Menší dáreček do nového roku

Původně jsem myslel, že vám ušetřím celých 13 dolarů, ale nakonec to bohužel tak horké nebude. Ve škole se totiž přes databáze dostanu k celé knize The Supreme Court Phalanx od Ronalda Dworkina, ale z tepla domova se dívám, že volný přístup je pouze ke čtvrtině knihy. Útlý spisek se skládá ze čtyř esejů pro The New York Review of Books - Judge Roberts on Trial, The Strange Case of Judge Alito, The Court and Abortion: Worse Than You Think a konečně nejrozsáhlejší The Supreme Court Phalanx, která je právě přístupná zdarma.

Dworkin se ani nesnaží předstírat, že se jedná o objektivní odbornou publicistiku, od počátku vidíte, že "pravicová falanga" jednomu z nejvýznamnějších právních filosofů 20. a 21. století vůbec nevoní. Jasně rozluštíte Dworkinovy antipatie vůči soudcům Alitovi či Kennedymu, naopak Breyer jako by u Dworkinů snídával. Robertse či Scaliu názorově autor též zjevně nemusí, ale aspoň je cítit respekt.

Dworkin se v prvních dvou esejích zabývá procesem jmenování soudců pro americký Nejvyšší soud a nikterak nešetří jak Robertse a Alita, tak senátory, kteří kandidáty schválili a pořádně si je neproklepli. Ve zbývajících dvou kapitolách Dworkin rozebírá, jak konzervativní soudcové mění americkou politiku a společnost k obrazu svému.

Navzdory odbornému tématu se kniha čte svižně, já jsem ji přelouskal po cestách autobusem do školy. Docela doporučuji, třeba se k příspěvkům nějak na internetu dostanete, protože 13 dolarů za takový sešitek mi přijde dost.

Trochu divočejší zasedání

Na Ukrajině umí (zdroj: the Guardian):

Dnes na CNN jsem viděl projev demokratického kongresmana Anthony Weinera, sice neměl tak pádné argumenty jako ukrajinští kolegové, ale kdybyste si chtěli vybrat jen jedno video, pak doporučuji toto, má větší kouzlo než hospodská rvačka.

Nezaměstnanost mezi mladými

Na stránkách the Economist můžete nalézt následující velezajímavý graf. Horizontální osa zachycuje míru nezaměstnanosti mezi dospělými (25-54 let) a vertikální mezi mladistvými (15-24). Vidíme, že vskutku zle je na tom Španělsko - skoro 20% nezaměstnanost dospělých, ale zejména 42 % nezaměstnaných mladistvých. Moc dobře si nevede ani Slovensko. Varující jsou body za linií "Four times as high", tedy velmi bohaté státy (Švédsko, Finsko, Nový Zéland, Lucembursko), kde je ale nezaměstnanost mladistvých více než 4x vyšší než dospělých. Česká republika si počíná slušně, v obou parametrech se nachází pod průměrem OECD, závidět ale můžeme třeba Švýcarsku, Rakousku a Německu.

Obnova amerického konzervatismu?

Co se stalo s konzervatismem v USA? Zdá se, že se v jisté podobě obrodil s nástupem Tea Party. Poněkud specifická esej z Commentary v češtině odkazuje na některé zajímavé texty k tématu konce konzervatismu od kritiků či k otázce jeho obrody od zastánců.

Esej najdete na webu Revue Politika.

Studium na Berkeley? Na vlastní nebezpečí

Právě probíhá zkouškové období, které se mě naštěstí netýká, tak se mohu podělit o pár dojmů ze semestru na špičkové univerzitě. Navštěvoval jsem díky dobrodiní profesorů ze svého zájmu dva postgraduální kurzy a přiznám, že to bylo spolu s pár povinnostmi, které si odbývám přes oceán, tak akorát. Netrpěl jsem spánkovou deprivací, jeden den týdně jsem si vyšetřil na cestování, četl jsem, co mě bavilo. Jenže takové štěstí mí spolužáci neměli. Předně, místo dvou kurzů mají běžně čtyři, do každého kurzu musí týden co týden načíst něco mezi 150 a 200 stranami (ale někdy klidně i celou knihu), takže cca 700 stran za týden, do toho ještě připravovat referáty na další knihy či dlouhé články a psát seminární práce. Takhle vydržet patnáct týdnů a následně se předvést ve dvou týdnech zkouškového období. Můj spolubydlící vystudoval na Berkeley a na MIT a říkal, že vždy končil semestr úplně psychicky vyždímaný. Jediný volný čas si dopřál v pátek večer a sobotu dopoledne, zbytek trávil ve škole nebo nad knihami. Jedna slečna z domu, kde žiji, si zase stěžovala, že to ve třídě často smrdí. Na mou, snad logickou otázku, co že to, reagovala trochu dotčeně - moc úkolů, takže se někteří ani nestíhají sprchovat... Zívání a unavené obličeje jsou asi tak to nejmenší. Dokonce tu prý je jeden bezdomovec, který během studia zešílel, tak jej alespoň nechávají na kampusu přespávat (ale za tuto historku neručím). Každopádně mé kolegy z kurzů obdivuji, jsem zvědav, co budou říkat studenti na FSS, až zavedu podobný režim - a za 4 kredity :)

Co vás donutí tohle tempo vydržet? Předně, náklady na studium nejsou nízké a životní náklady jakbysmet, takže o motivaci je postaráno už tímto prostým faktem. Na druhé straně můžete dosáhnout na různá stipendia, ale možná i to přispívá k vašim výkonům - svého donora nechcete zklamat, proto se snažíte. Na postgraduální úrovni je navíc ve třídě docela málo posluchačů (kolem desíti), tak jste neustále na ráně. Celkově (tedy včetně undergrads) se na právnické fakultě dosáhlo po přijetí nových vyučujících poměru 1 vyučující na 12 studentů, o čemž si asi můžeme u nás nechat jen zdát. Kolegové z programu Jurisprudence and Social Policy absolvovali třeba seminář, který vedli dva vyučující, proti nimž sedělo jen pět posluchačů. Na každý seminář - tedy každý týden - měli přečíst zadanou knihu (v lepším případě pouze vybrané kapitoly), o níž pak následně s profesory diskutovali. Případně jednoho vyučujícího na diskuzi nahradil autor dané knihy.

Běžný seminář tu trvá tři hodiny (3 x 60 minut) s jednou desetiminutovou přestávkou, ale třeba v kvantitativních metodách jsme měli navíc dvouhodinový seminář a k tomu ještě často skupinové řešení úkolů, které se vypracovávaly na každou hodinu. Kromě možnosti naslouchat a diskutovat se skutečným odborníkem v dané oblasti je velkým přínosem i obrovská různorodost studentů. Třeba zrovna na kvanti měla třída následující složení: Japonka, Tchajwanka, Ind, Chilan, dva Američané, Čech a dáma zahalená v hidžábu, jejíž původ jsem nezjistil. Během dobrodružství chilských horníků jsme tak například měli spoustu doplňujících informací.

Když na hodině někdo prezentuje třeba knihu, tak má referát hlavu a patu, navíc často jsou již studenti skutečně velmi dobří rétoři. V čem pak skutečně vynikají, tak ve zvládnutí obrovského penza literatury na velmi vysoké úrovni. Četby je tolik, že nelze vše přečíst naprosto pečlivě, některé části textu jen skenujete, ale vše vám musí zapadat dohromady. Co lze též vypozorovat - lidé jsou tu skutečně výborní na svou oblast, ale občas nemají úplně dokonale vybroušený všeobecný přehled. Ale to by bylo až smutné, kdyby se tolik schopností koncentrovalo do jednotlivých individuí...

A co jsem tím vším asi chtěl říci - když se rozhodnete studovat na skutečně špičkové škole, držím palce, ale vězte, že to bude bolet. Nakonec to však skoro určitě bude stát zato.

Headley, James: Russia and the Balkans: Foreign Policy from Yeltsin to Putin. London: Hurst & Company, 2008, 552 pages, ISBN: 978-1-85065-848-1.

Russia and the Balkans by James Headley, a lecturer in political studies at the University of Otago, New Zealand, represents one of the most valuable and instigative books on the topic of modern Russian foreign policy in the Balkans. First published by HURST Publishers Ltd. in the UK in 2008 (ISBN 978-1-85065-848-1), this volume is intended to present a critical assessment of the Russian foreign policy towards Yugoslavia and its successor states in the period from dissolution of the Soviet Union in 1992 till Kosovo’s independence in 2008. For that matter, the book argues one specific course of the Russian foreign policy by examining its characteristics in the period from the demise of the joint Yugoslav state to the conflicts in the former Yugoslav republics, and from the “war on terror” to current disagreements over the status of Kosovo. In that respect, the author’s goal is to demonstrate how the Russian foreign policy in the mentioned period was formulated and applied, as well as to comment on similarities and differences between policies of two Russian presidents – Boris Yeltsin and Vladimir Putin.
Moreover, Headley also aims at explaining appropriate developments and alterations in attitudes of the Russian political elite, most influential political parties, academia and media all of which shared a common idea that the Russian engagement in the Balkan affairs was national responsibility of Russia as a great world power. Thus, the Yugoslav conflicts became not only a tool in political bickering between opposition and government in Russia, but reflected genuinely divergent political and moral views within opposition itself. In that respect, the fact (1) that the Yugoslav conflict took place in an area that the Russian state considered traditionally important for its interests and security, (2) that the conflict in fact represented a ‘horror mirror’ due to a number of similarities between Yugoslavia and the Soviet Union and, lastly, (3) that religious element – the one vested in fellow Slavic, particularly Christian Orthodox, nations at war – had its relevant influence on the Yugoslav demise, instigated a very heated debate in the late and post-Soviet political circles in Russia. Moreover, this issue became the second most debated political problem, only to be preceded by events taking place in the Russian ‘near abroad’. Thus, the author confirms that specific continuity of approach, regardless of a policy shift in late 1993, has reflected the very continuity of outlook of the ruling political elites which, for that matter, meant that respective changes within Ministry of Foreign Affairs and the Presidency had no significant impact on the policy implemented.
Headley has sectioned the book in three distinct parts, preceded by Introductory remarks and followed by a respective Concluding section, divided into several chapters.
_________________________________________________________________________________


Full article available at the following address:

http://www.cepsr.com/clanek.php?ID=425

Asi typické Berkeley...

Už si začínám zvykat, že v Berkeley je to jinak než ve zbytku země. Zatímco odevšad létají filipiky proti Bradley Manningovi, podezřelému z poskytnutí citlivých materiálů pro WikiLeaks, zdejší městská rada projednává rezoluci, která vyhlašuje, že dvaadvacetiletý voják je hrdina a měl by být propuštěn.

Stejná instituce před dvěma lety vzkázala verbovací kanceláři mariňáků, že ve městě není vítána. Toto gesto proti válkám v Iráku a Afghánistánu podpořili i místní obyvatelé, kteří zaslali na pětadvacet tisíc mailů.

Duch 60. let, kdy lidskoprávní protesty rozháněla národní garda, se tu stále vznáší. Pokud máte průměrně vyvinuté čichové buňky, tak to ostatně můžete na ulicích i cítit...

XV. ICYS - Call for Papers

Dear colleagues, students and academic friends, Jan Masaryk Centre of International Studies is pleased to invite you to the XV International Conference of Young Scholars called “Crucial Problems of International Relations through the Eyes of Young Scholars” which will be held on 19-20th May 2011 at the University of Economics, Prague. Fill in the Application form by 13 February 2011. We will send you an acceptance notification and further information no later than on 6 March 2011. We require the confirmation of your attendance by 24th April 2011.

Více informací zde.

Konfliktní Somálsko

Mezi státy, které jsou neustále sužovány konfliktem, ať již ozbrojeným či neozbrojeným, patří i Somálsko. Zájem veřejnosti o tuto zemi na východě Afriky je téměř mizivý. A to i přesto, že země se potýká s více než milionem uprchlíků a s miliony lidí, kteří jsou odkázáni na humanitární pomoc.

Za počátek konfliktu, který se táhne až do dnešní doby lze považovat rok 1988, v Somálsku působily dvě organizace SSDF (Somali Salvation Democratic Front) a SNM (Somali National Front), které bojovaly proti vládě Siada Barre, který se dostal k moci roku 1969 vojenským převratem. Od 80. let tyto boje nabraly na intenzitě. V období mezi lednem 1991 a prosincem 1992 se Somálsko jako stát zhroutilo. Po celé zemi vznikaly povstalecké organizace formované na základě klanových struktur. Od roku 1992 v Somálsku působily i ozbrojené síly OSN, které však nebyly při řešení konfliktu úspěšné a taky byly roku 1995 staženy. Do roku 2000 zde prakticky neexistovala žádná vláda. V roce 2000 byla v Somálsku v rámci mírových jednání ustanovena vláda přechodná. Mezitím se Somálsko navíc začalo proměňovat i teritoriálně. V roce 1991 se od Somálska jako státu odtrhla část zvaná Somaliland, v roce 1998 pak Puntland,v roce 2006 následoval Galmudug, který však nebyl nikdy mezinárodně uznán. Od roku 1991 tedy přetrvává absence celostátní vlády. Ustanovená vláda zpravidla ovládá vždy jen určitou část území a ve zbytku země vládnou místní klany, válečníci a také tzv. Unie islámských soudů, která roku 2006 ovládla hlavní město a vyvíjela bojové aktivity proti přechodné vládě. Touto situací se zase cítila ohrožena sousední Etiopie, která na sklonku roku 2006 vyhlásila Unii islámských soudů válku. Konflikt tím pádem získal novou dimenzi a z občanské války přerostl v konflikt mezinárodní. Zejména v letech 2007 a 2008 probíhaly ostré boje a teprve na počátku roku 2009 se etiopská armáda stáhla.

V případě Somálska tak selhávají teorie, dle kterých etnická a náboženská heterogenita způsobují konflikty. Somálsko je totiž z 95 % etnicky stejnorodý stát, ve kterém je zastoupeno právě 95% Somálců. Ta samá situace se opakuje v případě náboženství, kde jsou zde z 99 % zastoupeni sunitští muslimové. Náboženskou a etnickou heterogenitu lze tedy jako zdroj konfliktu jednoznačně vyloučit.

Ivana Zelinková je studentkou Politologie-Afrických studií na Univerzitě Hradec Králové.

Rozpad Demokratické republiky Kongo

Časopis Global Politics publikoval článek od Václava Walacha Rozpadnutý stát: Případová studie Demokratické republiky Kongo. Práce představuje analýzu rozpadu státu v Demokratické republice Kongo. V tomto ohledu se autor přidržuje metodologické struktury Fund for Peace, která primárně sestává z dvanácti indikátorů rozpadu státu. Po teoretické části a historickém přehledu přechází k vlastní analýze sociálních, ekonomických a vojensko-politických indikátorů. Dochází k závěru, že Kongo je rozpadnutým státem, přičemž se ptá, zdali je vůbec možné obnovit tento stát v jeho původních parametrech.

Sankce EU proti Íránu: Impérium vrací úder?

Obecně prospěšná společnost EUTIS, společně s Eurocentrem Olomouc, Europe Direct Olomouc a Katedrou politologie a evropských studií FF UP, pořádá 9. prosince 2010 od 17:30 přednášku a diskuzi na téma Sankce EU proti Íránu: Impérium vrací úder?.

Debata proběhne na Katedře politologie a evropských studií FF UP (Křížkovského 12, učebna č. 127). Pozvanými hosty jsou Blanka Bednářová, Michael Brtnický a Jan Čuřík.

John Paul Stevens k trestu smrti

Před týdnem jsem psal o semináři Davida Garlanda, na němž představil svou novou knihu Peculiar Institution, a nyní se k trestu smrti vracím, protože k zajímavé publikaci se vyjádřil recenzent z nejpovolanějších - bývalý soudce amerického Nejvyššího soudu John Paul Stevens. Jeho příznivý, informativní a obsáhlý verdikt si můžete přečíst na stránkách The New York Review of Books. Aby toho nebylo málo, tak se o Stevensově recenzi jako o svého druhu osobní zpovědi k trestu smrti rozepisuje Adam Cohen v týdeníku Time.

Stevens hovoří o Garlandově počinu uznale, nicméně neodpouští si výtku, které se po dlouhé soudcovské kariéře nelze divit. Zatímco devadesátiletý doyen byl zvyklý vyjadřovat postoj, rozhodovat, tak skotský právní sociolog interpretuje a vysvětluje, k problematice zaujímá empirický, nikoliv normativní postoj. Z knihy tedy není explicitně jasné, co si autor o trestu smrti myslí, ačkoliv implicitně z ní negativní postoj ke "zvláštní instituci" jen kane. Stevens ale Garlandovi záhy odpouští a katapultuje jej do exkluzivní společnosti slavného nestranného pozorovatele americké společnosti a politiky - Alexise de Tocquevillea.

Stevensův text je nepřekvapivě orientován mnohem právničtěji, v krátkosti představuje vývoj doktríny Nejvyššího soudu, provázený vlastními komentáři. Zde opět vytýká, že se některým aspektům kniha nevěnuje více, ale opět bych se Garlanda zastal - Peculiar Institution není o vývoji právního institutu, ale o jeho interakci se společností.

Garlandovi se skutečně povedl zobecňující postřeh o transatlantické disharmonii mezi USA a Evropou - zatímco v Evropě probíhal vývoj od formování, rozšíření a konsolidace státní moci, přes byrokratickou racionalizaci k růstu občanské participace, ve Spojených státech se dějiny vydaly cestou opačnou.

Stephens ještě v recenzi poukazuje na velmi pochybný odstrašující efekt trestu smrti, ostatně státy s trestem smrti mají obecně vyšší míru zločinnosti než státy, které jej zrušily. K tomuto dvě poznámky, které mě napadly teď okolo jedné hodiny noční, takže berte trochu s rezervou - 1) relevantní pro takovou argumentaci je nikoliv obecná míra zločinnosti, ale míra těžké zločinnosti, za niž hrozí trest smrti - jen taková může něco říci o odstrašujícím účinku trestu smrti; 2) srovnávání míry zločinnosti spojené s vyvozováním závěrů je typickou ukázkou, kdy směšujeme korelaci s kauzalitou. Jistou informační hodnotu sice daný údaj má, ale rozhodně bych ji nepřeceňoval. K prokázání kauzálního vztahu (řekněme např. tvrzení, že zrušíme-li trest smrti (příčina), sníží se míra zločinnosti (následek)) potřebujeme mnohem více než takový jednoduchý údaj. V tuto pozdní hodinu mě nenapadá, jak vymyslet nějaké důmyslné pozorování, abychom odizolovali působení dalších vlivů a mohli polehoučku uvažovat o tom, že by něco jako mlhavá kvazikauzalita mohla existovat. Jistě se tím ale zabývalo již dost chytrých lidí, vzhledem ke skutečnosti o jak exponované téma se jedná, takže kdybyste o nějaké takové studii věděli, rádi vám její resumé na blogu uveřejníme. No, a experiment, který by kauzalitu odhalit mohl, asi s trestem smrti nejde moc dohromady...

Stephens v článku upozorňuje, jak během liberálního amerického vzepětí v 60. letech téměř vykvetla abolice. Řádil tu liberální Warrenův Nejvyšší soud, Lyndon Johnson s přehledem vyhrál prezidentské volby, změnily se volební zákony v jižních rasistických státech a v roce 1966 Gallupův výzkum veřejného mínění dokonce zjistil, že většina Američanů je proti trestu smrti. Politikové se samozřejmě rádi se změnou nálady svezli. V roce 1972 v případu Furman v. Georgia Nejvyšší soud zneplatnil všech 41 státních (+ District of Columbia) právních úprav trestu smrti. Jenže drtivá většina těchto států přijala zákony nové. A přišli jiní soudcové.

Mimochodem, Furman v. Georgia je skutečně neuvěřitelné rozhodnutí - sestává z krátkého nepodepsaného verdiktu, k němuž všech devět soudců připojilo odlišná stanoviska! Pět souhlasných, přičemž ale jen dva soudcové byli pro úplné zrušení trestu smrti, naopak čtyři soudcové, všichni jmenovaní Nixonem, disentovali.

Foto: NY Times.

Koncert velmocí pro 21. století

Jak je možné charakterizovat současné mezinárodní uspořádání? Jestli studená válka znamenala souboj dvou mocností, jestli „konec historie" během 90. let znamenal nadvládu jediné supervelmoci USA, jakou podobu má mezinárodní mocenská politika téměř deset let od 11. září? Pohled na současnou americkou zahraniční politiku a vzrůstající komplikace ve vztazích mezi USA a Čínou by měly na tyto otázky pomoci odpovědět.

Více na webu Revue Politika.

SZBP anekdota

Poradce Hillary Clintonové říká, že Evropská unie má konečně "to jedno číslo", kde se s ní zahraniční partneři mohou spojit pro případ řešení globálních problémů. Hillary neváhá a ihned na horkou linku zavolá. Ze sluchátka se ozve "Děkujeme, že jste zavolali Evropskou unii. Chcete-li znát názor Německa, stiskněte jedničku. Chcete-li znát názor Francie, stiskněte dvojku. Chcete-li znát názor Velké Británie, stiskněte trojku..."

Harry Potter jako globální byznys

Svět Harryho Pottera? To nejsou jen knihy a filmy, ale od roku 2001 také nová forma globálního popkulturního byznysu, kterou si na mladém čaroději vyzkoušely americké nadnárodní korporace. Nové způsoby propagace, využívání synergického efektu a vytváření oligopolů v zábavním průmyslu jsou jen některé z trendů, urychlené Harryho úspěchem. S příchodem závěrečných dílů filmového dobrodružství čarodějů z Bradavic můžeme bilancovat. Kam se za poslední dekádu posunul globální byznys se zábavou?

Více na Finmag.

Photo: ČTK

Nakrmte vaše iPody

Docela náhodou jsem narazil na zajímavou přednáškovou sérii s dlouhou tradicí, na které se v Berkeley představila některá skutečně zvučná jména - namátkou třeba Amartya Sen, Stephen Hawking či Claude Levi-Strauss. Novější vystoupení můžete sledovat na videozáznamu, další se dají stáhnout ve formě mp3, a to včetně takových rarit, jakou je třeba přednáška Aldouse Huxleyho, autora knihy Brave New World, z roku 1960. Právníci jistě ocení řeč zakladatele ryzí nauky právní Hanse Kelsena z května 1952 s názvem What Is Justice. Mimochodem, po útěku z válečné Evropy Kelsen zakotvil právě v Berkeley, nikoliv však na právnické fakultě, ale na politologii. Pražský rodák v Berkeley akademicky dlouho působil a nakonec také v požehnaném věku 91 let roku 1973 zemřel.

Sarah Palin in the News

By now, reports of Sarah Palin's legendary confusion have spread around the world at her apparent confusion regarding North and South Korea (As the transcript itself says , "We must stand with our North Korean allies...") and the (particularly foreign) papers are gleefully re-reporting the news. To be fair, the Washington Post link focuses on the response of the foreign press more than on the actual gaffe, CNN only excerpts an MSNBC report, and the New York Times does not bother to carry the story at all on its website.

The Post article thus sets up a very interesting observation. First off, what US outlets are non-US press using to get information about America itself? It seems that they are more likely reading and re-reporting information from left-wing blogs than from the New York Times, which is hardly a right-wing stalwart known for leaping to the defense of Sarah Palin. As a result, what does this mean for America's image in the world?

In the interview, Palin expressed her worry that President Obama would avoid pursuing an aggressive policy to deal with the North Korean threat (which she somehow correctly identified as from the "North" a mere 8 seconds before her comment about the allies). There is merit in discussing how "aggressive" the US posture should be toward the Korean peninsula, and whether or not the former governor is too trigger-happy, or whether the current president is too trigger-averse. But a future problem for Palin, if she ever is to return to US electoral politics, is going to be her portrayal in the international media long before she implements any international policy. President George W. Bush, of course, was no stranger to this; Spiegel had determined that he was a boots-wearin' tobacco-spittin' gun-slingin' Manichean cowboy long before September 11, 2001.

Domestically, of course, these sorts of stories embolden and strengthen Palin among her supporters. Every mother who has mixed up the names of her children (and anyone with siblings knows this happens) is far more likely to identify with Palin than with a blogger citing a slip of the tongue as evidence of her foreign-policy inexperience. It allows her to further depict the media as out-of-touch and biased, and to depict herself as a common-sense mainstream person. But for the publics of France, Netherlands, Germany, India, and the Czech Republic, it will likely be the only impression of Palin they get.

Rozbíjení Foucaultova mýtu

Minulý týden v Center for the Study of Law and Society prezentoval svou novou knihu jeden z nejvýznamnějších odborníků současnosti zabývajících se problematikou trestání. Profesor práva a sociologie David Garland z New York University rozebíral v souladu se zaměřením publikace "Peculiar Institution" zvláštní instituci Spojených států - trest smrti. Prolog ke knize a první kapitolu můžete stáhnout zde, kdyby se vám nechtělo čekat do příštího léta, kdy dorazí do knihovny FSS, tak na Amazonu je k dostání v pevné vazbě za slušných 23 dolarů, případně v elektronické verzi za 20 USD. Skutečně doporučuji přelouskat alespoň onen prolog a první kapitolu, něco tak čtivého jsem na odborných stránkách již dlouho neviděl. Garland cituje z dobového tisku, z pohlednic či kronik a dokumentuje proměny trestu smrti v čase. Místy se jedná o četbu hodně naturalistickou a jeden výraz dokonce pronikl do mé soukromé top 3 nejotřesnějších slovních spojení. Zážitek z mučení černocha, který skončil zapálením a posléze smrtí, svědek vylíčil jako "negro barbecue"...

Spojené státy jsou jedinou "západní" zemí, která vykonává trest smrti, ročně takto zemře 40 až 50 lidí, většinou ve státech amerického Jihu, tedy bývalých otrokářských oblastech. Trest smrti zůstává legální v 35 amerických státech, nicméně ve většině z nich se nevyužívá. Na druhé straně je to ale právě Amerika, kde se zrodilo hnutí za zrušení trestu smrti a v Michiganu, Wisconsinu či Rhode Islandu došlo k jeho zrušení již před 150 lety, tedy století před Francií či Velkou Británií.

Velmi zajímavá je polemika s Michelem Foucaultem, proti jehož pojetí trestu smrti jako spektakulárního násilí za účelem demonstrace suverénní moci, která nutí k poslušnosti a pořádku, se Garland silně vymezuje. Foucaultův intelektuální vliv stále přežívá, nicméně pro Ameriku se jeho pojetí vůbec nehodí. Nejedná se o kruté divadlo, které má ukázat, kdo drží monopol nad užitím násilí, ale naopak o důkaz fragmentace vládní moci, která nedokáže přebít lokální verzi lidové spravedlnosti.

Garland hovoří o současném trestu smrti a lynčích z přelomu 19. století jako o zrcadlových případech. Zatímco tehdejší nechutné popravy stály mimo právní rámec, představovaly krvavý spektákl pro tisíce diváků, kteří se sjížděli z okolí a o zážitku referovali známým, a odehrávaly se na Jihu a proti černochům, dnešní popravy jsou přísně právně regulovány, probíhají v antiseptickém prostředí skryty před zraky veřejnosti, na niž se nemohou dostat ani žádné fotky, pokud možno nebolestivým způsobem a obětmi bývají v zásadě jen chudí, co si nemohou dovolit solidní právní zastoupení. Na semináři profesor Garland utrousil, že nikdo s příčetným právníkem nemůže být popraven.

O způsobu trestání - využití či nevyužití trestu smrti - rozhodují podmínky strukturální (omezení státní moci, nekompletní pacifikace, lidová suverenita, moc lokálních aktérů) a situační (vztah mezi skupinami obyvatelstva, rasové poměry a míra násilí) - to je asi hlavní Garlandovo poselství pro sociální vědy.

Na závěr jeden citát z knihy: "When we think about the death penalty, we think … of black victims and white mobs, of black defendants and white juries, of slave codes and public hangings."

PS: Pro zájemce - na stránky CSLS byl přidán videozáznam z konverzace s Lawrencem Friedmanem, o níž jsem na blogu referoval dříve.

Demokracie na Kubě?

Centrum pro lidská práva a demokratizaci IIPS MU a Člověk v tísni o. p. s. vás zvou na diskusi s bývalým kubánským disidentem Rolandem Jimenézem Posadou, která se uskuteční ve středu 1. prosince ve 12 hodin v U52 na FSS MU. Posada a jeho rodina získali nedávno politický azyl v ČR. Posada vyšel z vězení letos po dohodě mezi kubánskou vládou a katolickou církví, za čož se velmi zasloužila hladovka držená disidentem Guillermo Fariñasem. Debata se zaměří na zkušenost Posady ze života na Kubě, realitu vězení a otázku vhodné politiky vůči "ostrovu svobody".

Politica Mundi před 2 roky: Bend the Arch of History

Před dvěma lety byl president-elect Obama na vrcholu popularity a pronesl skvělý projev po vítězství v prezidentských volbách. I když v současné době převažují mezi Američany jeho odpůrci nad příznivci, je dobré si připomenout, jaké nadšení jeho zvolení vyvolávalo. Jako před 2 roky doporučuji obzvlášť posledních 5 minut z proslovu, protože téma "Yes, we can" a jím uhranutý dav se jen tak nevidí.

Pražský srpen 68 v Berkeley

V úterý jsem splnil občanskou povinnost a oslavil státní svátek (v ČR už bylo 17.). Ve zdejším krásném salónku univerzitní knihovny se otevírala výstava fotografií k 21. srpnu 1968. Tehdy devatenáctiletý Paul Goldsmith si to namířil z izraelského kibucu do revolučně naladěné Paříže a v srpnu pokračoval do Prahy. Do naší metropole dorazil na skútru a noc z 20. na 21. srpna strávil na kolejích, kam jej pozvali studenti, které náhodou potkal. To ještě ani zdaleka netušil, co jej příští den čeká. Hluk hranatých železných maringotek nebojácného Američana vytáhl do akce a mladík s fotografickým nadáním a kvalitním přístrojem vystřílel celkem pět rolí. Vedle série Josefa Koudelky asi neexistuje obdobně rozsáhlá fotodokumentace srpnové invaze. Paul Goldsmith na zahájení výstavy vykládal, jak o snímky téměř přišel, když mu aparát vytrhl z ruky nějaký sovětský voják a hodil jej na zem, naštěstí však foťák i snímky přežily. Hned následující den odjel Paul do Německa, fotky poskytl agenturám a příští týden již jeho snímek zíral na svět z obálky známého týdeníku Newsweek. Goldsmith má zdařilé internetové stránky, obzvláště doporučuji desetiminutovou projekci, která běžela i při vernisáži. Snímky komentuje mimo jiné bývalá ministryně zahraničí Condi Rice, celá prezentace je podbarvena pěknou hudbou, úplně mě mrazilo v zádech.

Po ukončení oficiální části jsem se s Paulem Goldsmithem dal do hovoru a říkal, že by moc chtěl, aby se v Praze uskutečnila výstava jeho fotek. Kdybyste někdo měl nápady, či přímo možnost zajistit dostatečně reprezentativní prostory, případně financování výstavy, sem s nimi.

Když už jsme u fotografií, pro trochu otrlejší doporučuji sérii snímků dokumentující dětskou práci z různých koutů Země.

Foto: http://paulgoldsmithphotography.com

Global Politics a energetická bezpečnost

Ve spolupráci s IIPS MU časopis Global Politics publikuje dvě studie zabývající se otázkami energetické bezpečnosti od Tomáše Vlčka a dvojice Anna Leshchenko a Ivana Týčová. Tato rychle se rozvíjející oblast výzkumu mezinárodních vztahů je a nadále bude pod drobnohledem odborníků z IIPS a také na FSS MU rychle roste nabídku kurzů přednášených k těmto tématům. Global Politics tak bude moci v budoucnu nabídnout řadu výborných a v českém kontextu originálních studií, které se otázkami energetické bezpečnosti budou podrobněji zabývat.

Bezpečnostní hrozby a rizika tankerové přepravy ropy
Tomáš Vlček

V rámci zajišťování energetických dodávek se vždy kalkuluje se vztahem mezi producenty a konzumenty, ale velmi často se zapomíná na mezičlánek, který tyto subjekty spojuje. Tím je transport energetických surovin. Tato studie má za cíl analyzovat bezpečnost nejrozšířenějšího způsobu transportu ropy, a to tankerovou dopravu.

Ruské společnosti Lukoil a TNK-BP v energetice Evropské unie
Anna Leshchenko, Ivana Týčová

Hlavním cílem této studie je zjistit, jestli má ruská vláda vliv na chování a aktivity ruských ropných subjektů doma i v zahraničí. Jako zkoumané objekty byly vybrány společnosti Lukoil a TNK-BP, které obsazují nejvyšší příčky ropné produkce v Rusku. Jako cílový trh byla zvolena Evropská unie, která je v bezprostřední blízkosti Ruska, a její, hlavně naposledy přijaté, státy dlouhou dobu spadaly do sovětské sféry vlivu.

Kulturní zápisník

Po docela odvazovém streetfestu na slavné hippie ulici Telegraph Avenue a smyčcových virtuózních experimentátorech Kronos Quartet, kteří prosluli třeba i spoluprací s Nine Inch Nails, jsem opustil hranice Berkeley a vydal se za koncertní kulturou do jeho předměstí - San Francisca.

Nalákala mě sestava v čele s Dredg a Circa Survive, obojí příjemně poslouchatelné rockové záležitosti, které již dávno opustily podzemní vody. První pozitivní překvapení mě čekalo u vchodu do sálu, kde mou peněženku opustilo jen dvacet dolarů. Lehčí šok přišel při vstupu do sálu The Regency Ballroom, bohatě zdobeného prostoru starého sto let s více než dvacítkou (kvazi)křišťálových lustrů z přelomu 19. a 20. století. Hodně, hodně načančaný kulturák. Do třetice všeho dobrého, koncert začal v sedm hodin, jak bylo v programu slíbeno. Jaký to rozdíl oproti českým luhům a hájům, kde se oficiálně má zahajovat v sedm, v osm přijede první kapela, o půl deváté bubeník zjistí, že má proraženou blánu a nemá náhradní, po půlhodině obvolávání kamarádů se nějakým zázrakem cosi sežene, další půlhodinu se zvučí a v deset můžeme začít. Vlivem dalších průtahů a pár uspávacích moků odjíždíte dvojkovým rozjezdem, aniž byste dožili vystoupení hlavní hvězdy. Tak to naštěstí není americká varianta, vše běželo zcela profesionálně, bez průtahů.

Další překvapení na mě čekalo při pohledu na osazenstvo - na rockové koncerty se tu chodí na rande. Párů se vyskytovalo nenáhodně hodně, stejně jako dámského osazenstva. V ČR se jedná o poněkud maskulinnější zábavu. I když na druhé straně, účinkující jsou krásní a hudba přístupná, na takovou doma moc nechodím, tak můžu mít docela zkreslený pohled. Konečně k muzice...

První předkapelu jsem kromě pár náhodných poslechů na Myspace blíže neznal, ale i přesto se pro mě stala nejzářivější hvězdou večera. Animals as Leaders zaujmou už instrumentálním obsazením - dvě osmistrunky a bicí, komplet bez zpěvu. Tedy čistě instrumentální záležitost, ukázkové jízdy po hmatníku, artistické obouručné pidlikání, které vychvaluje i největší kytarová onanista všech dob Steve Vai. Nelenil jsem, zakoupil CD a dokonce i nějaký hadřík na sebe. Chcete-li vidět jednu z mých nejoblíbenějších kapel současnosti, vizte nový videoklip (ostřejšího nástupu se nelekejte, záhy odezní; v celé skladbě se skrývá tolik motivů, že vyžaduje vícenásobný poslech).

Následující Codeseven mě nijak extra neoslovili, charakterizují se jako alternative / ambient / experimental, což jim neupírám, mě zaujal maximálně velmi nervově vypjatý přednes zpěváka.

Z celé sestavy jsem se nejvíce těšil na místní klenot Dredg. Chytrá rocková uvolněná hudba, která má šmrnc, a i přes neoddiskutovatelný hitový potenciál mnoha skladeb máte stále co objevovat (recenze dvou alb, s nimiž se zcela ztotožňuji, vizte zde a zde). Chtějí-li ctěné dámy překvapit tím, že znají něco s kytarou, pak Dredg jsou jasný tip, důkaz místo slibů! Živě jsou samozřejmě trochu neuhlazenější, písně přímočařejší, mají drajv, ale stále dokáží pohladit. Jen mě trochu vyděsila skladba pro připravované album, na můj vkus už moc tančírna (video z "mého" koncertu zde - můžete vidět, že zpěvák i live zcela suverénní).

Hlavní hvězda večera Circa Survive přišla se solidní světelnou show, dvě velké plochy vás neustále bombardovaly jak při výslechu v necivilizované krajině. Zdejší popularitu si kluci zasloužili, téměř dvě hodiny v plném nasazení, což nechápu zvláště u zpěváka, který má dost specifický uječený projev. Hladina poslouchatelnosti je pro nepřipraveného nastavena o něco náročněji než u Dredg, ale stále to jde lehce zvládnout - zaskočit vás může snad jen chvílemi vyšponovaný zpěv, náhlé změny rytmu a drobná chaotičnost. Linku si však najdete docela lehce, nevypočitatelnosti třeba Mars Volta rozhodně Circa Survive nedosahují. Jedny z hitovějších skladeb vizte tu či tu, lehce střelenější zde (ale aspoň okusíte atmosféru na koncertu). Celkově velmi vydařený večer v naplněném klubu, krásná tříkilometrová procházka nočním vylidněným Friskem na bus zpět do Berkeley zážitek jen umocnila.

Příští měsíc doufám dodám report z vystoupení Johna McLoughlina a v lednu mě čekají Neurosis.

Law and Politics: Přesvědčovací síla Nejvyššího soudu USA

Pro zájemce o Law and Politics (zaužívaný název pro studium práva politologickými metodami) posílám odkaz na článek "Is It Really „Yes Dear, Your Honors?“: A Survey Experiment Looks at the Supreme Court’s Power to Persuade." z pera Jacka Citrina, ředitele Institute of Governmental Studies v Berkeley, a Patricka Egana z NYU.

Studie se snaží zjistit, jaký mají vliv rozsudky amerického Nejvyššího soudu na změnu veřejného mínění. V dosavadní odborné literatuře v zásadě experimentální výzkumy přicházely k závěru, že Soud skutečně formuje veřejné mínění, zatímco empirické studie tvrdily spíše opak.

Citrin s Eganem se na základě precizního kvanti-výzkumu přiřazují ke druhému proudu - tedy ke skeptikům ohledně možnosti soudů měnit názory veřejnosti. Z šesti velkých případů měl rozsudek skutečně signifikantní dopad pouze jedinkrát, a to v kauze vztahů homosexuálů. Jenže i tady se jednalo o dopad pouze krátkodobý, jakmile média začala informovat o názorech elit, které většinou s rozsudkem nesouhlasily, mínění veřejnosti se začalo obracet proti názoru soudu.

Co je zajímavé, na rozsudky soudu rozdílně reagují konzervativci a liberálové. Zatímco liberálové, přestože s rozsudkem nesouhlasí (je tedy spíše konzervativní), tak jejich institucionální loajalita zůstává nezměněna. Což je docela překvapivé zjištění, vezmeme-li v potaz, republikánskou dominanci soudu za posledních téměř třicet let. Naopak konzervativci, když s rozsudkem nesouhlasí, tak zároveň zpochybňují legitimitu soudu jako takového a volají po omezení jeho pravomocí (zle, matičko, zle, soudcokracie zde, jak by asi řekl VK).

Poslední informační drobek - dle průzkumů jsou američtí právníci (profese jako taková) výrazně liberální, čímž se liší od americké společnosti jako celku.

Foto: polisci.berkeley.edu

Lobbing v Praze

3. listopadu pořádala VŠE celodenní mezinárodní konferenci „Lobbing v moderních demokraciích - s pravidly nebo bez pravidel?“. Jelikož toto téma úzce souvisí s mým doktorským výzkumem, vyrazila jsem do Prahy plna očekávání. Program sliboval účast českých i zahraničních hostů věnující se této problematice z řad akademiků i profesionálů. Cílem konference bylo také prezentovat novou publikaci o lobbingu, v českém prostředí první svého druhu.

Vedle řekněme teoretického přístupu k lobbingu a zájmovým skupinám se konference zaměřila i na otázku zavedení regulace lobbingu v ČR. I když z hlediska obsahu konference zásadně nepřekvapila, očekávala jsem více podnětů z hlediska přístupu k dané problematice spíše než deskripci aktuálního stavu regulace lobbingu (možná se dočkám v knize). Zajímavé byly především diskuze se zástupci profesionálních lobbistů, lidmi z Transparency International ČR a zahraničními hosty, kteří referovali o svých zkušenostech s lobbingem v rámci britské, americké i EU arény.

Jako červená nit se diskuzí vedla otázka zavedení regulace lobbingu v ČR a v podstatě se všichni z přednášejících shodli na pozitivech regulace lobbingu, resp. vytvoření určitých pravidel/mantinelů, v jejichž rámci by se měla lobbistická činnost odehrávat. Regulace tedy nemá principiálně znamenat omezení práv na reprezentaci zájmů. Jejím cílem by mělo být nastavení stejných pravidel hry pro všechny zúčastněné, jako jsou např. podle jedné z panelistek vytvořena pravidla pro bankovní sektor.

Bohužel se v průběhu konference diskuze stočila pouze na regulaci prostřednictvím legislativní normy – zákona o lobbingu – a na profesionální lobbisty, kteří však obecně představují, zejména pak v ČR, pouze malou část lobbistické komunity. Nelze opomenout tzv. in-house lobbisty, ani jiné možnosti a metody regulace lobbingu.

Pokud to však mám shrnout, tak převážil pozitivní dojem z konference. Jednak je to, doufám, první impulz k diskuzi na téma regulace lobbingu v rámci české vědecké obce či celospolečenské diskuze jak „očistit“ lobbing od současného negativního vnímání. A co se týče přijetí zákona o lobbingu u nás? Někde by se začít mělo. Koneckonců, jak vyplynulo z vyjádření některých panelistů, ani např. v USA nebyla situace ohledně lobbistické legislativy zrovna ideální a v současné době je na federální úrovni v platnosti již několikrát revidovaná úprava lobbistického zákona. Podobně je tomu i v Kanadě.

Obrázek viz http://www.claybennett.com.

Mgr. Radana Kubová je interní doktorskou studentkou na Katedře mezinárodních vztahů a evropských studií FSS MU. Odborně se zabývá lobbingem a zájmovými skupinami v kontextu Evropské unie a ČR.

Šperk jako diplomatická zbraň

Aby se George W. Bush se svými memoáry netěšil z výsluní na blogu příliš dlouho, předkládám zajímavou konkurenci: bývalá americká ministryně zahraničí Madeleine Albrightová, jinak také česká rodačka Marie Jana Korbelová (1937), rozšířila řady svých pamětí o knihu Tajná řeč broží. Popisuje v ní, jak se jí podařilo povýšit šperky na komunikační nástroj své politiky a obohatit tak diplomatické kruhy o vskutku nevšední prvek. A že má z čeho vybírat: její šperkovnice údajně čítá kolem dvou set kousků v nejrozličnější hodnotě. Příklady dosavadního používání? Na setkání se Saddámem Husajnem v době svého působení jako velvyslankyně USA při OSN si připnula brož hada, neboť takovou pověst si v Iráku vysloužila; Jásiru Arafatovi chtěla broží včely naznačit, že může být užitečná, ale zároveň schopná bodnout; před Rusy se krátce po jedné odposlouchávací aféře objevila s broží připomínající štěnici, a pokud by se měla setkat s Ahmadínežádem, vzala by si třeba pomalou želvu. Zkrátka zatímco bývalý prezident George H. W. Bush proslul svým výrokem „Read my lips!“, Madeleine se do historie zapíše skrze „Read my pins!“. Skutečný význam „tajné řeči broží“ bych nerada přeceňovala, nicméně jako vánoční dárek pro přítelkyni, sestru, maminku či babičku, kterým chcete nenásilně rozšířit obzory v našem oboru, vřele doporučuji.

Rozhovor s M. Albrightovou si můžete přečíst v HN (včetně pár fotek broží), televizní reportáž zhlédnout zde.

Jana Urbanovská je studentkou doktorského programu Mezinárodní vztahy na Katedře mezinárodních vztahů a evropských studií FSS MU.

Bush je zpět

České obchodní domy již pomalu asi začínají myslet na vánoční výzdobu, tak posílám tip, co by si mohl zájemce o mezinárodní dění přát. George W. Bush sepsal knihu prezidentských memoárů, na Amazonu se prodávají od zítřka za pěkných 19 dolarů. Právě jsem zhlédnul rozhovor s Bushem na NBC a jsem si jist, že bude o dlouhých večerech nad čím přemýšlet.

Jako předkrm si zatím můžete přečíst 5 mýtů o GWB z pera Juliana E. Zelizera, profesora historie na Princeton University. Komu se článek ve Washington Post zalíbí, nechť kliká sem a stáhne si kapitolu z jeho knihy "The Presidency of George W. Bush: A First Historical Assessment".

PS: Harvardský profesor Stephen Walt píše, že zahraniční politika GWB byla skutečně velmi špatná, za což si vysloužil reakci Willa Inbodena.

Dilma = Lula v sukni?

O uplynulém víkendu došlo v Brazílii ke změně v prezidentském úřadu, do kterého byla zvolena Dilma Rouseffová, které nikdo neřekne jinak, než pouez křestním jménem, tedy Dilma. Skoro předání moci, chtělo by se říct, jelikož v posledních měsících nikdo příliš nepochyboval, že Lulova "Vyvolená" by ve volbách nevyhrála. Spíše se čekalo, že vyhrát by mohla už v prvním kole. Vítězství nakonec bylo těsnější, přesto však 56% v druhém kole a podpora Luly v zádech představuje poměrně silným mandát. V tomto krátkém příspěvku se pokusím nastínit, co Dilma Roussefová znamená pro budoucnost Brazílie.

Asi nejvýstižnější jednoslovný termín, který lze s Dilmou spojit, je kontinuita. Lula si svou bývalou ministryni energetiky a šéfku kabinetu vybral, aby pokračovala v jím zahájených reformách. Přes obavy části Brazílců a investorů v celém světě po zvolení výrazného socialisty Luly v roce 2002 následovalo osmileté období, které bylo jednu z nejúspěšnějších ér brazilské historie. Země rostla v poslední dekádě v průměru o více než 3.5% ročně a Lula předává Dilmě ekonomiku v okamžiku, kdy se zdá, že letošní růst se přehoupne z 10%. V období Lulovy vlády prý také vzniklo 15 milionů nových pracovních míst.

Též v dalších otázkách se za poslední léta mnoho změnilo a ačkoliv země má stále vysoký počet chudých obyvatel, situace se dramaticky zlepšuje a sociální nůžky, dříve jedny z nejrozevřenějších na světě, se pomalu, ale jistě scvakávají. Z bývalého třetího místa v žebříčku zemí světa dle Giniho indexu země pomalu spadla na deváté (pro rok 2009 je hodnota indexu 56,7). Zdá se, že heslo na brazilské vlajce "Ordem e Progreso", tedy Řád a pokrok, se začíná po dlouhé době naplňovat.

A co má vlastně Dilma za sebou? Dcera bulharského imigranta byla například marxistickou revolucionářkou bojující proti diktatuře, což ji dostalo na několik let do vězení. Je vystudovanou ekonomkou, oproti odborářskému předákovi z lidu Lulovi má tedy i formální vzdělání. A předchází ji pověst schopné a pracovité manažerky., ačkoli ve srovnání s Lulou ji chybí osobní kouzlo.

Svou politickou kariéru Dilma spojila právě s odstupujícím prezidentem, který si ji v roce 2002 vybral jako svojí ministryni pro energetiku a následně ji udělal šéfkou svého kabinetu. A právě jemu může vděčit za nominaci na prezidentský úřad, když si ji prosadil přes odpor vedení Dělnické strany (PT), která preferovala někoho ze svých stranických špiček s politickým životopisem (Dilma původně není členkou PT a nikdy se neucházela o volený úřad). Ostatně vděčná může Lulovi být i za to, že volby vyhrála, protože s jeho masivní podporou se jí podařilo předhonit v preferencích protikandidáta sociální demokracie José Serru až v červenci.

Ačkoliv Lula sám tvrdí, že se nechá další vývoj politiky na Dilmě, lze očekávat, že díky obrovské popularitě, které se těší (podporuje jej nyní devět z desíti Brazilců), zůstane vlivnou figurou brazilské politiky. U samotné Dilmy se nedá moc očekávat, že by se snažila uhnout z kolejí, po kterých se Brazílie za uplynulé dvě volební období vydala. Nedá se však vyloučit, že bude muset relativně brzy trošku brzdit brazilský expres, aby se nepřehřál. Ve srovnání s Brazílií před deseti lety, kdy se nalézala těsně po krizi, jsou to však poměrně příjemné starosti.

Bohaté dámy neuspěly

V Kalifornii se v pondělí a úterý konaly ostře sledované volby o následovníka Terminátora na postu guvernéra (titul Terminátor je přiléhavý, tak se hovoří o vlivu úřadování Arnolda S. na zdejší rozpočet) a o křeslo v Senátu. Nicméně ani velmi vyhecovaný souboj bohatých republikánských dam a o poznání chudších Demokratů nemohl soutěžit o pozornost s místními San Francisco Giants, kteří po předlouhých 56 letech opět slaví baseballový titul. Místní sportovní událost roku prožívala celá SF Bay Area, o čemž svědčí i skutečnost, že hráče v ulicích dnes (středa 3. listopadu) oslavovalo přes milión lidí, což je více, než má San Francisco obyvatel (800 tisíc).

O post guvernéra se střetli Jerry Brown a Meg Whitman, neboli protřelý politický harcovník, jenž post guvernéra okusil již dvakrát, a miliardářka, která do kampaně vložila nejvíc peněz v historii. Bývalá šéfka eBay nechala proplout kanalizací 140 miliónů dolarů (plus dalšími 20 milióny přispěli její podporovatelé), což dělá 50 dolarů za každý hlas, co dostala. Jen peníze ale v levičácké Kalifornii nestačily.

Obdobně jako Whitman se vedlo i další obchodně velmi úspěšné dámě - Carly Fiorina řídila šest let Hewlett-Packard, nicméně kalifornské místo v Senátu zasedne Barbara Boxer.

Kampaň byla docela nabroušená, pomlouvačná videa svištěla éterem, zde je malý výběr, člověk si řekne, že v ČR na tom ještě nejsme tak zle...

Začněme velmi čtivým příspěvkem o letošních kampaních obecně, následují místní spoty.

Carly Fiorina, Meg Whitman, Jerry Brown.

Zde můžete nalézt řeči poražených.

Jak vidno z mého fota nahoře, lidová tvořivost v San Franciscu nezahálela. V kampusu Berkeley jste mohli vidět ještě více plakátů, řečnění, diskuzí a cedulí než obvykle, ale žádná velká divočina se nekonala. Protože GIANTS RULE!

Foto: SF Chronicle

Výběrová řízení - stážista Centra pro lidská práva a redaktor časopisu Global Politics

Centrum pro lidská práva a demokratizaci při Mezinárodním politologickém ústavu MU hledá stážisty z řad studentů práva a sociálních věd. Stážisté se budou podílet na pořádání konferencí, řešení grantových projektů a přípravě informačního Bulletinu. Více informací zde.

Internetový časopis Global Politics, který působí pod patronací Mezinárodního politologického ústavu MU, hledá redaktory. Více informací najdete na stránkách Global Politics.

Stredoeurópske fórum 2010

Při čtení Hubertových upoutávek na akademické akce, kterých se v nedávné době zúčastnil, mě občas přepadá trudnomyslnost nad tím, že u nás, promiňte mi ten výraz, "chcípl pes". Realita naštěstí není tak zlá - naposledy mi padl do oka program Stredoeurópského fóra, konajícího se příští pátek a sobotu v Bratislavě. Kromě lokálních celebrit (Michnik, Schwarzenberg apod.) zaujme zejména vystoupení Zygmunta Baumana. Nejedná se sice o klasickou "akademickou" akci, jako spíše o diskuzní setkání osobností, jež by se daly označit za veřejné intelektuály - nad čímž zřejmě nejeden absolvent brněnské "empiricko-analytické" školy ohrne nos. Avšak nemohu si pomoct, takové akce mi někdy připadají přínosnější, než konference, na nichž akademici prezentují v zásadě banální závěry zahalené do mysteriózně sofistikovaného vědeckého jazyka.

Vyšel říjnový Bulletin Centra pro lidská práva a demokratizaci

V aktuálním Bulletinu najdete nejen novinky z oblasti mezinárodní trestní spravedlnosti, Evropské unie a České republiky, ale navíc i velmi zajímavý text o studiu lidských práv v Benátkách, na který bychom vás rádi upozornili.

Tématem říjnového čísla je udělení Nobelovy ceny za mír čínskému disidentovi Liou Siao-po. Tato událost rozvířila nejen debaty na téma lidských práv v Číně, ale také otázku vztahů mezi USA a Čínou, respektive americké zahraniční politiky. Text Lukáše Hodera naváže na zářijový Bulletin a ukáže riziko přílišného tlaku ze strany USA na Čínu nejen v oblasti lidských práv. Tento problém si uvědomují jistě i tvůrci americké zahraniční politiky a je tak na místě jistý pesimismus ohledně možností současné americké administrativy Baracka H. Obamy. Bude chtít pragmatický prezident USA ohrozit křehké vztahy s Čínou kvůli lidským právům?
Bulletin si můžete přečíst zde.

Chomsky kárá Obamu

Sice čerpám ze zdroje již značně vyčpělého, ale přeci jen, snad to někoho po téměř půl roce od publikace ještě zaujme podobně jako mě. Noam Chomsky, proslulý lingvista a údajně nejvlivnější světový intelektuál, není vůbec nadšen z prezidenta Obamy, dokonce jeho úřadování přirovnává ke druhému Bushovu období. A to už jsou na slavného levičáka hodně silná slova. Rétoricky je současný prezident sice mnohem milejší, ale substance se příliš neliší. Zajímavé útržky z rozhovoru:
"In Europe, there was almost euphoria, partly because Obama wasn’t Bush. The Bush administration was coming straight out and saying literally, “you do what we say, or you are irrelevant.” Obama says, “we are partners we are friends, we will listen to you,” and so on and so forth. There is no “irrelevant.”"
Následuje Chomskeho oblíbené téma - Izrael a Palestina a poté i pár názorů na současnou krizi:
"The anger reached the point where Obama had to do something because there was just too much popular anger. So there was a rhetorical shift. Obama started talking about bad bankers, and there were some mild proposals like the Volcker Rule, which of course the banks didn’t like. The bankers didn’t waste a minute in sending instructions to him. (..) If Obama continued to talk like that and act like that, they were just going to shift their funding to the opposition. And they started to do it. (..) Obama got the message. Within a few days, he gave an interview to the business press. Speaking specifically of the heads of Goldman Sachs, JP Morgan Chase, and other big banks, he said that I know these guys, they’re really good people."

Osobně mi přišlo, že tazatel Chomskeho moc netestoval, pár informací přímo volá po nějakém odkazu na zdroj. Četl jsem od Chomskeho jen jednu knihu, ale tohle mi na ní vadilo - ať má názor, jaký chce, ale informace by měly být podložené. Já jsem zůstal na pochybách, zda skutečně podložené jsou.
Jinak od svého marockého spolubydlícího, absolventa MIT, kde Chomsky přednáší, jsem se dozvěděl, že je to velmi milý pán a dokonce odpovídá na maily.

Celý rozhovor si můžete přečíst tu, a jako dárek pro ty, kdož dočetli až sem - aktuální čísla časopisu Harvard International Review zde.

Foto: chomsky.info.

Pro politické filosofy

Kdyby měl někdo zájem o kapitolu z připravované knihy "The Grounds of Justice" Mathiasse Risseho z Harvardu na téma "Original Ownership of the Earth", klikejte zde. Vrátil jsem se z jeho kulatého stolu a úplně rozumný z toho nejsem, Pavel Dufek či Ondra Císař by si to užili jistě víc. Ale opět musím připojit krátkou poznámku k celému semináři. Hlavoun z Harvardu předem pošle text, který si účastníci debaty mají přečíst, pak jen 20 minut něco povídá či doplňuje a posléze do něj hodinu a půl šijí zdejší profesoři či doktorští studenti. Korektně, ale docela ostře.

A pozor!! Úplně náhodou se mi teď podařilo narazit na volně dostupné znění připravované knihy (bratru 560 stran textu), můžete stahovat...

L. Friedman: Politologové příliš lpějí na metodologii

Po přednášce Richarda Posnera jsem zažil další právnický akademický svátek, na "Conversations in Law and Society" přijal pozvání Lawrence Friedman, jeden ze zakladatelů hnutí Law and Society a vůbec nejcitovanější moderní americký historik. Profesor Friedman již přes čtyřicet let přednáší na Stanfordu a hojně publikuje, zejména v oblasti historie a sociologie práva, mezi jeho nejznámější knihy patří The Horizontal Society.

Osmdesátiletý profesor, který se asi nejvíce proslavil zavedením pojmu "legal culture" do odborného diskurzu, působí na svůj věk velmi čile a stejně tak mu to i myslí. V přátelském dialogu s Lauren B. Edelman, proděkankou právnické fakulty v Berkeley a významnou právní socioložkou, vícekrát prokázal, že otřepané rčení o smíchu a dlouhověkosti možná nebude úplně od věci. Kdyby na podobné přednášky chodili bývalí majitelé bezpečnostních agentur, tak přednáškový sál spadne.

Friedman nejprve pohovořil o svých akademických začátcích, právo si vybral ze stejného důvodu jako asi většina z nás - prostě vylučovací metodou. Ačkoliv sám stál u zrodu hnutí Law and Society (užívá pojmu movement, tak se mu v překladu přizpůsobuji), není si úplně jistý, jestli by sociologie práva měla být v nějaké větší míře nutně součástí výuky na právnických fakultách. Ostatně studenti jdou na práva hlavně, aby se naučili, jak praktikovat, nikoliv hloubat o tom, odkud právo pochází a jaký je jeho význam.

Friedmanovi se v jedné větě podařilo vystihnout, o co v celé své kariéře usiloval - o nalezení spojitosti mezi změnou společnosti a změnou práva. Obdobně výstižně charakterizoval svůj úzký vztah k dějinám - historie mu poskytuje kontrolní skupinu k moderní společnosti a právu, proto je takovým příznivcem historických a komparativních studií.

Friedman dále upozornil na zajímavý trend posledních dvaceti let, kdy se právnické fakulty stále více stávají součástí univerzit a ztrácí svoje do značné míry autonomní postavení. S tím souvisí i tlak na publikace - nestačí být skvělým právním praktikem či přednášejícím, měřítkem výkonu je počet článků v prestižních žurnálech.

Na závěr pár postřehů z právní historie - 19. století bylo ve srovnání se stoletím 20. mnohem represivnější, výraznou změnu představoval moderní individualismus a boj za občanská práva. Zatímco v 19. století společnost uznávala, že špatné věci se prostě stávají, ve 20. století si něco podobného nepřipouštíme a očekáváme, že o nás bude postaráno, ať už díky pokroku v medicíně či díky sítím sociálního státu.

A na úplný závěr odpověď na dotaz z publika: "Political scientists are too obsessed with methodology, it is just a tool."

Má stížnost SZ na výsledek voleb šanci na úspěch?

Rozdělení Prahy na více volebních obvodů pro účely letošních komunálních voleb zafungovalo dokonale - jak Věci veřejné, tak koalice Strany zelených a SNK ED sice překročily pětiprocentní zákonnou uzavírací klauzuli, ale na mandát nedosáhly. Zelení i VV nyní deklarují záměr napadnout výsledky voleb u soudu - má taková stížnost reálnou šanci na úspěch?

Předpokládejme, že strany návrh podají k Městskému soudu v Praze (který je k jejímu projednání příslušný) a ne k Nejvyššímu správnímu soudu, jak dosud poněkud zmateně tvrdil např. předseda SZ Ondřej Liška. V opačném případě NSS návrh odmítne, aniž by se jím věcně zabýval.

Ani od městského soudu bych si však na jejich místě příliš nesliboval. Zelení (a po jejich vzoru i mnohá média) se hodně chytají jedné trochu nešťastné pasáže rozsudku, v němž NSS přezkoumával opatření, kterým k rozdělení Prahy na volební obvody došlo - NSS zde uvedl, že nelze dopředu předjímat přesný výsledek voleb a dovozovat, jak jím budou navrhovatelé poškozeni. Zelení i VV nyní mohou tvrdit: teď už je zřejmé, že jsme byli rozdělením na volební obvody tvrdě biti. Předmětná pasáž však v rozsudku vůbec nemusela být, na jiných místech totiž NSS v podstatě konstatuje, že jisté poškození menších stran v důsledků vytvoření volebních obvodů a navýšení přirozené uzavírací klauzule je v komunálních volbách přípustné. Příliš si nedovedu představit, že by proti těmto závěrům městský soud šel. Krajské soudy jsou ve volebních věcech obecně extrémně zdrženlivé (David Kosař by zřejmě řekl, že na rušení výsledků voleb nemají "koule") a pokud má v tomto případě městský soud na zlatém tácu naservírovaný návod, jak návrh zamítnout, tak bych se hodně divil, kdyby jej nevyužil.

Jinak řečeno, bitva se podle mého názoru rozhodla již v srpnu před NSS. Z tohoto důvodu příliš nerozumím tomu, proč tehdy nepodala žádná ze stran ústavní stížnost. A že by se důvody k jejímu podání našly! Rozsudek NSS rozhodně není perfektní, s mnoha jeho vývody lze polemizovat. Spíše bych přitom souhlasil s jistou zdrženlivostí NSS v hodnocení toho, zda nedošlo k navrhovateli namítanému narušení poměrnosti volebního systému. Úvahám o tom, kde končí hranice poměrného systému a kde začínají hranice systému většinového či smíšeného je lépe se na soudní půdě spíše vyhnout, vždyť ani politologové v tom nemají vůbec jasno. Daleko problematičtější je část rozsudku vztahující se k otázce narušení (ústavně garantované) rovnosti volebního práva. NSS shledal více než 15% rozdíl v počtu registrovaných voličů mezi nejmenším a největším obvodem jako ještě přípustný - takový závěr (a zejména argumentace, kterou je podpořen) je však dosti sporný.

Posner vs Stanford

Po chvilkové odmlce se opět hlásím s akademickým zpravodajstvím. Poštěstilo se mi dostat na přednášku Richarda Posnera, známého amerického soudce a profesora University of Chicago Law School. Jednasedmdesátiletý Posner patří k zakladatelům směru Law and Economics, tedy subdisciplíně, o které se v ČR moc nemluví. Tuším, že bohužel zajímá maximálně Libora Duška na CERGE a plzeňskou kliku okolo Tomáše Sobka.

Posner napsal skoro čtyřicet knih (několik jich je k půjčení i na FSS na poličce v kanceláři 426) a podle The Journal of Legal Studies je vůbec nejcitovanějším právním vědcem všech dob. Co víc, všechny knihy i rozhodnutí Posner údajně píše sám, k bestsellerům jistě patří Sex and Reason. Posner je elitista jak vyšitý, s vyznamenáními vystudoval Yale a Harvard, pracoval na Nejvyšším soudu či ministerstvu spravedlnosti, učil na Stanfordu a nyní již přes čtyřicet let v Chicagu. Uvažovalo se o něm i na post soudce Nejvyššího soudu, ale na to má příliš kontroverzní názory - postavil se například za legalizaci marihuany a LSD. Chcete-li se o Posnerovi dozvědět více, podívejte se na Project Posner, databázi jeho soudních stanovisek, případně doporučuji blog, na kterém přispívá formou dva autoři o jednom tématu s laureátem Nobelovy ceny za ekonomii Garym Beckerem. Na konec semestru pěkně potrápil studenty mého kurzu Posnerův názor na trest smrti, který publikoval právě na zmíněném blogu.
Není se co divit, že v Berkeley na Posnera čekal přeplněný přednáškový sál, davy posluchačů stály na schodech, prostě něco jak na hodině Marka Čejky. Posner se představil s příspěvkem na téma "The Rise and Fall of Judicial Self-Restraint", v němž prezentoval dílo nejvýznamnějších teoretiků soudcovského sebe-omezení Thayera, Holmese, Brandeise, Frankfurtera a Bickela. Judicial Self-Restraint v totální zkratce říká, že soudci by měli aplikovat, nikoliv tvořit právo. Posner konstatoval, že tato doktrína zemřela spolu s Bickelem v roce 1974, přičemž trpěla následujícími problémy: fatálním nedostatkem empirických studií, slabým teoretickým základem, stoupající oblibou jiných doktrín a také praxí - po aktivním Warrenově působení v čele Nejvyššího soudu se nemohlo zničehonic zatáhnout za brzdu, takže soudní aktivismus pokračoval, což jaksi s doktrínou sebeomezení moc neladilo.
V rámci Thomas M. Jorde Symposium (delší rozbor tu) vystoupily ještě dvě další právní celebrity s koreferáty k hlavnímu příspěvku. Larry Kramer, reformní děkan na Stanfordu, mluvil zbytečně dlouho a v zásadě řekl, že o Judicial Self-Restraint by se nemělo pojednávat jen od konce 19. století, ale už o století dříve. Plus vícekrát použil obrat "Judge Posner misunderstood"... To Pamela Karlan, významná liberálka a rovněž profesorka na Stanfordu, pronesla strhující a vtipný projev, v němž na rozdíl od Posnera došla k závěru, že Judicial Self-Restraint žije, pouze v jiné formě.
Závěrečné slovo měl Posner, a nezklamal. Prohlásil (velmi volně převyprávěno, pochopitelně se vyjádřil mnohem zaobaleněji), že mu může být docela jedno, co si o tom myslí akademikové, případně co si o problému mysleli lidé v 18. století, protože on je tady soudce.
Pokud byste měl někdo o debatu zájem, sledujte California Law Review, kde by se všechny příspěvky měly objevit.

Lidská práva v České republice

Centrum pro lidská práva vydalo Bulletin o lidských právech v České republice v angličtině. V Bulletinu mohou zahraniční čtenáři získat přehled o hlavních lidskoprávních událostech v ČR za poslední dobu. Bulletin obsahuje kromě dalších texty o výjimce ČR z Listiny základních práv EU, o rozpuštění Dělnické strany Nejvyšším správním soudem, o případu protiprávních sterilizací či o přijetí vězňů z Guantánama na Slovensku.

Bulletin si můžete přečíst zde.

Kolik svět dluží?

Moře dat, velmi přehledně uspořádané, prostě the Economist ve vší parádě!