortefeuxova historka nám však vykresluje ještě smutnější scénář - hranice Unie v boji proti nelegální migraci leží hluboko v Africe, případně na východní hranici Ukrajiny a máme jen omezené možnosti situaci řešit - hranice jsou ze své podstaty průchodné, celé uhlídat nejdou. Respektive naše možnosti spočívají v tom, kolik jsme schopni partnerům zaplatit za to, že budou hlídat již předpolí našich hranic.

Tento proces externalizace hranic je poměrně dynamický a rychle pokračující, jeho limity jsou však ve schopnostech a kapacitách přilehlých států. A tak v budoucnu nezbude, než nejen přispívat na to, že naše hranice někdo brání, ale též na to, aby je bránil dobře, tedy na trénink. A v neposlední řadě na rozvoj, jelikož partnery je třeba motivovat. Boj proti nelegální migraci je do značné míry bojem s větrnými mlýny, jelikož trasy ilegální migrace jsou vysoce flexibilní a reagují velmi rychle (nehledě na to, že přes 70 % pozdějších nelegálních migrantů se do Evropy dostane legálně a pak přestojí víza). Evropu však navíc bude stát ještě spoustu peněz.

Diverzita na prestižních právnických fakultách v USA?

Zdá se, že pokud jde o politické názory vyučujících, nic takového na prestižních právnických fakultách neexistuje. To alespoň vyplývá z analýzy dosavadních finančních příspěvků profesorů těchto fakult jednotlivým kandidátům letošních prezidentských voleb v USA, kterou na svém blogu TaxProf Blog uveřejnil profesor Paul Caron (University of Cincinnati).

http://taxprof.typepad.com/taxprof_blog/2008/09/law-prof-presid.html

Odkud pocházejí Američané?

Krásná mapka tu.

Nominační sjezdy demokratů a republikánů a jejich výsledek

Petr Vilímek

S odstupem několika dní od skončení nominačních sjezdů demokratů a republikánů je vhodné pokusit se zhodnotit, co se na nich z hlediska dalšího průběhu americké volební kampaně událo. Pro demokraty bylo před nominačním sjezdem nejdůležitější pokusit se urovnat rozkol, který ve straně v průběhu primárek vyvstal mezi Barackem Obamou a Clintonovými a jejich stoupenci. To se alespoň navenek v zásadě podařilo a Clintonovi Obamu poměrně jednoznačně podpořili, avšak role, kterou na sjezdu hráli, jen potvrdila, jak prominentnímu postavení se tato manželská dvojice v současné Demokratické straně stále těší. Lze proto očekávat, že pokud Obama v letošních prezidentských volbách neuspěje, Hillary Clintonová bude o čtyři roky později opět hlavním favoritem na získání demokratické nominace.
Pokud šlo o další cíl demokratického nominačního sjezdu, tedy o přesvědčení dosud nerozhodnutých voličů, byl Obama i přes veškerou snahu s ním sympatizujících médií méně úspěšný. Jeho vystoupení na sjezdu bylo sice sledováno dosud rekordním počtem voličů (přibližně 37 milionů) a rázem se ocitl s asi 6–8% náskokem na čele průzkumů veřejného mínění, avšak jeho vedení nepřežilo republikánský nominační sjezd (jak sarkasticky poznamenal jeden konzervativní komentátor, mohlo tomu být i proto, že Obama řekl jen velmi málo nového či zajímavého).
Pokud šlo o republikány, ti se před nominačním sjezdem potýkali ještě s většími problémy. Kromě toho, že zpočátku nebylo vůbec jasné, v jaké podobě sjezd díky hurikánu Gustav proběhne, stál před Johnem McCainem nelehký úkol sjednotit a vyburcovat z apatie a poraženecké nálady členskou základnu strany, jejíž významné segmenty mu kvůli jeho některým názorům a zákonodárným iniciativám příliš nedůvěřují. Dalším obtížným úkolem bylo, jak přímo oslovit nerozhodnuté voliče, aniž by republikánské poselství překroutila média, která z velké většiny podporují Obamu (o této skutečnosti ovšem česká „veřejnoprávní“ média, která často nekriticky přejímají názory amerických kolegů na jednotlivé politiky a jejich programové postoje, raději příliš nemluví). Republikánský nominační sjezd navzdory všeobecným očekáváním dopadl po všech stránkách (včetně organizační) mimořádně úspěšně a může sloužit za příklad, jak by taková akce měla vypadat.
Zatímco první den sjezdu populární bývalý republikánský senátor Fred Thompson a demokratický senátor Joseph Lieberman představili McCaina voličům (zatímco Thompson své vystoupení směřoval na republikánské voliče, Lieberman oslovil především nezávislé a umírněné demokraty), druhý den se nesl ve znamení zdrcujícího útoku proti Obamovi, který vedli Rudy Giuliani a republikánská kandidátka na úřad viceprezidenta Sarah Palinová, jejíž nominace téměř přes noc mobilizovala republikánskou voličskou základnu. Díky nechtěné pomoci části novinářů, kteří se předtím hloupým způsobem pokusili Palinovu zdiskreditovat, bylo její vystoupení sledováno přibližně stejným počtem diváků jako projev samotného Obamy a ti tak mohli vyslechnout její výborný projev obsahující mimořádně efektivní kritiku demokratického kandidáta. Třetí den pak sjezd završilo vystoupení samotného McCaina, jehož projev sice podle většiny účastníků nebyl tak brilantní jako projev Palinové, nicméně i tak poměrně úspěšně rozvinul hlavní témata McCainovy volební kampaně a představil kandidáta voličům v důvěryhodném světle. Výsledkem je, že zatímco na počátku minulého týdne psali novináři o tom, že republikánský nominační sjezd bude smeten hurikánem Gustav, sjezd nejenže úspěšně proběhl, ale nakonec jej sledovalo více diváků než pompézní akci demokratů, přičemž se McCainovi a Palinové podařilo v průzkumech zcela smazat dosavadní náskok dvojice Obama–Biden.

Obama vs. McCain III – Palin Effect

Boj o prezidentský úřad v USA se dramatizuje. Stranické nominační sjezdy, výběry spolukandidátů a projevy hlavních soupeřů evidentně posílily republikánský tábor a volební preference jsou velmi vyrovnané.

CNN: Obama-Biden 49, McCain-Palin 48

Zogby: Obama-Biden 45, McCain-Palin 47

Gallup: Obama-Biden 44, McCain-Palin 48

WashPost: Obama-Biden 47, McCain-Palin 46

Rasmussen: Obama-Biden 49, McCain-Palin 46

Guvernérka Aljašky Sarah Palin zapůsobila na americké politické scéně jako hurikán (ostatně, je jejich sezóna), až se mnozí smějí starým republikánům za jejich náhle objevený feminismus… ovšem jde o „pro-family feminism“ či „hockey-mum feminism“. To je třeba doplnit. :)

Pár poznámek

Po delší době jsem se opět dostal k tomu, napsat zde nějaký postřeh. Tématu Gruzie jsem se vyhýbal tak trochu schválně, chtěl jsem, aby to nějakou dobu vychladlo. Napsal jsem k tomu komentář do Revue Politika, až to vyjde, dám sem link. Dát ten text na blog dříve, než vyjde, by nebylo korektní. Ale můj postoj je ve stručnosti velmi prostý - jsem zastáncem teritoriální integrity Gruzie, ovšem ve světle Kosova nemáme (západní společenství, kam už jakýmsi řízením osudu patříme i my...) morální právo na Rusko jakkoliv apelovat. Kosovský precedens prostě funguje, ačkoliv by si kníže pán z Orlíku a další přáli opak... Svět by se měl dohodnout na jednom metru - buď budeme ctít teritoriální integritu nebo právo na sebeurčení. Ani jeden z principů není morálně nadřazen tomu druhému, jde o to shodnout se na jiném. Právo na sebeurčení zní trochu vznešeněji, ale má svá velká úskalí. Jednak se jej může dožadovat často bizarní entita a jednak se jej může dožadovat některý národ vícekrát (třeba právě Albánci, nebo Arméni aj.). Problém také je, že boření nějakých teritoriálních celků v sobě nese mnohem větší riziko konfliktu než jejich udržování proti vůli někoho. Dominový efekt by v tomto případě byl značný a trvání na principu sebeurčení je prostě velmi riskantní, pokud chceme měřit stejným metrem. Jenže my nechceme, jak se nyní ukázalo. A ze strany českých elit je takový postoj mimořádně trapný a ubohý...
Jinak mě velmi zaujala také má návštěva Bavorska. Jezdím spíše na východ a nyní jsem vyjel na západ. Schengen Neschengen, při přejetí česko německých hranic jsem sice už nepotřeboval stát frontu k celníkovu okénku, ale i tak jsem rychle zjistil, že již nejsem v ČR - nedrcalo mi najednou auto, protože jsem prostě jel po kvalitní cestě, mohl jsem řídit uvolněněji, protože mě neohrožovali čtyřicetiletí veksláci nebo dvacetilití rozmazlení fakani v silných vozech. V obchodě jsem dostal za euro 100 gramů výborné bavorské šunky a ne glutamanama nasáklou "kuřecí" šunku a za vstupné cca 150 jsem viděl nádherné skvosty a ne vybrakovaný Karlštejn, který chce za tu lepší prohlídkovou trasu korun 300 a navíc se nestydí stále požadovat jinou cenu od našince a jinou od cizince. Jelikož byl pak po návratu ze SRN Karlštejn mou poslední zastávkou, tak jsem cestu skončil v depresi. Nikdy jsem netrpěl germanofobií, ale nemohu se označit ani za germanofila - každopádně jsem ale pochopil, proč byli Němci vždy v dějinách o krok napřed před námi... Dělají prostě věci pořádně a poctivě! V roce 1945 byli na dně a dnes jsou zase na špici. A my... Tak nějak se ploužíme nahoru. KAŽDOPÁDNĚ ASPOŇ ŽE JE TO NAHORU :-)

Evropě to osladíme???

S blížícím se předsednictvím je třeba připravit národ na to, že se bude půl roku vyhřívat ve světle mediálních ramp Evropy. Ano, budeme to my, kdo se na ten půlrok (i když neštastně krátký díky eurovolbám) ujmeme vesla a budeme bachratou galeonu jménem EU řídit v neklidných vodách pokračující institucionální krize. A českého človíčka je na to třeba připravit další z řady mediálních eurokampaní.
Již předem musím přiznat, že komunikační strategie vlády směrem k evropským otázkám mi přijde velmi slabá již od dob, kdy danému odboru šéfovala Jana Adamcová před vstupem do EU a měl jsem ji možnost několikrát na živo vidět kampaň prezentovat.
Bilboardy s portugalským rybářem či rakouskou důchodkyní, kteří jsou v EU šťastní (koho u nás zajímá portugalský rybář???), dětinské pohádky o EU do rozhlasu a podivné letáčky byly před vstupem do Eu kampaní pěkně zpackanou.
Kampaň k Schengenu, kterou mělo pod palcem ministerstvo vnitra, pak byla prakticky neviditelná, i když musím přiznat, že heslo "Evropou volnou cestou" a semafor se třemi zelenými mi přišly jako dobrý nápad. Bohužel málo mediálně prezentovaný.
Počínající kampaň "Evropě to osladíme"se bohužel vrátila přesně do kolejí předvstupní komunikace, kdy je především nesrozumitelná. Pojďmě se nyní podívat proč.
Předně jde o heslo samotné. Někomu něco osladit v Česku má výrazně negativní konotace, ať si premiér Topolánek říká, co chce. Skutečně toto spojení bude chápat pozitivně málokdo, osladit vám to může třeba žena za to, že jste zapomněl na výročí, a čaj to nebude, to mi věřte;). Naštěstí je kampaň zaměřená jen směrem dovnitř ČR, protože si moc nedokážu představit, jak by se tahle jazyková hrátka překládala do cizích jazyků.
Nesrozumitelné není jen heslo, ale i sám klip. Ten je sám o sobě pěkný, když jsem dělal rychlý průzkum, tak spoustě lidí se líbil. Jen nechápali, na co odkazuje. A pravidlo číslo jedna reklamy je, že má přenášet nějaké sdělení. Tady se na nás šibalsky podívá Jarda Jágr, podíváme se na Terezku Maxovou, ale po skončení klipu vlastně nevíme, jaké to sdělení je, což je také špatně. Klip je tak paradoxně přitažlivější pro ty, kteří už vědí, co to předsednictví je, a můžou se soustředit na to, že nepostrádá určitý nápad, což je zcela proti původnímu záměru, kdy se měla oslovit masa s tím, že se za čtyři měsíce něco chystá.
Moje třetí a závěrečná poznámka je již jen rýpnutím a netýká se přímo kampaně. Ale když to chceme teda Evropě osladit, tak potřebujeme cukr. A heslo může znít obzvláště trpce českým producentům cukru, jelikož přestože je možná kostka cukru český vynález, těch se evropská regulace trhu s cukrem dotkla poměrně výrazně.
Ještě že předsednictví začíná už v lednu, protože kdyby bylo za pět let, mohlo by se stát, že by cukr, kterým bychom to chtěli osladit, nebyl ani český. A to by přece nešlo:)

Kacíři před branami

The Economist si na pravidelné unijní stránce Charlemagne všímá, s kým bude mít Brusel od 1. ledna tu čest - čtěte tu, ČR se zas tak často na výsluní prestižního tisku nevyhřívá.Ilustrace převzata ze stránek the Economist (stejná je i v tištěné verzi, autor Peter Schrank).

Nedělní dezert (akademik ve službách politiky)

Hospodářské noviny vybraly do své páteční New York Times stránky článek profesora z Princetonu Alana S. Blindera, který srovnává poválečné hospodářské výsledky za republikánských a demokratických prezidentů (lépe řečeno, Blinder využívá knihu svého kolegy Larryho Bartelse, který srovnává...). Metodologicky mi však něco v jeho přesvědčovacím příspěvku nesedí - jakákoliv nová vláda v ČR věděla, jak taková srovnání zpochybnit.

Mé personální trable s konvencí

Všude slyším a čtu o demokratické či republikánské konvenci. Ale je to tak správně? Neznamená konvence spíše nějaké ustálené pravidlo jednání, popřípadě úmluvu? Neoznačuje stranická shromáždění mnohem lépe slovo konvent? Tedy právě shromáždění? Ostatně nedávný "European Convention", který přišel s návrhem "euroústavy", se překládal jako Konvent. Proč se najednou o shromáždění mluví jako o konvenci? Rád se nechám poučit, zatím ale myslím, že soudruzi udělali při překladu chybu.

Souboj titánů

Jak reagovat na Rusko? Kromě dřívějších příspěvků na našem blogu se k tématu vyjadřuje mimo jiné i aktuální číslo (August 29, 2008) týdeníku Newsweek, kde své názory konfrontují autor slavné knihy Budoucnost svobody Fareed Zakaria a profesor z Yale Jeffrey Garten, poradce v administrativách Nixona, Forda, Cartera a Clintona.

Zakaria v článku "This Isn't the Return of History" (s. 17) pojednává jak o důsledcích gruzínské krize, tak o postoji, který by demokratický svět měl vůči Rusku zaujmout. Zakaria vybočuje z mainstreamu, když ruský útok na Gruzii označuje nikoliv za nový úsvit ruské moci, ale za hrubou strategickou chybu, která měla akorát za důsledek, že Polsko urychleně podepsalo smlouvu o protiraketové obraně, Ukrajina se po období lavírování opět výrazně začala zajímat o členství v NATO, Evropa se zase kamarádí s USA a Rusko si vysloužilo nesouhlasné mručení dokonce i z Číny a různých asijských autokracií. A co za to Putin získal? Sedmdesát tisíc Jihoosetijců.

Co se vhodné reakce týče, Zakaria příliš na výběr nenabízí. Rusko není zas tolik integrováno do mezinárodního prostředí, aby Západ disponoval významnějšími donucovacími pákami. Rusko se stalo asertivní díky cenám ropy, které mu podobně jako Venezuele či Íránu dovolily přehlíživé chování vůči mezinárodním normám, trhům a pravidlům. Zakaria tedy volá po snížení cen ropy (mechanismus, jak toho dosáhnout, ale nenabízí), což by zapříčinilo úbytek moci nově "našňupaných" států. Ruku v ruce s tím by měla jít pomoc Gruzii a Ukrajině a také snaha o začlenění Ruska do mezinárodního systému, nesoucí s sebou na oplátku vícero možností, kterak Rusko umravnit. Pokud bychom totiž Rusko vykopli z G8 a zpřetrhali s ním většinu vazeb, jak navrhuje například John McCain, zbyly by nám jen dvě možné reakce na případné další ruské eskapády - appeasement nebo válka, uzavírá Zakaria.

V zásadě se Zakariou souhlasím, ovšem není mi vůbec jasné, jak uměle a především rychle snížit ceny ropy.

Gartenova receptura je v porovnání se Zakariovou vpravdě jestřábí. Hned na začátek nutno říct, že oba autoři se zjevně liší v názoru na míru zataženosti Ruska do mezinárodního prostředí (účast v mezinárodních organizacích, podpisy mezinárodních smluv apod.), přičemž Garten (How to Squeeze the Bear - s. 40) je v tomto ohledu mnohem optimističtější. Následně navrhuje zvážit vícero možností: izolovat Rusko na mezinárodní scéně (např. přerušení vyjednávání o vstupu Ruska do WTO), ztížit Rusům účast v globálním obchodě, obrátit pozornost ruské veřejnosti k obrovským nedostatkům národního ekonomického a sociálního systému, vyhrožovat bojkotem OH v Soči, navázat užší kontakty s bývalými sovětskými republikami, prověřovat zahraniční konta ruských vysokých představitelů a vyjádřit politování nad ruskými akcemi ve formě parlamentních rezolucí.

Jak již bylo naznačeno, kloním se spíše k řešení Zakariy (i když jeho hlavní triumf v podobě snížení cen ropy podle mě vytáhnout z rukávu jen tak nelze) a preferuji styl klepnout přes prsty, ale pokračovat v dosavadní snaze o zapojení Ruska do vyspělého světa, a to ve všech jeho dimenzích (ekonomické, kulturní, společenské - tolerance, otevřenost apod.). Jakákoliv zvýšeně dramatická řešení typu mezinárodní izolace by šla proti zamýšlenému cíli (přátelské spolupracující Rusko) a vyvolala spíše opačné důsledky. Nicméně některé Gartenovy podpůrné možnosti (např. informování Rusů o stavu jejich země - otázkou ale je 1) jak, a 2) jak přebít oficiální tisk) vypadají rovněž nadějně. Mé resumé tedy zní - Zakaria má základ, Garten doplňky.

Jen poznámečka na závěr - efektivní reakce vyžaduje od všech významných mezinárodních hráčů efektivní spolupráci, která však zjevně v současné EU není na pořadu dne. Nádherně vystihnul poselství EU Rusku svým titulkem list The Wall Street Journal - "Stop! Nebo řekneme znovu Stop!".

Islamofobie, antiarabismus, antisemitismus - pokus o definici a jak spolu tyto tři pojmy souvisejí

Islamofobie je termín vyjadřující předsudky a obavy z islámu a muslimů. Tento článek se zabývá základními fenomény spojenými s tímto pojmem – mj. příčinami islamofobie, antiarabismem (který je s islamofobií často spojován), souvislostmi s antisemitismem a uvádí i některé příklady islamofobie, včetně jejích projevů v České republice. Celý článek najdete tady.

Jak zareaguje NATO na chování Moskvy

Uznání nezávislosti J. Osetie a Abcházie ze strany Ruska bylo velice dobře načasováno. V době utichajícího konfliktu a stále silné kritiky ze strany Západu bylo pro Rusko mnohem snazší svést se na této vlně, než čekat aby všechno utichlo, a pak znovu rozdmýchalo bouřlivé vody jižního Kavkazu. Muselo k tomu dojit? Nejspíše ano.

Postoje některých zemí, které se dříve stavěly kriticky ke vstupu Gruzie do NATO (hlavně Německa a Francie) se po ruské „humanitární intervenci“ změnila. S největší pravděpodobnosti by NATO v nejbližší době skutečně pozvalo Gruzii do NATO s cílem zabrzdit Rusko v jeho expanzivních aktivitách. Odkládáním tohoto kroku riskovala Moskva, že se zavleče do zdlouhavého procesu vyjednávání a hlavně, že dovolí jiným, aby ji zkomplikovali situaci, kterou nyní drží pevně ve svých rukou. Ačkoliv se mnohým nelíbí kosovské srovnávání, Rusko si odneslo ponaučení z kosovského příkladu – nezatáhnout se do dlouhých vyjednávacích procesů, která kvůli protikladným zájmům zúčastněných nepovedou nikam; nedovolit vstup západních velmocí skrze RB OSN (nebo nějakou jinou organizací) a hlavně ponechat NATO „out of area“.

A co na to NATO, respektive USA? Bude zajímavé sledovat další vývoj. Přesto, nabízí se zde pár zajímavých scénářů. Rusko postavilo NATO před delikátní věc – přijmout Gruzii nebo ne. Pokud ji přijmou budou mít opět dvě volby. Jedna je uznat Gruzii v mezinárodně uznaných hranicích (takže včetně Jižní Osetie a Abcházie), čímž se dostáváme do konfliktu s Moskvou, která svým aktem narušuje uzemní celistvost členské země. Druhou možnosti je uznat odtržení obou oblastí, čímž definitivně uznáváme porušení všech pravidel doteď známých. Chtě nechtě potvrdilo by se to, co kritici osamostatnění Kosova neustále opakovali, že Kosovo otevře Pandořinu skřínku. Znamenalo by to také definitivní změnu mezinárodního práva a vrácení tvrdé realpolitiky dříve než se očekávalo.

Absolutní alternativou a absolutním vítězstvím Moskvy by skutečně bylo potvrzení toho, co bylo v samotném úvodu lehce ironicky označeno jako „out of area“. NATO by zůstalo na nějaké období zcela mimo kavkazskou oblast, zatímco by Rusko převzalo výše jmenovanou koncepci NATO. Suverénně by se vrátilo ve velkým stylu do své zájmové sféry a především na globální scénu.

(redakčně upravená verze textu byla vytištěna v Hospodářských novinách 28. srpna 2008).

Iránsky raketový a vesmírny program

Diskusiu o potrebe a možnostiach amerického radaru v Českej republike musíme viesť na viacerých úrovniach. Aktuálne sa najčastejšie objavuje aspekt zhoršenia vzťahov s Ruskom, avšak oveľa širšiu pozornosť si skôr zaslúži otázka súvislosti s Iránom a jeho zbrojnými možnosťami. Okrem pokroku v jeho raketovom programe stoja rozhodne za zmienku aj posledné (ne)úspechy v oblasti vesmírneho výskumu (napr. snaha o vypustenie vlastnej družice na obežnú dráhu). Marcel Grün, významný český astronóm a popularizátor vedy (v súčasnosti okrem iného riaditeľ Hvězdárny a planetária hl. m. Prahy) o týchto témach minulý týždeň na stránkach idnes.cz publikoval obsiahli článok, ktorý rozhodne stojí za prečítanie: časť 1, časť 2. Vzhľadom k autorovej odbornosti sa pochopiteľne nejedná o analýzu politických súvislostí. Aj záujemcovia o medzinárodné vzťahy ale určite ocenia množstvo cenných technických informácií k tejto téme.

Štart iránskej vesmírnej rakety: